Blog neznámé umělkyně

Dean Winchester se probudil s děsivou bolestí hlavy a první jeho myšlenka byla, že neměl včera tolik pít. Jasně, vše byl jen sen. Převalil se na druhý bok a ještě pořád se mu nechtělo vstávat. Paličatě ležel se zavřenýma očima, i když si již začínal uvědomovat, že něco není v pořádku a to něco bylo rozhodně větší, než by si kdy dokázal představit. "Piper, prosím tě, prober se!" "Piper, jsi v pořádku?" "Lásko, jsem tady, budeš v pořádku, jsem u tebe." Slyšel čísi starostlivé hlasy, dva ženské a jeden mužský, volající nějakou Piper. Ty hlasy byly naplněny láskou, ale také obavami. Kdo je Piper? Proč jim na ní tolik záleží? To netušil, ale napadlo ho, že by bylo docela fajn, být tou onou Piper. Otevřel oči, chtěl ty tři vidět. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že nespí někde na barové stoličce v pajzlu, nebo v motelovém pokoji u zapnuté televize, ale že leží na jakési šedivé semišové pohovce a nad ním se sklání dvě ženy a jeden muž. Jedna z žen mě

Tři sestry musejí zachraňovat svět, a do samotné pasti zoufalství hledět. Den co den bojují s krutým démonem, a právě díky tomu neoplývají blahem. Starší, rodina i přátelé vědí, že už jsou zoufalé. Únava je velmi zmáhá, avšak dlouhá je ještě jejich dráha. A tak volám tě má moci, přijdi nám ku pomoci. Dej alespoň mé nejstarší sestře den odpočinku a již někdo jiný ať tě má na chvilku. "Nemám své schopnosti! Bože, já ztratila své schopnosti. Ten červenomodrý balonek se zakutálel do silnice a Charli od vedle za ním běžel, ale přitom ho srazilo auto… a já… já, to nemohla zamrazit… Jen jsem tam bezmocně stála a máchala rukama…" vydala ze sebe překotně Piper a posadila se do velkého proutěného bílého křesla v obýváku. "Cože ty jsi ztratila svoji moc?! Ale jak to? Kdo ti ji mohl ukrást, zase po nás jde nějaký démon?" vyhrkla Phoebe sbíhajíc ze schodů dolu. "Já nevím Phoebe, prostě ještě ráno jsem tu moc měla a teď odpoledne chci zastavit to auto a nemůžu. Nevím, kdo ne

Karel a Šárka Nop, tak byli prázdniny a já jsem si lenošila na chalupě, kde nemám internet. Čirou náhodu jsem si tam také vzala záložní disky ze starého počítače, na kterých mimo jiné, také bylo prvních 150 dílů Bleache a já se neudržela a s nostalgií se zase podívala. Je tedy přirozené, že jsem si vzpomněla i na mojí fanfiction Bleach Europe. Naneštěstí svoje povídky jsem tam měla také, a tak to bude znít divně, ale s chutí jsem si tuto mojí povídkovou sérii přečetla. Bude to smrdět sebechválou, ale musím objektivně říct, že jsem překvapila samu sebe. Uvědomila si jaký to má náboj, napětí, city, jaký to tvoří široký propletenec smyslu, vyvolává u čtenáře otázky, nutí ho přemýšlet, ale zároveň neuspává a je to příjemná zábava, u které se možná trochu občas zadržíme dech napětím, to však nevadí. Ne že bych to tenkrát tak nekoncertovala, ale přeci jen po čase stránky vyblednou… Zavázala jsem se, že nebudu psát další díly. Nemyslím, že by to tomu prospělo a psát sama na své dílo fanfictio