Génius vs. génius 02

Zločinec Artemis Fowl


Byl nádherný slunný den. Na obloze ani mráček. Užívala jsem si letu. Vzduchu, který mě ovíval a nádherného pohledu z ptačí perspektivy na krásy Irska. Toto byl můj první den z mé zasloužené dovolené. Možná, že jsem přeci jen trávila poslední dobou o dost víc času na povrch, než kdokoli jiný, ale to bylo pouze služební!
"Já přeci mám právo mít volno, tolik jsem se za poslední dobu nadřela! A když už ho mám, je jen logické, že ho chci strávit s NÍM…" zastavila jsem se uprostřed věty a dokonce i uprostřed letu. Stoupla jsem se na vrchol The Spire of Dublin.
"Co, co jsem to, pane bože, zase řekla! Kdo by s tím arogantním mladým Bláteníčkem chtěl trávit dobrovolně svůj volný čas, svou dovolenou?!" zakřičela jsem a byla šťastná, že se vznáším tak vysoko nad O'Connell's Street, že mě lidé dole pode mnou nemohou slyšet.
"Huuu, arogantní mladý Bláteníček! Nemluvíš čirou náhodou o Fowlovi?" zazněl mi Klusákův hlas u ucha a na spuštěném hledí mojí přilby se mi i objevil jeho zářivý úsměv.
"Klusáku, ty mě sleduješ, i když mám dovolenou!" zlobila jsem se na něj.
"Promiň, promiň, já mám jen o tebe starost. Totiž máš, Myrto, zvláštní talent dostat se do nesnází, už jen když vytáhneš jednu nohu z domu, a tak potom všem, co se stalo, jsem se rozhodl, že tě budu průběžně kontrolovat. Nicméně neodbíhejme od tématu. Hodláš za dobu své dovolené navštívit Artemise?"
"Ne, proč bych měla?" zabručela jsem mrzutě.
"Aha, to je škoda. Doufal jsem, že ano, protože by se mi to zrovna hodilo," začal Klusák a já již věděla, že se začínám znovu zaplétat do něčeho, čeho nakonec budu litovat. Tušila jsem, že pokud teď svého čtyřnohého přítele na druhé straně linky nezastavím, žádnou dovolenou mít nebudu. Jenže… jenže… "No, víš, jde o to, že před několika týdny jsem, ne vlastně já s Artemisem, zaznamenali podivné umírání zločinců. Všichni lidští zločinci na celém světě, jako by najednou začali umírat na zástavu srdce. Vypadá to, jako by za to někdo mohl, jako kdyby to byli všechno vraždy. Někdo jako by měl moc zabíjet na dálku, jen když zná tvář a jméno. Pošlu ti zbylé informace do přilby, jo."
"Jo jasně," zahučela jsem a rázem jsem si již mohla pročítat o tom více. Čím jsem však víc věděla, tím více jsem byla rozrušená. "To je šílené, jako by někdo používal skřítkovskou sílu, ale naopak," vydechla jsem šokovaně.
"To ano, to je," souhlasil se mnou Klusák.
"Jak to, že jsme se tím ještě nezabývali?"
"Je to bráno za věc Blátivých. Blátiví umírají, Blátiví jsou ti podezřelí…"
"Ale vždyť žádný z Blátivých nemůže mít takovou moc a schopnost, v tom musí být mnohem víc než…"
"Mluvím teď s kapitánkou Myrtou Krátkou, nebo s někým úplně jiným? Jako kdybys nevěděla, co dokázal Artemis, ale ano, jinak s tebou musím souhlasit. Nezáleží na tom, jestli je pachatel člověk, nebo jeden z nás. Pokud tuto situaci nebudeme řešit, mohli bychom toho poté litovat. Nemluvě o etice, kterou to tak zrůdně překračuje. Již nějakou dobu jsem pro Artemis sháněl o tomto jevu bližší informace, které bohužel nemohu jemu přímo poslat, protože vedení si nepřeje již další Fowlovi zásahy do našeho světa, nebo naopak. Doufal jsem, že když máš tu dovolenou a navštívíš ho, tak že bys mu to mohla předat."
"No jistě Klusáku," zabručela jsem rozladěně. Copak jsem nějaká vaše spojka? A navíc moje dovolené byla v háji, ale co, koneckonců je něco špatného navštívit svého přítele? Jak pak se asi má ten namyšlený, arogantní genius? Doufám že, ho dvojčata zlobí a vracejí mu vše, co za život kdy napáchal, včetně mého únosu.
Znovu jsem nastartovala své křídla a co největší rychlostí jsem zamířila k Fowl Manoru. Nešlo tady jen o Blátivé, kteří umírali, nešlo jen o národ, ale sice dosud byli vražděni pouze obžalovaní Blátiví, to se však mohlo změnit, a pokud by se tak stalo, mohl u toho zařvat i Sláma, nebo i Artemis. Kdo by potom se mnou zachraňoval svět? Mí přátelé…
Při té myšlence jsem nabrala ještě větší rychlost, až mi přilba začala hlásit nový světový rekord. Rekord mi však momentálně byl ukradený. Stejně jsem i ten minulý držela já.
Zbrzdila jsem, až jsem uviděla Fowl Manor a rychle jsem zauvažovala. Uvědomila jsem si, že Fowl Manor není dnes jen tak bez obyvatel. Kromě Artemise, Julie, Butlera a Paní Fowlové mohou v domě být i jiní členové rodiny, kteří o mě nemají ani páru. Sarkasticky jsem se ušklíbla. O důvod víc, proč se tam proplížit a překvapit ho.
