Blog neznámé umělkyně

Taxikářův vrah Lestrade si unaveně promnul oči. Bylo něco málo po půlnoci a všichni byli již doma se svými bližními, jen ještě on tady musel tvrdnout a spisovat zprávu. Paráda! Ten případ mu byl čert dlužen! Pět mrtvých, média je pěkně smažila, Sherlock sice nakonec na viníka přišel, ale nebýt Johna přišel by určitě o nohu, ruku a jeden z Lestradových podřízených by byl mrtev. John Watson hrdina dne! Lestrade se pousmál, když si vzpomněl na toho milého, staršího, ohleduplného a upřímného muže. Upřímného, ale ne hrubého jako byl jeho geniální přítel. Poprvé, když ho Lestrade poznal, to bylo, zrovna když se nastěhoval k Sherlockovi a řešili "Studii v růžové", jak ten případ posléze trefně John nazval. Tehdy mu Lestrade nevěřil a ptal se Sherlocka, proč ho vzal sebou, ten mu na to však nehodlal dát odpověď, jen řekl, že je s ním. John na Lestrada tenkrát působil trochu jako patolízal, jen taková rychlá Sherlockova známost, poblouznění, ale to se náš inspektor zatraceně spletl. J

The angle of view I have been visiting that café for ages and it is also a long time since I have noticed that young man for the first time. He was tall, skinny and dressed in a shirt and tie, sweater and pale brown loose pants. His facial features were sharp with a distinctive big nose and sunken eyes that gave a dark tinge to his quite comical figure. The kid wasn't a Marine, he was too young, too hiccup, and seem to have low self-esteem. Nevertheless he wore a gun, he went to "the Marine Cafe" and he had the stare. The stare I have seen before on my face in a mirror. I have been seeing this boy almost every day, except a few weeks, when I assumed he was out of the country, or at least out of town. Over the time, the boy looked worse, more and more desperate, lost and his eyes were darker and grimmer. The shadows around his eyes were no longer only shadows, but I would bet he had puffy eyes because of the lack of sleep and mental stress. I was almost sure, that he must

They knew it The whole team SG-1 sat down in their places in the meeting room and they waited with suspense, what general will tell them. "Now we announced it to the world," he declared simply at introduction. Carter raised her eyebrows in question, Daniel straightened his glasses, O'Neill tapped his finger on the table and motioned, in order that general continues, Teal'c didn't show an interest. "Russians, French, Germans, Chinese and Japanese are angry. No, to say it like that, it's an euphemism," Hammond went on. "And British?" asked O'Neill. He had fear of it. With Russia they have never had a good relationship, the European Union and those slanted eyes are powerful players, but they have had a contract with the British. What was their reaction? General twisted his chubby face into a sour grimace, which was unusual. "They weren't surprised," said. "What do you mean, sir?" Carter frowned. "They knew it,

Father Castiel felt it, felt it through his whole body, his whole being. The time was shaking, space was shivering, someone was coming, someone very powerful. "Are you alright, man?" Dean asked. "Yes," he answered absently. "Ok, because you don't look like very well," said his friend with a concern. "You know what, I will go to buy an ice cream for you," he showed to the yellow van across the street. "Stay here, I will be back soon." Angel nodded. Dean went away and Castiel was left alone, but not for long. When Dean returned, the angel was alone, but in his hand he held a silver thing. "Whatis it,Cas?" "I…" Castiel paused. "I think, I met my father." "You mean God?!"

