Natáčení

Tak a je to tady, již v září tohoto roku vyjde náš amatérský film "Jen napůl cesty ze tmy". Když mluvím o našem filmu, myslím tím, že jsem ho dělala já, mé tři kamarádky (Péťa Havlíková, Terka Mazancová, Lenka Celarová) a můj bývalý spolužák (Matěj Vejdělek), který se o hraní zabývá, skoro až na profesionální úrovni. Film by měl mít 58 minut, tedy pokud nepočítám bonusy, jako jsou scénky z natáčení nebo Trailer. V tak malé skupině, ve které jsme to tvořili, je jasné, že museli hrát všichni i točit všichni a někteří museli na starost ještě i jiné další funkce.

Jak čekáte tak ano, scénář mám na svědomí hlavně já, ale musím také přiznat, že mi Péťa pomohla. Především má zásluhu na námětu a pak mi také pomáhala s korekturou. Ač jsem si psaní užila, nebylo vůbec jednoduché to celé vymyslet a sepsat. Největším nepřítelem bylo snad málo volného času. S návrhem na natáčení filmu se přišlo teprve kolem Vánoc 2011, a očekávali jsme, že natáčet by se mělo již o prázdninách. To znamenalo, že na napsání scénáře nebylo ani půl roku a já v tomto roce také maturovala. Péťa se několikrát nabízela, že by mi pomohla se psaním ještě více a já nebyla proti. Avšak ač věděla děj a styl, ve kterém to píši, neměla moc šancí se toho více chopit. A tak pomáhala hlavně s korekturou a diskuzemi o ději. Bohužel oproti ní mám jiný styl psaní. Nejdříve vymyslím děj, napíši si koncept a klíčové scény, a pak teprve začnu příběh ze scén skládat a lepit k sobě, jako puzzle.

Dalším problémem pak bylo obsazení a děj, který se podle lidí, kteří přislíbili spolupráci, bohužel dost měnil. Těžko totiž můžete jen v partě holek nahrát něco, kde máte mužské postavy, aby to už před plánovitě nebyl brak. První tedy návrh ani nevím, co bylo a proč se nakonec neujal. Jako druhý návrh, na to, co natočíme, bylo zfilmování mé povídky Májin závoj (tu jste zatím neměli tu čest tady číst, protože jsem se jí rozhodla zařadit do většího celku, který možná někde vydám). Příběh tedy měl vyprávět o životě jednoho mladého zpěváka, jehož oporou v životě není nikdo, koho osobně zná, ale dívka z internetu, kterou nikdy neviděl. K tomu bychom však potřebovali alespoň jednoho mužského herce. Dalším návrhem tedy bylo drama o zbytečném člověku a sebevraždě také z uměleckého prostředí, který vymyslela Péťa. Naší hlavní herečce se však daleko více líbil návrh Májina závoje, a tak sama sehnala našeho druhého hlavního herce. Abych byla upřímná. To jsem nečekala. Čekala jsem, že bude muset odmítnout, protože už bude mít celé prázdniny zaplněné nějakým programem, a pokud ne, tak se to rozhodně nebude shodovat s volnem, kdy máme my. To se však nestalo a tak jsme najednou měli herce do mužské role. Mohli jsme tedy natočit Májin závoj, to se však nestalo. Naneštěstí já i Péťa jsme si uvědomovaly, že by hrál tak hlavně Matěj a Lenka by skoro nebyla vidět, a tak jsme nakonec sesmolily tohle.

Děj tedy vypráví o dívce Báře, které umřeli rodiče, a tak se o ní stará její sestra Karla, která je slavnou modelkou. Díky tomu však na Báru nemá moc času, přesto se snaží, jak nejvíce to jde a svoji sestru miluje. Dokonce jí chce splnit její největší sen a pomoct jí v kariéře moderního návrhářství. Je však těžké zvládnout práci, splnit sestry přání i sama skoro dospělou sestru, která má svoji vlastní hlavu. A jako by to nestačilo, Bára se stane svědkem vraždy sériového vraha. V hrůze, kterou z toho utrpí, vše zapomene, avšak vrah nikoli a tak se má stát Bára další obětí. Karla nemá o ničem ani zdání, ale když Bára začne blouznit a být paranoidní, protože přece něco z jejího podvědomí vypluje napovrch, zavolá na pomoc svého starého kamaráda, studenta medicíny Pavla. Ten má za úkol dostat se blíže k podezíravé Báře, zjistit, co jí je, a když tak se ji pokusit z toho vyléčit. Pavel si nejdříve ze začátku myslí, stejně jako Karla, že Bára je paranoidní a přecitlivělá, jenže poté zjišťuje, že Bářin strach není zas tak neoprávněný.

