Pět minut před životem

"Tak jo, můžeme," pravil jsem odhodlaně a strčil si drobný papírek do kapsy.

"Vzkaz pro Angelu?" zaregistrovala to doktorka Brennanová.

"Jen pro jistotu, kdybych se po té operaci dostal do šoku. Můžu umřít. Výhoda, když umřu, zbyde ti dvakrát víc času," hořce jsem se na ni usmál. Zbývala nám malá naděje.

"Takhle se zachránit nehodlám," odpověděla mi s přílišnou dobrotou a chrabrostí. Doktorko, vím, že si skvělý člověk, ale pokud umřu, važ si té výhody, dokud to půjde, a pokud tě zachrání díky tomu. Tak alespoň něco z mé smrti vzejde.

"Teď provedu dlouhý povrchový řez, aby se uvolnil vnitřní tlak," informovala mě. Při slovech dlouhý řez mi trochu zatrnulo. Jestli to bylo možné, dostal jsem ještě větší strach, než jsem již měl.

"A jak dlouhý je takový dlouhý řez?" zeptal jsem se úzkostlivě, ale pak jsem se zarazil. "Ne, počkej, nic neříkej."

"Proto bude lepší, když to udělám rychle a bez emocí," pokývala hlavou. Já jsem se zatím snažil vzchopit. "Na," řekla doktorka a podala mi kus jakési látky. "Drž se něčeho. Klidně můžeš omdlít," radila mi. "Začnu," chystala se, už se nad mojí nohou skláněla a otevřela kapesní nůž, když se zarazila. "Počkej."

"Co je to?" zkrabatil jsem čelo nad tou věcí, co vyndala z mojí nohy.

"Důkaz toho, co se ti stalo. To zjistíme až později."

"Jo na," podal jsem jí knihu. "Založ to mezi stránky. Pak se na to podívám. Dělej rychle!" přikázal jsem ji. Ještě chvíli a moje odhodlání "k mé vlastní pitvě za živa" by bylo ta tam.

"Hlavně prosím tě nemluvit," upozornila mě, ale já věděl, že ještě něco mám těžkého na srdci a nepočká to. Zadusí mě to, pokud se operace nezdaří. Musel jsem se přiznat, muselo to jít ven.

"Sem zamilovaný do Angely," vyhrkl jsem své doznání. "Úplně šíleně. Miluji jí jako blázen. To pro ni jsem koupil ten pitomě drahý parfém. Když muž ženě koupí parfém, říká jí... říká jí, že ji miluje," vysvětlil jsem "Tak řekl jsem to nahlas," povzdechl jsem si. Doktorka kývla. Myslím, že chápala, proč jsem to musel ze sebe dostat. Tak do toho chlape, vzchop se, nejsi hoden Angely, jen tady chcípnout, pokud se tady budeš kroutit jen nad nějakým řezáním do nohy! Okřikl jsem se v duchu a chytl se madel. Brennanová zabodla nůž do mého stehna a jala se dělat onen dlouhý řez.

Hodgins mi dal papír, kdybych se chtěla s někým rozloučit. Za chvíli použiji výbušniny z airbegů a je asi tak 50% šance, že se dostaneme ven a že se náš pokus nepovede a z našich mozků nezbude jen pudink. Rozhodla jsem se, že tedy něco napíši, ale pak nastaly otázky, komu bych to měla napsat a vlastně, co. Nakonec to odkazuji všem, kteří mi byli drazí. Zacku, byl si skvělý student. Angelo, byla jsi moje nejlepší kamarádka a možná také jediná. Vždy jsi mě podpořila, za to ti děkuji a nesmírně si toho vážím. Mému bratrovi chci říct jen jediné, i když máš chyby a tak, pořád jsi můj brácha a mám tě ráda. A Boothe tebe jsem si nechala na konec, protože… protože jsi nebyl pro mě jen parťák. Ty víš, co tím myslím a chci říci. Pokud zemřeme, až to odpálím, netrap se tím, že jsi nás nestihl zachránit. Prostě to nebylo v tvé moci, nebylo to v ničí moci a mělo se to stát. Teď si asi říkáš, že já přeci v takové věci nevěřím, že debata, jestli máme osud daný nebo ne, mě jako vědce nezajímá a máš pravdu, avšak jsou věci, které jdou a jiné ne. My vědci popisujeme tyto hranice zákony. Nebyla to tvá vina. Mám tě ráda. Sbohem. Sbohem všichni, jsem ráda, že jsem měla to štěstí s vámi být.

