Blog neznámé umělkyně

Oni to věděli Celý tým SG-1 se posadil na svá místa v zasedačce a s napětím očekávali, co jim jejich generál oznámí. "Právě jsme to oznámili světu," prohlásil na úvod jednoduše. Carterová v otázce nadzvedla obočí, Daniel si narovnal brýle, O'Neill klepl prstem do stolku a naznačil, ať generál pokračuje, Teal'c svůj zájem nijak neprojevil. "Rusové, Francouzi, Němci, Číňané a Japonci jsou naštvaní. Ne, vlastně říct to takhle, je to eufemismus," pokračoval Hammond. "A Britové?" zeptal se O'Neill. Z toho měl strach. Copak Rusové s nimi nikdy neměli dobré vztahy, spojená Evropská unie i ty šikmoocí byli mocní hráči, ale s Brity měli smlouvu. Jaká pak byla jejich reakce? Generál zkřivil svoji baculatou tvář do kyselého úšklebku, to nebylo obvyklé. "Nebyli překvapeni," řekl. "Jak to myslíte, pane?" zamračila se Carterová. "Oni to věděli, věděli o existenci mimozemšťanů, hvězdné brány, i tohoto zařízení," oznámil Hammond a

Hello, Sweetie Plukovník Jack O'Neill se nudil. Právě se nacházeli na planetě PX1-768, kde nebylo nic jiného než několik rozbořených budov. Ráj pro Daniela a dokonce i pro Carterovou, která v jedné z těch budov našla jakousi pokročilou technologii, ovšem zatím se nevědělo, na co to zařízení bylo. On s Teal'cem však neměli co dělat. To že se nudil, mu přeci nikdo nemohl vyčítat, poflakovali se kolem a čučeli do blba už přes pět hodin! Z toho by přeci každý zešílel. Pět hodin to je dlouhá doba, Daniel s Carterovou přeci už musí něco zajímavého mít, aspoň něco málo, tolik aby ho alespoň na okamžik vyvedly z té nehorázné otravy. Jack se rozhodl. Vstal a zamířil za Danielem. "Čau, tak co máš zajímavého?" houkl na něho. Daniel vzhlédl od papírů a rozzářil se jak sluníčko. "Je to zajímavé, je to hodně zajímavé," kýval nadšeně. "Například podívej se na tuhle stěnu," rozmáchl se po protější stěně, kde byly vyryty jakési kruhy. Složitý obrazec, jenž spíš vyp

Samota Chtěl bych napsat něco hodně moudrého; nějakou životní pravdu o tom, jaké to je si na záda nakreslit terč pro sériového vraha a schválně dělat vše, aby vás dostal. Jaké to je žít s tím, že někdo chodí ve vašem stínu a čeká na příležitost, jaké to je žít společně v bytě s vaším šéfem, který je zároveň váš přítel a předstíráte s ním vztah, který je už jen ve své podstatě nemožný, ale o kterém víte, že kdyby ta zasraná, zkurvená lež byla pravdou, nevadilo by vám to, nic však filozofického ani poetického mě nenapadá. Teď se asi chcete zeptat, kdy jsem si to uvědomil? To se dá dost těžko říct. Možná jsem to podvědomě věděl od prvního okamžiku, a proto jsem se té misi tak bránil, nebo mi ta mise pomohla pochopit. Třeba se tak stalo, když mi David ukázal tu terasu a já v tu chvíli věděl, že ten byt vybral podle mých představ o skvělém bydlení. Možná to bylo tím, že jeho společnost byla pro mě vždy snesitelnější než společnost někoho jiného, jak vstřícně a mile se ke mně choval. Možná

Malý, velký génius "Přítel je, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád. Je to osoba, s kterou se odvažujete být sám sebou." - Crane Hotch počítal a číslo, ke kterému pomalu spěl se mu ani za mák nelíbilo. První místo snídaně, druhé sotva o půl hodiny později, třetí na letišti, čtvrté v letadle, páté když dorazili na místo činu, šesté vypil seržantovi místní policie, sedmé si dal jako trofej, když vyluštil ten vzkaz od neznámého, osmé si dal až na cestě zpět, deváté měl nad soupisem zprávy a teď si dělal desáté. Hotch se zachmuřil. Připadal si provinile, když sledoval svého člena týmu, ale byl to, byl to přeci jenom Reid. Jeho Reid, nejmladší člen jeho týmu, statečný, stydlivý genius, který měl sklony k závislosti. Hotch už jednou mladíka vyléčil. Závislost na dilaudidu byla určitě nebezpečnější, ale závislost na kofejnu se u něho zdála daleko hlouběji zakořeněná, už celé roky, jen se to teď začalo přiostřovat. Jestli to tak půjde dál, chlapec bude mít určitě velké zdra

Doktorova žena "Nepravda je jako sněhová koule: čím déle ji válí, tím je větší." - Martin Luther Byl naprosto obyčejný den, jako každý jiný, tedy až do chvíle než do našeho rodinného hnízdečka FBI vstoupila žena. Ano, když jde o problém, vždycky je v tom ženská, že! Tahle byla sebevědomá, kráčela hrdě s hlavou vztyčenou. Na sobě měla bílou blůzu na ní rozepnutou džínovou košili a džínové kalhoty přepásané kolem boků hnědým silným páskem, na němž byla upevněná baterka, modrý deník a řekl bych pistole, ale jestli to skutečně byla zbraň, tak to opravdu netuším. Obličej měla kulatý s plnými rty, natřenými s agresivní rudou rtěnkou. Co však na ní bylo nejvíce ohromující, byly vlasy. Velká blonďatá hříva drobných kudrlinek spadající na ramena. Morgan odhadoval, že jí může být tak kolem čtyřiceti. Docela pěkná, ale co tu u všech svatých dělá? Sem přeci nemá přístup jen tak někdo! Morgan sledoval tu ženu s krajním podezřením, ale nepokusil se jí zastavit. Neodvážil se. Kdo ví proč. S

