Než tě nakopne múza… aneb máme rádi literaturu 06

Próza, poezie X epika, lyrika… Jaký je v tom rozdíl?

Mluvila jsem o lyrice, poezii, epice, próze a dramatu jako by to byla hotová věc, kterou každý zná. Pravdou však je, že tyto termíny se dost často pletou. Spousta lidí si třeba myslí, že lyrika a poezie, próza a epika je to samé, přitom to však není pravda. Takže pro jistotu si to zopakujeme.

Máme dva druhy dělení literatury. Za A) na prózu, poezii a drama a za B) na lyriku epiku a drama. Rozdělení za B) je podle obsahu. Lyrika se zabývá city, je nečasová, probíhá v daném okamžiku, zachycuje pouhou atmosféru, zatímco epika se odehrává v čase a má děj. Rozdělení A) se týká vázanosti řeči. Próza není vázaná, kdežto poezie je psána ve verších a potřebuje zvukové prostředky, třeba rytmus.

Máme rádi verše a poezii, nebo raději ne…

Jak jistě víte, poezie se tedy skládá z veršů a ty můžeme dělit na časoměrný a sylabotónický. Časoměrný závisí na střídání dlouhých a krátkých slabik. Velké uplatnění má třeba ve francouzštině, ale pro český jazyk je přeci jen přirozenější sylabotónický. U toho záleží na počtu přízvuků i počtu slabik. Podle uspořádání přízvuků, tak ještě rozdělujeme verš na trochej, daktyl a jamb. Když je na prvním místě slabika přízvučná a pak nepřízvučná a takto se to střídá, říkáme, že je to trochej. Když je tomu přesně naopak, je to jamb, a když je první přízvučná a za ní jsou dvě nepřízvučné a takto se to opakuje, je to daktyl. Uvedu příklady.

Byl pozdní večer, první máj

Večerní máj byl lásky čas. (jamb)

U lavice dítě stálo

z plna hrdla křičelo (trochej)

Když se poslední slabiky na konci verše shodují, jako je tomu v příkladu u trocheje nahoře, mluvíme o rýmu. Podle toho, jaké verše se rýmují, máme několik rýmových schémat: rým střídavý (Abab), rám sdružený (Aabb), rým obkročný (Abba), rým přerývaný (Abcb). Pokud se však shoduje pouze poslední písmeno, tak to rým není, ale je to asonance.

Ještě něco o epice…

Epika nám představuje fikční svět a to, i když se jedná o autobiografii. Pořád je nám totiž předkládán svět alespoň takový, jaký ho vidí autor. V tomto fikčním světě jsou tedy postavy, děj (dílčí témata) a o tomto světě a všem nám informace podává vypravěč, který tedy může být v ich-formě nebo v er-formě. Když je v ich-formě, stojí uprostřed dění a je jednou z postav a součástí fikce, když je v er-formě stojí mimo a může být nezávislým pozorovatelem, nebo se třeba přiklánět, sympatizovat s jednou postavou.

Přímá řeč nám pak odděluje, co si myslí vypravěč a co postava, nebo co říká ostatním. Někdy se party postav a vypravěče můžou prolínat a stírat. Nemáme tedy jen přímou řeč, ale i nevládní přímou, polopřímou, nepřímou a smíšenou. Nevládní přímá řeč je například: Zítra nemůžu přijít, nemám čas. Je to vlastně přímá řeč bez uvozovek, kdy to pouze vypravěč začlení do svého partu. Polopřímá řeč je pak, když vypravěč nejen, že to začlení do svého partu, ale i se oddělí kategorie. Pak by naše věta zněla: Ne, nemůže zítra přijít. Nepřímá je pak klasické opsání přímé řeči, čili naše věta by byla: Anička řekla, že nemůže zítra přijít. Smíšená řeč pak je, když vypravěč je v er-formě, ale používá myšlení a jazyk postavy.