The angle of view Completed Fandoms: Criminal minds and NCIS Characters: Spencer Reid and Leroy Jethro Gibbs Rating: General Audiences Summary : Well, another FF series NCIS, and Criminal Minds. Dr. Spencer Reid and Leroy Jethro Gibbs, everymorning, go to the samecafe... One of my stories about coffee and the magical moment… **************************************************************************** They knew it Completed Fandoms: Stargate SG-1 and Torchwood Characters: Jack O'Neill, Teal'c (SG-1), Daniel Jackson, Sam Carter, George Hammond Rating: General Audiences Summary: This is drabble crossover on the series Stargate SG-1 and Torchwood (or Doctor Who). **************************************************************************** Father Fandoms: Supernatural and Doctor Who (2005) Characters: Castiel, Dean Winchester Rating: General Audiences Summary: This is drabble crossover on the series Supernatural and Doctor Who. The story of how Castiel met the Doctor. ************

Hrdinové Démoni utíkají, když dobří muži jdou do války. Brány pekelné se otevírají pro ty bez morálky. Samotná zem se otřásá, v temnotě ztrácí se osud. Nastane válka, kterou svět nepoznal ještě dosud. Oni čekají tisíciletí, věčnost pro svou lásku. Na jejich čele nepoznáme z toho ani vrásku. S velkým srdcem v hrudi obětují cokoliv. Bez jediného slova vzdají se nebe a to kdykoliv. Oni skrývají se ve stínech, do lží halí svoji tvář, někdy však jen, aby skryli svoji jasnou svatozář. V tichosti nás všechny svým kouzlem chrání, často a schválně kolikrát bez našeho vědomí. Avšak nezapomeňme, každé kouzlo má svoji cenu, tak se nespalte a vyhněte se zhoubnému plamenu. Každé dobrodružství je jedno veliké nebezpečí, kdy bolestivé ztráty nejste ušetřeni, ač jste sebelepší. Jste unaveni bolestí ze ztráty a neustálým bojem, zlo přitom slaví výhru a předstírá, že je novým bohem. Vy však znovu se vrátíte pro své přátele, lásku a rodinu, protože toť jest býti tím správným, chrabrým hrdinou.

Neodhalené tajemství rána Rána jsou vždy k vzteku, ať už člověk musí vzdávat, nebo ne. Když člověk nemusí, je to fajn, protože ráno většinou zaspí a vstává až dopoledne, někdy však má člověk noční můru, nebo ho bolí hlava, či ho vzbudí potřeba dojít si na záchod, a tak vstane, aniž by měl vyloženě povinnost, což je opravdu na houby, horší však ještě je, když by spal, ale musí vstávat, třeba aby šel do práce. Co si však budeme povídat, na vrcholu tohoto pomyslného žebříku nejhorších rán je přeci jen ráno po probdělé noci. Ale ne, dnes vám tentokrát nebudu vyprávět příběh o Masonu, i když ten určitě teď také nemá to nejlepší ráno, s velkou pravděpodobností se zrovínka probouzí někde s velkou kocovinou. Ne, ne dnešní příběh bude patřit Rubovému tajemství a muži jménem Aron Hotchner. Aron Hotchner byl muž, přesněji živý muž. Já vím, že toto prohlášení se leckomu z vás může jevit ještě stále dost zbytečné, ale pro nás smrtonoše tento fakt už tak jasný být nemusí, zvláště co se týče lidí, kt

Ukradená slova z přednášky Zpracování aromatické katové hmoty, činnost s bezvodými organickými ztráty. 3 tisíce před Kristem nastalo zvlhčení, které určuje vlhkostní gradient smrštění. Absorbuje nám to fázové přeměny, oxidací starověké vázy byly zdobeny. Obsahující sodík je na závadu, stará keramika hlásí borcením zradu. Částice se sloučí izostatickým lisováním. Já rozbitou báseň ráda zpravím. Procesem teplotního gradientu procesu, přečetli jste tohle bez psychického otřesu. Ukradli slova z přednášky. Nastrkali je do své básničky. Zloději, zloději slov a vize! Tvořící je prázdné fráze! >> předešlý díl >> další díl