Čas a prostor se zastavil. Vše přešlo z jasných zářivých barev do tmavé pochmurné šedi a ještě dál. Svět zahalila tma. Camila něco povídala, něco, co mi ještě před chvílí dávalo smysl a mě velmi zajímalo, jenže jakmile jsem onen hlas uslyšel, pozbylo vše význam. Země se otřásla v základech. Camila naprázdno otevírala svá překrásná ústa a zase je zavírala, jako leklá ryba. Za jistých okolností by to mohlo působit až komicky, nebo i hrozivě, avšak nepůsobilo to nijak. Nepůsobilo to, nezáleželo na tom. Jediné na čem záleželo, byl onen šeredný počítačově zastřený hlas, který šel z mého mobilu. Hrobař unesl Hodginse a Kůstku! To bylo to ono, co ve mně odpálilo časovanou bombu.

Nikdy jsem nechtěl, aby se mým "šprtům" a zejména pak Kůstce něco stalo, ale zároveň jsem věděl, že když Kůstce dovolím být se mnou v terénu, bude to hrozit. Neřekl jsem ji však ne, protože jsem věděl, že by to zvládla, že to zvládne. Tam, kde jsem udělal chybu, jsem byl já. Nevěděl jsem, jak moc to bude bolet, jak obrovský strach mě zachvátí.

Snažil jsem se být v klidu. Podařilo se mi alespoň tak vypadat, pravdou však bylo to, že to byla skutečně jen maska profesionálního agenta FBI a pod niž mé pravé já přímo šílelo a stávalo se zběsilé tak, že se dokázalo byť jen na dva okamžiky vynořit z pod oné masky. Tomas Vega mě štval. Kůstka a Hodgins byli ve smrtelném nebezpečí a on nehodlal ani hnout prstem. Nedával jim ani malou šanci, a co víc, skoro jako by Hrobaři i fandil. "Už se musíte smířit s fakty, jestliže mu v čas nedokážete zaplatit výkupné, vaše parťačka zemře," řekl chladně a bez emocí. Co to mělo být za větu? Polil mě studený pot a zloba. Nezáleželo, jestli za to ta krysa může nebo ne, ale jasně jsem cítil, že je rád za to, co se Kůstce stalo. To však nebylo to nejohavnější. Nejohavnějším faktem bylo to, že měl pravdu a věděl to. Ten hajzl, se mi smál do ksichtu. S něčím však nepočítal s tím, že Kůstka je Kůstka a já jsem někdo, kdo si díky okolnostem začal uvědomovat, že ji nemůže ztratit. Zatím jsem sice nevěděl proč, nebo co pro mě znamená, ale věděl jsem to. Nesmí ji ztratit!

"To teda ne!" řekl jsem klidně, ale přitom jsem ho chytnul pod krkem a přimáčkl na stůl v kanclu. "Hele vy s tím chlapem máte vztah, říká se tomu symbióza, navzájem si pomáháte. Tak ven s tím, jestli vyprší jeho lhůta a moji lidé budou dál v podzemí, skončil jste. Pochopil? Jo?" pokračoval jsem dál a zase ho zvedl na nohy. "Tři hodiny života," s tím jsem ho pustil a moje já se opět skrylo zpátky za masku profesionálního agenta FBI.

Pak mi však Kůstka s Hodginsem poslali tu zprávu a já šel za ostatníma "šprtama", jestli jí někdo z nich nerozumí. Nejdřív než však jim svitlo mě i oni zklamali. Nechtěli přemýšlet, tvrdili, že jim dochází kyslík a tak napsali nesmysl. K čertu s tím. Copak všichni kolem mě to již vzdali?! Rozkřičel jsem se na ně tak, že mě nakonec Camila musela okřiknout. Chvíli to trvalo, ale Zack to nakonec rozluštil a díky tomu jsem já i ostatní tam, kde jsme.

