Blog neznámé umělkyně

Byl to naprosto normální a obyčejný den, tedy když nepočítáte to, že Amelie Traxlerová nebezpečně krásná a stejně tak smrtící agentka CIA, mě spoutala k posteli v pokoji v jednom hotelu v centru hlavního města naší úžasné republiky. Díky bohu jsem profík a netrvalo mi to dlouho se vyprostit. Tedy musel jsem urvat celou tu mřížku u postele, nu což, budou si muset holt pořídit jinou postel, stejně byla dost staromódní. Jistě jak jinak… Víte, James Bond už mnohokrát skončil v podobné šlamastice, na rozdíl však od filmu, v reálu nezapracuje nejen velký zloduch, ale i zákon schválnosti. Tušíte správně, Amy se vypařila nejen dřív, než jsem stihl se jí za to pomstít, ale ztratila se i s mojí pistolí, košilí a kalhotami. Zamířil jsem tedy rovnou k výtahu v bláhovém domnění, že na to, abych byl zpozorován menším počtem lidí, v mé úchvatné situaci, bude výtah lepší než schody. A další chyba. Výtah přijel, já hupsnul dovnitř, dveře se zavřely a já si uvědomil, že tam nejsem sám. Přímo vedle mě st

Dvě srdce "Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou." - Richard Bach JJ Bylo už pozdě a tma, kdy jsem se v pátek vrátila domů z nákupu. Will byl na služební cestě, takže jsem Henryho nechala na hlídání Spencimu. Čekala jsem, že jakmile zaštrachám klíči v zámku, oba se na mě vrhnou, ale nestalo se tak. Všude bylo zhasnuto a ticho. Okamžitě jsem se v duchu začala plašit. Potom, co byl Hotch Foyetem napaden ve svém vlastním domě, nepřipadala jsem si nikde v bezpečí. Naštěstí mí dva muži leželi stočení na kanapi v obýváku a spokojeně podřimovali. Položila jsem nákup na kuchyňskou linku a přešla k nim. Pomalu jsem Henryho vyprostila ze Spencerova obětí, tak abych ani jednoho neprobudila, což se mi samozřejmě nepovedlo, protože Spencer okamžitě zaregistroval, že Henry je pryč. Rozespale na mě zamžoural a protřel si oči. "JJ," vyhrknul překvapeně. Okamžitě

Wailing wall (Jerusalem) A little bit different Notre Dame (Jerusalem) Beit She'an Hmm, theater... (Beit She'an) Self-portrait (Caesarea) Anchor (Galilee lake) Stones in the desert (Masada) Masada Footprint on the Moon (Tel Aviv) Please sit down (Tel Aviv) Hi! (Tel Aviv) Track (Tel Aviv)

Páteční polibek Druhý den byl jako oáza klidu oproti dnům předtím. Oáza, které měly narůst nožičky a za bezmála několik hodin utéct. Nataša se na mě po včerejšku nezlobila, dál se se mnou bavila a ani se nebála svého bratra, co vyvede. Kdo by se bál? Váňa se, jak mávnutím kouzelného proutku, změnil. Byl milý, ochotný, na všechny se usmíval a všem pomáhal. Mně dával letmé plaché pohledy skoro každou hodinu, jako by se ujišťoval, že dělá vše dobře. Ostatní si té změny museli všimnout stejně, jako museli vědět, že to má co dočinění se včerejškem. Nikdo se na to ovšem neodvážil zeptat. Na to se možná až příliš moc báli toho, co by se mohli dozvědět, a byli až příliš spokojení. Byl však pátek – den slíbené party na uvítanou od naší krásné sousedky a ještě více okouzlující kámošky. „Jen doufám, že mě někdo neobviní z domácího násilí,“ řekl Hajman s ohledem na mé modřiny ze včerejška, ale moc ho to netrápilo, vzhledem k tomu, že se mě vzápětí zeptal: „Avšak už jsem ti řekl, že vypadáš jinak