Bylo to tedy už od začátku složité a dál to mělo být evidentně ještě těžší. Scénář jsme však zvládly nakonec napsat včas a dokonce snad i s týdenním předstihem. Takže kdo chtěl, mohl si ho již učit a pročítat dopředu. Přiznám se, že mě to však značně unavilo a to jsme ještě zdaleka nebyli ani v polovině. Když tedy scénář byl hotov, věděli jsme, jaké všechny kulisy budeme potřebovat a kde všude budeme muset točit. Tady musela nastoupit Péťa jako produkční a režisér. Naplánovat program, vyjednala nám všechny restaurace, obchody, vymyslet, kde budeme spát, a nakoupit se mnou nějaké ty užitečné kulisy, ale co vám budu povídat. Některé věci jsme stejně nesehnaly a tak jsme je museli operativně řešit v průběhu.

Čas se krátil a dny natáčení se blížili. Napsala sem, že mě překvapilo, že Matěj měl čas. Jo, překvapilo, ale upřímně, zase to takový zázrak nebyl. Co myslíte, že se stane, když se na termínu několika dnů natáčení má dohodnout pět lidí? Takže jsme na natáčení uvolnili sotva čtyři dny. Bylo tedy dost obtížné a honička to zase vše stihnout. Nepočítaje únavu všech, která nabourávala pohodu a dělala lidi podrážděné nebo rezignující. Plamenné diskuze o tom, co jsme si nechali k řešení za pochodu a jak by scény měli vypadat, nám na náladě nepřidávali. Naše režisérka měla starost, aby se to vše stihlo. Dotáčky jsme si moc nemohly dovolit, protože Péťa tento rok v září odjížděla na rok do Francie a ani jsme si nebyli jistí, jestli bychom znovu sehnali Matěje, a tak pořád předělávala plán. Což také nebylo zrovna mezi pozitivy. Stejně jako já, která jsem naše herce prudila možná daleko víc než režisérka. Protože jsem potřebovala, aby tam na té kameře byli a byli slyšet. Neustále nabíjela kameru, měnila diskety, přemýšlela, co vezmu a co ne a snažila se kontrolovat i to, co by měli mít na sobě postavy a jaké je světlo. Což se mi jednou nepovedlo, takže jsme se ještě pak zpozdili o dvě scény a museli je přetáčet. To mě všichni hrozně milovali!

Petra Kovaříková a Lubomír Celar se o nás však dobře starali. Nikdo z obchůdků a restaurací nás neodmítnul, patří jim všem velký dík a mi to nakonec díky nim a zábavy z hraní vše zvládly. Dokodrcala jsem se zase domů a odjela na tábor. Nechala to pár dní ležet a poté, co jsem se vrátila, jsem se pustila do střihu. Už na začátku jsem avizovala, že mi to bude trvat půl roku nebo rok. To jsem si nemyslela, ale věděla jsem, jak hrozná je to práce a jak to člověku žere čas. Překvapila jsem však sama sebe. I když na začátku mi stálo v cestě několik zásadních problémů, jako je to, že program pro převod dat z kamery do počítače byl odinstalovaný, nebo že těch dat byla kupa, zvládla jsem to myslím dobře a v rekordním čase. Jako hudební doprovod jsem zvolila pochmurnou muziku od Kevina Mecleoda. Péťa navrhovala, ať si s autorskými právy nedělám hlavu, že je to film stejně jen pro rodinu a blízké, ale mně se to zdálo takhle lepší. Dokonce jsem i nakoupila několik obalů na DVD a vytvořila obrázek z fotek na obálku. Jo, jo co na to říct, jsem holt dobrá. (Tato věta ode mě byla velmi skromná že… ?)