Blog neznámé umělkyně

Jela jsem do školy autobusem se spoustou těch naštvaných lidí, co musejí jet do práce, a stejně jako oni jsem se na ně naštvaně křenila, jako každý den. Venku svítilo ranní sluníčko , ale to člověka nedokázalo nijak vytrhnout z té pochmurné šedi , co panovala v autobuse . Dívala jsem se z okna na ten jiný , ale zároveň stejný svět za sklem a pozorovala tisíce projíždějících aut sjíždějících a najíždějících na dálnici . I když to, co se dělo za oknem , bylo plné jásavých a šťastných barev, byla to stejná šeď , jako uvnitř autobusu . Poté nakonec přeci jen ukázal svět za sklem , že je skutečně jiný a neobvyklý oproti normálu. Na nádherný trávníček se zakouřenými stromy od výfuků aut , projasněnými sluníčkem , zvlhčenými ranní rosou a stojícími mezi jednotlivými nájezdy a výjezdy z dálnice, přišel starší pán, asi důchodce. V jedné ruce držel noviny a v té druhé rybářskou židličku. Došel až doprostřed trávníku , rozložil židli , usadil se na ni a chvíli sledoval okolní ruch . P

Jan do sebe hodil panáka rumu a zamžoural do okenní tabulky nádražního okna, venku však za ním byla jen široširá tma. Lampa nahoře, sloužící jako lustr, mírně zablikala a tím odehnala od sebe několik much a můr. Jan se natáhl znovu po lahvi s rumem a tentokrát se ani neobtěžoval si nalít panáka a rovnou to do sebe kopl z lahve. Mohl si již dávno lehnout, další vlak jel až v 9:00, jenže tentokrát neměl chuť si jít lehnout. Chtěl se opít, opít do němoty a zapomenout tak na tu bolest. Zapomenout na úmrtí svého čtrnáctiletého syna před dvěma dny. Byl to jeho jediný syn. Toužil na to zapomenout, ale věděl, že by se za to později nenáviděl. Opřel se ztrápeně o opěradlo židle a vydal skřehotavý trýznivý zvuk. Zvrátil hlavu, zadíval se na nyní šedivý a olezlý pavučinami, původně jasně bělostný strop. Do bzučení lampy se ozvalo nesmělé zaklepání. Jan hodnou chvíli nereagoval, proč také? Kdo by také teď tady strašil? Přesto druhé a třetí tentokrát už pevnější zaklepání ho vyhnalo otevřít neznámé

"Do nového života, Julie Edemsová, si teď díky vzornému chování můžeš vybrat tři věci, co chceš. Můžeš být například bohatá, mít rodinu a zdravá, nebo žít v Amrice, mít dobrou karieru a hodného manžela, a tak dále," řekl Bůh. "Chápu," přikývla Julie Edemsová. "Takže co to bude?" zeptal se Bůh. "V tom případě mám jen jediný požadavek. Chci být šťastná celý svůj život." >> další díl << předešlý díl

Sluníčko již začalo pálit, ale Sakuře to nevadilo, naopak. Byla ráda, že jí pálí do zad. Přesto že bylo ten den asi dost parno, byla jí děsná zima. Dokonce ji napadlo, jestli není nemocná, jestli nemá teplotu, jenže pak si uvědomila z čeho to je. Nebyla to žádná nemoc, ani venku nebylo něco, co by ji chladilo, byl to ten nepříjemný pocit. Tušení čehosi zlého, co po ni šplhalo a ovíjelo se kolem ní. Mrazivý pocit ji svíral a dusil, otupoval smysly. Nemohla však s tím nic udělat. Nevěděla, proč má ten pocit. Leda možná z blížícího se opětovného setkání se Sasukem? To si myslela, ale nakonec se mýlila a jak hořce. Sakura přišla na místo, na které mířila. Vešla do velké Nekropolské knihovny. Dveře se za ní zaklaply jako víko od rakve, a slunko, co ji ještě doposud hřálo záda, šeptalo útěchu a vše prostupovalo, najednou mělo moc. Sakuru zamrazilo. Jako by ji uštknul had. "Je ti dobře?" ozval se odkudsi Saiuv hlas. "Sai!" vyhrkla Sakura. Rozhlédla se a zjistila, že se nen

Nečekaný spojenec Sakra, skutečně jsem to já, kdo se plete? Je to, co dělám skutečně zlé? Teď mám zase čas o tom přemýšlet, ale chce se mi? Pokud je pravda, co říká Fowl a L, je to špatné a moje spravedlnost je jen pouhopouhá odporná pomsta… pak jak bych mohl s něčím takovým, co jsem udělal, dál žít? Jak bych mohl unést krev tolika lidí, které jsem ve jménu této spravedlnosti zabil? Ne není možné, nemůžu se mýlit. Spousta lidí věří v to, co dělám. Věří v nový lepší svět. Proč by věřili, kdybych se mýlil? Navíc Fowl přeci netvrdí, že bych se mýlil. Proč jsem tedy najednou na pochybách? Proč nevím, co si mám myslet? Fowl, můj nový až nebezpečně inteligentní soupeř. Co je zač? Zločinec, nebo pouze tajnůstkářský génius, který něco objevil a teď to skrývá? To je zajímavá myšlenka. Klidně by to tak mohlo být, ale co by pak znamenaly ty řeči o obchodech? Zločinec, tajnůstkářský génius, podivín, obchodník s bohatou rodinou… První člověk, kterého jsem nedokázal porazit v šachách. To nedokázal a