Blog neznámé umělkyně

Čeho se vyvarovat? Tak a na závěr jsem se rozhodla, že vám dám ještě pár tipů: 1. Čím více si toho o světě napíšete, tím dílo je delší, protože vás to nutí vše rozebrat? "Přeci o to čtenáře neochudíte…" Na jednu stranu je to dobře a na druhou ne. Divili byste se, jak často se stane, že si rozepíšete hodně koncept, ale zamýšlíte docela krátkou povídku, začnete psát a nejednou máte třináct stran a jste na začátku, z toho se pak můžete vyhrabat jen tak, že seškrtáte jak těch třináct stran, tak koncept samotný. Co si budeme povídat, škrtání je vždycky pro každého autora bolestná věc a tak pokud chcete kratší dílo, protože na delší nemáte dech, dělejte kratší koncepty a řekněte si kolik tak stran by mělo mít. 2. Lhaní čtenáři - vyvarujte se toho, že řeknete něco a vzápětí je to jinak… Pravidla, jež si určíte ve vašem fikčním světě, musíte dodržovat, a když ne vysvětlit to a neopomenout žádnou maličkost… Například pokud řeknete, že nelze kouzlem oživit mrtvého a po několika kapitol

Jak vylíčit svět No, popřemýšleli jste nad fikčním světem a zapsali jste si koncept, teď užzbývá jen to hlavní a to napsat vaše dílo. Jak však podat čtenáři svět, který jste vytvořili? V kapitole Co je to fikční svět a "lokace"? jsme si vysvětlili, jak se může fikční svět v rámci různých vypravěčů a popisů měnit. Předpokládám také, že když jste přemýšleli o svém fikčním světě, jistě jste se také zamýšleli jakého vypravěče zvolíte a formu, ve které to bude celé napsané, tak abyste docílili celkového obrazu, který chcete předat čtenáři. To však stále není všechno. Jak řeknete čtenáři, že hůlka si hledá kouzelníka a není tomu naopak? K tomu máte hned několik možností, jak to provést. Zaprvé to můžete udělat klasicky, jak tomu je v Herrym Petterovi tak, že do příběhu vsunete postavu, (nebo více postav) tomu světu stejně jako čtenáři neznalou. Hloupého Honzu, který se na vše musí vyptávat. Další možností je, že mezi jednotlivé kapitoly nebo vhodné odstavce vložíte vysvětlení jedn

Zápis do své kostry (konceptu), deníku a užitečnost tohoto počinu… Jak již bylo řečeno, je dobré, když máte předem, než začnete psát nějaké podvědomí o tom, o čem to bude, jaké budou postavy (charaktery aspoň hlavních hrdinů), stejně jako to jak bude vypadat fikční svět. Je totiž docela těžké psát, když nevíte, kam se dílo má ubírat. Začnete psát pod nějakou skvělou představou a po několika stranách ztratíte chuť, inspiraci, atmosféra je v čudu, nevíte jak pokračovat a uvíznete na slepém bodě. Nebo dílo dokončíte, ale když si to po sobě pak přečtete, zjistíte, že to nemá hlavu ani patu. Ano, můžete tak psát, znám spoustu intuitivních autorů, kteří si sednou k počítači a začnou psát, nechají se unášet na vlnách fantazie, až je povídka napsaná, jenže pak nastává dlouhá fáze škrtů, přepisování a škrtů. Upravují jako šílení, ale když předem máte ponětí o ději, postavách a fikčním světě, napíšete si koncept, tak nebudete muset své dílo tolik upravovat. Bude se vám psát daleko lépe a pro zač

Jak uvažovat? Tak teď jsme si vysvětlili něco málo jako k základům. Plus/mínus jste pochopili, jak se může měnit fikční svět na základě toho, kdo je vypravěč. Tedy jak se charakter postavy podepisuje na fikčním světě, když je vypravěč v ich-formě, nebo sympatizuje s postavou. Víme něco o vztahu fikčního světa, postav a děje a dokázali bychom říci jak je fikční svět dějem a postavami určen. Nicméně ne všechny aspekty fikčního světa vám děj a postavy určí, ale vy je stejně ve svém díle chcete zmínit, věci nepodstatné a přesto potřebné k vykreslení atmosféry. Nebo jste se rozhodli, že nezačnete dějem ani postavami, ale fikčním světem. Máte úžasný nápad na fikční svět, ale stále nemáte některé věci ujasněné, či jste dostali zadáno, byste napsali nějaký žánr, ale jinak nemáte žádnou ideu, takže tupě sedíte za stolem a lámete si hlavinku, jak na to. Povíme si tedy čistě teoreticky jak začít. Proces vymyšlení fikčního světa je vcelku po většinou komplexní děj. Fikční svět se daleko více rodí