Lež Z nemocnice mě pustili po třech týdnech, stejně jako ostatní z toho baráku, kterým nakukali, že došlo k nějakému uniku plynu, což byla pravda, ale tak trochu jinak. Za celou dobu, co jsem tam byl se náš zachránce David Hajman neukázal. Postaral se o mě, našel mě a dostal mě tam odtud, ale pak mě už v nemocnici nenavštívil a já nevěděl, jestli mám být rád nebo ne. Byl bych však lhář, kdybych neřekl, že mě to mrzí. Nicméně potom všem jsem se nejvíce cítil unavený, utahaný, a teď nemluvím o fyzické únavě, to mi doktoři říkali, že ještě budu, ale teď jsem se zmiňoval o psychické únavě. Dojel jsem domů. Myslím do mého bytu, MÉHO bytu a tam mě přivítalo… nic. Měsíc a něco usazený prach a špína, několik neumytých sklenic, které jsem zapomněl před odchodem na misi dát do myčky, prázdná lednička a ticho. Klidné, hřejivé, známé, ale i těžké ticho. A já nechtěl nic jiného, než se rozvalit na křesle a čučet pár hodin do prázdna, ale nedostal sem příležitost. Zul jsem si boty, ty jsem odhodil b

Recenze na Dead like me Obecně o seriálu: Dead like me v českém překladu Mrtví jako já je americký komediální fantazy seriál o smrtonoších (smrtkách) v Seattlu poprvé vysílán na stanici MGM v roce 2003. Seriál je již dokončen a tvoří ho dvě řady, na něž navazuje 84 minutový film z roku 2008. Příběh vypráví o obyčejné 18leté dívce Georgie "George" Lassové (Ellen Muth) na niž spadne záchodové prkénko ze staré ruské vesmírné stanice, a protože byla posledním "zákazníkem" smrtonoše, který ji zval duši, musí nějaký ten čas ještě setrvat na tomto světě a pomáhat ostatním zemřelým na onen svět. Z George se tedy stává smrtonoš, a tak jí začíná život po životě už však bez její skutečné rodiny, kterou muže pozorovat jen tajně z povzdálí, ale s novými přáteli a kolegy. Partou smrtonošů, kterou tvoří i její "šéf" Rube Sofer (Mandy Patinkin), afroamerická drsná nemrtvá policistka Roxy Harvey (Jasmine Guy), její kamarádka Betty Rohmer (Rebecca Gayheart), Mason (Callum

Pomsta (věnováno Karice) Já v temnotách internetu plánuji, svůj pomstychtivý nápad spisuji. Toužím tuze po spravedlnosti, nekomentující čtenáře potrestati. Je dobře známo, že se z komentářů těším, když byly a pak nejsou, celá se zděsím. Bojím se totiž, že jste mě opustili, že už jste se se mnou nebavili. Přesto nechci vás citově vydírat. Nemáte povinnost číst, nebo komentovat, ale radost ze zpětné vazby, musela jsem přiznat. >> předešlý díl >> další díl

Pravda Jestliže se David označil za zloducha dne, já bych se asi měl pasovat na hlupáka roku. Sakra, měl jsem tušení ne sice důkaz, ale na tom v tomhle ohledu nesejde. Tak proč jsem si u všech svatých nedal větší pozor?! Bedřich žil docela, když si to tak vezmu, daleko od nás, daleko od práce v jednom z těch paneláků vystavených za minulého režimu na Jižáku a ne zrovna v tom, kde všichni nakonec odkoupili byty od státu a začali se zajímat o veřejné blaho společného bydlení. Nebyl to panelák, který prodělal alespoň částečnou rekonstrukci, výměny oken a nového zateplení. Byl to klasické odporný panelák z nudných šedivých plátů betonu, částečně rozpadlými schody do domu, rezivějícím zábradlím a napůl nezvonícími zvonky. To bylo úplně jiné bydlení, než jsme měli my s Davidem a jiné i než jsem žil já sám. Do baráku mě pustila důchodkyně, které jsem pomohl s nákupem a do schodů. Ta se na mě mile usmála, a asi tak pětkrát poděkovala. "Och mladíku, vy jste hotový poklad, kdyby bylo víc ta