Svatý muž Nastalo ticho, takové ticho, že mohl Merlin bez problému slyšet zběsilý tlukot svého srdce. Rozhlédl se kolem. Na tvářích rytířů, na tvářích jeho přátel se zračil šok, nevíra a… ach Bože, znechucení s děsem. Někteří z nich dokonce i již tasili meč. "Co si myslíš, že děláš, Leone?" oslovil jednoho z nich Artuš. Artuš, král, jeho pán, jeho přítel, ne! Artuš, král, který kvůli magii tolik trpěl, muž kterému lhal… Lhal celé léta a podvedl ho. "Pane je to zrádce," zaječel opatrně oslovený rytíř. Byl si moc dobře vědom, jak moc si jsou se sluhou blízcí, nebo alespoň byli. "Zrádce?" opakoval Artuš nechápavě, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo. "A jakým způsobem, co provedl?" zeptal se a všichni na něho hleděli nevěříce svým uším. "Pane, copak jste to neviděl, použil magii, je to čaroděj," vysvětlil trpělivě Leon. Konečně se po Artušově tváři mihlo něco jako pochopení a Merlinovi ztuhla krev v žilách. Jeho poslední naděje byla t

Clara Oswin Oswold "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratil př ítele." - Roger Bacon Rossi Zadíval jsem se na ženu, která našemu mladému geniovi zachránila život. Neznámý byl cvičený ostřelovač, od jeho smrti nás dělilo jen krátké zaváhání a cesta prstu ke spoušti. Tedy až do chvilky než se objevila. Z ničeho nic se prostě zvedla z davu přesně v onen osudný okamžik. Neznámý vystřelil, ale nezasáhl Reida, ale ji. Spadla na zem, hruď se jí zalila krví. Reid se k ní okamžitě bez uvážení vrhnul a chytl ji do náruče. Lidé v hale začali panikařit, křičet, a bezhlavě utíkali pryč do bezpečí. Ozvaly se další dva výstřely, ale tentokrát bez zásahu, a pak to neznámý vzdal. Evidentně se rozhodl, že je v hale příliš velká panika a nebezpečí, že ho odhalí jeho místo úkrytu. Rozhodl se, že si počká na jinou, lepší příležitost. Dívka, byla to ještě dívka. Měla krásné hnědé vlasy, svázané do drdolu, velké čokoládové oči, malý pršáček a provokativní úsměv s ďolíčky. Na sobě měla kostkované ša

Kouzelník a Amelie "Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku." - Louisa May Alcottová Emily Už to bylo dlouho, co jsem navštívila svoji sestřenici Julii, která momentálně žila ve Velké Británii a živila se jako aupairka. Británie je daleko a my jsme měli pořád nějakou práci. Julii jsem vždy měla ráda, moc mě mrzelo, že jsem ji dlouho neviděla, ale pak se mi naskytla příležitost jet tam v rámci jakési mezinárodní výpomoci, takže když jsem spatřila šanci, okamžitě jsem po ní skočila. Julie byla moc ráda, že mě vidí a s úsměvem přivítala i Spencera, který se mnou jel do Británie kvůli případu. Vypadalo to, že se má vcelku dobře a je spokojená, nicméně měla plnou hlavu holčičky, kterou měla na hlídání. Malá rudovlasá Skotka jménem Amelia Pondová měla prý imaginárního podivínského kamaráda, který si říkal Doktor. Rodičům se to nelíbilo, a tak Amelie vystřídala už čtyři psychiatry. Když mi to Julie líčila, pomyslela jsem si, že na to, že Doktor byl jen nevinný výplod děts

Probudil jsem se celý zpocený. Peřina se válela zmuchlaná odkopnutá na zemi a oknem proudil do místnosti chladnější noční vánek. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, kde to jsem a než jsem zklidnil svůj dech. Bylo nemyslitelné, abych si teď v klidu lehl a pokusil se znovu usnout. Moc dobře jsem věděl, že bych to nedokázal, a tak jsem se místo toho vyplížil z ložnice na chodbu a pak i do obýváku. Pohled mi padl na zvedající se a klesající oranžovou peřinu, pod kterou se ukrýval David. Přišel jsem až k němu. Poklidně si tam v tichosti ležel a z peřiny mu vykukovala jen hlava. Nechrápal, což bylo s podivem. Vždy jsem si představoval, že chlap jako on prostě chrápat musí, že to mají tyto typy přímo za povinnost. Když však jsem teď pohlédl na jeho vyrovnaný spokojený obličej s lehkým úsměvem, dávalo to větší smysl. V tu chvíli vypadal tak nevině a spokojeně. Jak může být tak spokojený, tak klidně spát po včerejšku? To nemá strach? Je jako nemluvně. O čem se mu tak zdá? Vzpomněl js

V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v Miss. Bylo to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film. Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře, ve třetím patře, kde se nacházelo Palace Cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina, a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled. V ruce držel křupky a líně je přežvykoval v ústech. „Líbil se ti film?“ zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu. „Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock,“ odpověděl jsem. „Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové.“ „Love story o Prááááškovéééé,“ protáhl se smíchem