Stojím v jednom lomu, kde podle Zacka a zprávy jsou. Nikde tu po nich však nevidím ani památky stopy po pneumatikách, po kopání, násypy, prohlubně, nic. Kůstko! Kůstko! Tolik agentů, tak blízko a přeci tak daleko. Bože, ne! Prosím pomoz jim, pomoz mi je najít! Počkat, co je to támhle!? Oblak dýmu a prachu jen tak vylítl od ze mě na jednom místě v naprostém bezvětří! To musí být Kůstka! Samozřejmě nikdy by se nezvadala, určitě vymyslela zase něco chytrého a teď se snaží dostat z podzemí. Nohy mě přestávají poslouchat a žaludek mám až v krku. Kůstko, vydrž, už k tobě běžím, jen ještě chvíli vydrž! Dobíhám na místo a začínám zběsile jako pes rukama odhrabovat hlínu. Vdechuji prach a malinké částečky písku a nutí mě to ke kašli, stejně jako mě od toho pálí oči. Na tom však nezáleží.

Něco mě chytlo za ruku. Tvoje ruka! Už tě táhnu ven, už to bude dobré.

"Šla jsem za tebou do nemocnice a přinesla tohle," řekla jsem a položka plyšového medvídka na jeho stůl. Jen na moment zvedl hlavu, podíval se na medvídka, řekl něco v tom smyslu, že ho už pustili a poté se zase vrátil ke svým papírům. To mě malinko neštvalo. "Neříkej a ani ses neodhlásil?! Ukradl jsi berle, které jsem musela zaplatit," vyčetla jsem mu.

"Zavázali mě, nacpali antibiotiky, sešili mě a dali mi prášky proti bolesti, takže jsem mohl jít," zahučel a stále pracoval, skloněný nad papíry a mikroskopem.

"A podíváš se na mě?" zeptala jsem se a sedla si k němu. K člověku, který si prožil strašlivá muka a nejen ty hodiny v autě a operaci doktorky Brennanové bez anestetik, ale také bolest, za kterou jsem byla zodpovědná já. Již tolikrát jsem mu musela omylem ublížit. Věděla jsem, že je do mě blázen a já ho už tolikrát odmítla. Kdo ví proč, jsem se najednou cítila tak provinile. "Zaživa pohřbený jsi podstoupil operaci bez anestetik. Měls v sobě plno drog. Vážně bys měl ještě ležet," připomněla jsem mu starostlivě. Přestal s prací, odložil tužku a podíval se na mě.

"Je venku, Angelo. Pohřbívá lidi za živa. Chci ho dostat," pravil prostě a vážně. "Když zjistím, o jakou hliníkovou slitinu jde, možná už dokážu určit ten kousek z nárazníku, co našla doktorka Brennanová v mé noze, víš," objasnil mi a já to plně chápala, jenže neměl by se přepínat, nebo si ještě něco udělá.

"Chytíme ho, ano. To ti slibuju. Začneme hned zítra. Všichni dohromady," slíbila jsem mu a za každou větou jsem udělala významnou pomlku, abych ji zdůraznila.

"Nemůžu spát, Angelo," svěřil se mi, ale já to nejdříve nepochopila.

"Oni ti na to nic nedali?" zeptala jsem se jako idiot.

"To nepomůže, bojím se, že když zavřu oči a pak je zase otevřu, budu zase v autě. Pohřbený, skoro bez vzduchu," objasnil mi hořce a po jeho tváři mu stekla slza.

"Dobře. Tak bys měl jít ke mně," navrhla jsem mu.

"Co?" jeho tvář protnulo čiré překvapení, které znamenalo jen jediné a to, že moji poznámku pochopil naprosto správně.

"Když otevřeš oči. Budu tam." To, že jsem ho pořád odmítala, ještě neznamenalo, že jsem ho neměla ráda, ale jen to, že jsem nevěděla, jestli aby byl oním člověkem číslo jedna. Jenže na ne, už bylo celkem pozdě. Už měl místo v mém srdci a teď potřeboval pomoct.

"Jo."

"Ano," přikývla jsem.

"Dobře. Peníze za berle ti vrátím," slíbil na oplátku a oba jsme se rozesmáli. Starat se o takovou hloupost… tak zbytečná věc.