Vztah: Postavy x Děj x Svět V minulé kapitole jsem se zmínila o chápání vztahu fikčního světa, děje a postav, ale co to vlastně je? Asi i jako pouhý čtenář chápeme, že mezi těmito třemi složkami je nějaká pevná vazba. Vlastně je to přibližně takový vztah jako u želvy a jejího krunýře, jedno bez druhého nejde, ale přejdeme na začátek k samotné tvorbě prozaického díla. Každé prozaické dílo, či příběh je z těchto tří částí. Musíme mít nějaký děj (to o čem to bude, protože když prozaické dílo nemá děj, tak to není prozaické dílo, neexistuje příběh bez děje a pokud napíšete něco, kde není zřejmé o čem to je, čtenář nevidí potřebu to číst), postavy neboli subjekty kolem kterých se děj točí (protože pokud tam nejsou tak tam není ani děj, je to zhruba stejný vztah jako predikátu/přísudku se subjektem/podmětem, všimněte si, že jsem záměrně využila slova "subjekty", protože jich zaprvé může být více a za druhé také to nemusí být lidé ani osoby, můžete psát klidně o neživé věci, jako

Co je to fikční svět a "lokace"? Dříve však než vůbec začnu, měla bych nejdříve vysvětlit základní pojmy, nebo alespoň co že je to vlastně ten fikční svět. Fikční svět je svět, kde se váš příběh odehrává, ať zvolíte jakýkoli žánr, i když, jak jsem již napsala v článku: "Než tě nakopne múza 3", píšete románové biografie nebo autobiografie a popisujete tento svět, stále ho popisujete z nějakého úhlu pohledu. Fiktivní svět tedy závisí na dvou faktorech na světě, který popisujete (fantazy, sci-fi, náš svět…) a vypravěči (vidění onoho světa). Uznávám, že na první pohled se nám může jevit toto rozdělení směšné, vzhledem k tomu, že je to právě vypravěč, který nám zprostředkovává náhled na tento svět a tak je svět ve vašem příběhu takový, jaký ho podá vypravěč, háček však nastává, když se rozhodnete pro dva či více vypravěčů. Pak se bude měnit pohled třeba na nějaké události, postavy, věci, ale nezmění se vše. Je to, jako byste si zandávali různě barevné brýle. Například

Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů Ach ano, a já jsem zase zpět se svými radami pro začínající i pokročilé "psavce", které si stejně většina z vás ze své hrdosti nevezme k srdci. Ne, teď si samozřejmě dělám srandu, kdybych si to myslela, tak se ani neobtěžuji to psát, že… Naopak jsem byla příjemně překvapena, kolik lidí si vlastně všechny předchozí články o psaní přečetlo a to mě asi trochu motivovalo k rozhodnutí, že napíši další. To a uvědomění, že předchozí díly nesahají ani na špičku ledovce jménem "Literatura a tvůrčí psaní", což uznávám, s tímto článkem také nebudou, ale pořád něco lepší než nic. Takže když jsem se tedy rozhodla, že zase napíši další kapitolu "Než tě nakopne múza…" mým dalším problémem bylo, o čem by mohla pojednávat tentokrát. Je tolik věcí, které bych mohla podrobně rozebrat a kdybych se věnovala všemu, nevyšlo by to na pár webových článků, ale přímo na několik knih. Co by mohlo být tedy pro vás užitečné, o co byste mě

Joe Byrne měl obyčejný všední den, tedy až do chvíle, než vstoupil do své kanceláře. Na tmavohnědé kožené sedačce, na které obvykle seděli jeho lidé, než je poslal na smrt, se válel světlovlasý mladík. Na sobě měl sportovní oblečení a nohy s černými teniskami ležérně položené na stole před sebou. V ústech převaloval ze strany na stranu žvýkačku. Ruce mu spočívaly sepjaté na břiše a prázdnýma očima hleděl před sebe. Mohlo mu být na nejvýš osmnáct, ale Byrne nemusel hádat kolik mu je. Věděl to, stejně jako to, kdo to je. Byly to již dva roky, co ho naposledy viděl. Za tu dobu chlapec zesílil, vyrostl a zmužněl, avšak jeho oči se nezměnily, stále byly chladné, prázdné, vyprávěcí o bolesti jíž byl donucen projít a za kterou sám Byrne nesl částečnou vinu. Dostal se sem, do druhé nejstřeženější budovy ve státech bez spuštění alarmu, bez toho, aby si ho vůbec někdo povšiml a to ne úplně sám! Před chlapcovýma nohama na stole ležela mrtvola, rozkládajícího se agenta CIA. Nebylo pochyb, že je to