Nenávist k zbraním "Přátelství nám nebe posílá proto, abychom se mohli vyzpovídat a zachránit se před tajemstvími, která nás tíží." - Anton Pavlovič Čechov Hotch Od prvního okamžiku jsem věděl, že je na něm něco zvláštního, od prvního dne, kdy ho Gideon přivedl, toho zdánlivě bezbranného mladíka, co se zdál tak introvertní, samotářský, vyhýbal se jakémukoli kontaktu, ale přesto dokázal číst v lidech jako v knihách, 20 000 slov za minutu. V duchu jsem se svému vtipu zasmál. Reid byl mimořádný. Nejen díky tomu, že byl "expert na všechno" se svou eidetickou pamětí a vysokým IQ, byl i výjimečný člověk. Hrůzy, které si prošel, jeho nemocná matka, otec, který je opustil, šikana na školách, i to co se stalo tady v práci, nebylo nic lehkého, a přesto si zachoval dětskou naivitu, nevinnost a byl ve skrze idealistou. Byl odvážný, odvážnějšího člověka jsem nepotkal, ani čistějšího v činech i úmyslech. Zasloužil si můj obdiv a respekt, a proto tak bolelo, když o sobě pochyboval

Mrtvý syn "Nejvíc utrpení způsobil člověk člověku proto, že byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé." - Bertrand Russell Gideon Paní Reidová seděla na křesle u okna a dívala se ven. Jarní sluníčko svítilo přímo na ni. Zavřela oči a nastavila mu tvář. Vypadalo to, že je velmi hluboko ponořená do svých myšlenek, nebo že medituje. Mírně jsem si odkašlal, abych ji tak jemně přivedl zpět z hlubokých oblaků její mysli, přesto sebou poplašeně trhla. "Heee, kdo jste?" okamžitě se bez obalu vyptávala a podezíravě si mě při tom přeměřila. "Dobrý den," pozdravil jsem a přitáhl si k ní židli. "Jsem tu ohledně vašeho syna," začal jsem, ale paní Reidová svraštila čelo v krajním rozčílení. "Jste od vlády, že! No ovšem, kdo také jiný by nosil bouchačku a vedl takové řeči. Jste od UNIT, přišel jste se ptát na jeho smrt?! Jestli ano, máte smůlu. Byla to nehoda. Rozumíte, nehoda! Jako nakonec všechno, co se kolem Doktora děje," spustila n

Modřina Tichou domácnost jsme měli i dalších několik dní. Hajmanovo chválení mé kuchyně, pivo a sledování fotbalu, či hokeje, se stalo naším rituálem. Na mnou vytipovaná místa, kde je nejpravděpodobnější, že potkáme pachatele, jsme zatím nešli. Byli jsme z práce moc utahaní a navíc by to znamenalo velkou spolupráci, které jsme asi teď schopni nebyli. Hajman tvrdil, že je to normální, že jako parťáci se nejdříve musíme „aklimatizovat“. Trochu se vžít do role. Zvyknout si na sebe a získat důvěru v druhého, a že udělal chybu, když se to snažil urychlit. „Aklimatizovat se“, „zvyknout si na sebe“… nejsem si jist, že si chci zvyknout. Situace v práci však byla věc úplně jiná. Nataša se stala mojí dobrou kamarádkou. Zjistil jsem, že se sem přistěhovala společně s rodinou z Ruska zhruba před pěti lety. Musel jsem uznat, že jsem v její mluvě nepostřehl ani mírný závan ruského přízvuku, a kdyby mi to neřekla, nikdy bych na to asi nepřišel, což je celkem ostuda. Neřekla mi, proč opustili svoji

Šaty dělaj člověka "Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou." - Seneca Morgan "Týme, je mi ctí vám představit naší novou posilu doktora Spencera Reida," představil nám Hotch vysokého, štíhlého, nervózního, ale zvědavě vyhlížejícího mladíka, který stál vedle něj. Mladík se pokusil o úsměv a něco zamumlal, zřejmě to mělo být "Ahoj". Mírně jsem se zamračil, tahle práce byla mnohdy psychicky náročná i na mě, rozhodně nic pro děti jako on. Nechápal jsem, jak mohli Hotch s Gideonem někoho v jeho věku přijmout s čistým svědomím, ale snad nakonec věděli, co dělají. Na tom mladíkovy bylo přeci jen něco zvláštního. Chlapec nervózně stočil rty do úsměvu, jeho hnědé oči se však nesmály. Byly oproti tělu staré, unavené, přímo utahané, hnědé, tmavé a smutné, jako bolest celého vesmíru, a přeci jen v nich byla jiskřička dětské hravosti. Nehodily se k jeho mladé tváři, jako s