Nechala jsem zapnutý štít s ještě větším úšklebkem a sestoupila jsem dolů k jednomu z otevřených oken Fowl Manoru. Samozřejmě, že jsem věděla, že ten malý Bláteníček má všude po baráku rozestavěny nejnovější kamery, ale stejně jako technologie Blátivých šla nahoru, tak i technologie skřítků šla nahoru. Klusák vymyslel nové vylepšení štítů. Takže překvapení skutečně mohlo být překvapením.
Vklouzla jsem dovnitř a proplula chodbou až do obýváku. Bylo fajn, že Artemis vlastně nikdy své prvotní pozvání do svého domu nikdy nezrušil. Takhle jsem ho mohla kdykoli zlomyslně přepadnout. Usadila jsem se na jeho gauči a se zaujetím jsem si místnost prohlížela. Vždy (tedy pokud nepočítám tu dobu, kdy jsem tu byla nedobrovolně) mě fascinoval Fowl Manore. Fowl Manor, obrovské sídlo s nádechem jako by knížecí moci, s mnoha slavnými obrazy, okázalým nábytkem, veškerou pohodlností, ale i s nádechem toho jak to majitelé tohoto sídla získali. Malinko jsem se zachvěla při té představě. Při takových úvahách mi vždy docházelo, jak jsme s Artemisem rozdílní. Já skřítka on člověk. Já policistka on ještě před několika lety geniální zločinec. Přesto…
"Páni, nečekal jsem, že mě o své dovolené navštívíš," zazněl za mnou jeho sarkastický, úlisný hlas a já vypnula štít a hledí, ale neotočila jsem se na něj.
"Já myslela, že velký Artemis Fowl ví všechno," odpověděla jsem stejně kousavě, ale poté mi to rázem došlo. "No počkat, jak to, že víš, že jsem v tom případě tady, vždyť jsem měla zapnutý štít?!"
"Mám všude kamery, viděl jsem tě přiletět," odpověděl nezaujatě.
"Ale to jsi nemohl, Klusák štíty vylepšil!" zamračila jsem se.
"To bylo před půl rokem, mezitím jsem měl dost času se nabourat do jednoho z jeho počítačů a zjistit informace, které jsem potřeboval na zdokonalení své obrany Fowl Manoru," odpověděl klidně.
"Nabourání se do počítače Klusáka!" vyhrkla jsem rozčíleně a popuzeně jsem se na něj otočila. Jenže v tu ránu, jakmile jsem ho uviděla, mě veškerá zloba přešla. Artemis měl na hlavě čelenku s kočičími oušky, nos nabílen a na tvářích nakresleny kočičí fousy.
"Promiň, vím, že Klusák je přítel, ale já si nikdy nemůžu být jistý, kdy mě zase národ obviní z nějaké nekalosti, která se u vás stane," pravil s naprostou vážností, což bylo strašně komické, s tím co měl na sobě.
"A ty se divíš?" ještě jsem mu stačila vytknout s veškerou vážností, než jsem naprosto vybouchla smíchy. Nešlo se nesmát! Ať klidně dovolenou nemám, ale tohle prostě stálo za vidění. Smála jsem se tak, že jsem téměř nemohla dýchat, bolely mě svaly na břiše a spadla jsem dokonce i z gauče.
"Hele nech toho, tohle mají na svědomí dvojčata!" začal se bránit, ale nebylo mu to vůbec nic platné.
"To mi je jasné, že ty bys něco takového ze sebe dobrovolně nikdy neudělal," vypáčila jsem ze sebe, když jsem se trochu uklidnila. Jenže poté jsem se na něho podívala znovu a můj záchvat začal nanovo.
Artemis si hlasitě povzdechl. "Člověk by čekal, že když ti je 86, že tohle pochopíš, a nebudeš mít takový záchvat smíchu," vyčetl mi.
"Promiň, ale tomuhle by se smál každý. Navíc tou svou vážnou tváří tomu nasazuješ korunu," smála jsem se ještě, přelítla jsem k němu a zatahala jsem ho za tváře. Trochu jsem se však zarazila, když jsem spatřila ten jeho podivný pohled, který na mě hodil.
"Dobře, počkej tady, jdu se trochu upravit, aby ses tady neudávila smíchem. Hned se vrátím," slíbil a odkráčel zřejmě do koupelny. Svalila jsem se zpátky na gauč, a skutečně, za pár minut se vrátil, již normální a posadil se do křesla naproti mně.
"Takže začneme od začátku. Proč jsi sem přiletěla?"
"To musím mít důvod, abych tě navštívila," zahrála jsem uraženou, ale přitom jsem cítila, jak rudnu. Ten bledý Bláteníček měl zase pravdu. "Jsme přátelé, ne?" snažila jsem se ještě obhájit.
"Takže jsi sem přiletěla jen, abys mě viděla?" otázal se a na jeho tváři se zase objevil ten podivný výraz. Poplašeně jsem sebou škubla a sklopila zrak na zem na rudý, zlatě vyšívaný a ručně dělaný koberec. Avšak i tak jsem však cítila, jak mě ty jeho dvoubarevné oči zkoumavě pozorují, až jsem to nevydržela a sundala si helmu.
"Na!" křikla jsem a podala mu helmu. Artemis přijal, ale tázavě nadzvedl obočí. "Nevím, jestli bych tě o své dovolené navštívila, ale tak nějak toto rozhodl Klusák za mě. Pověděl mi, čím vy dva se ve svém volnu zabýváte, a požádal mě, jestli bych ti tyhle informace, co mám nahrané v přilbě, nepředala. Totiž, veškerá vaše komunikace byla nezákonná. Vedení rozhodlo, že zruší s tebou veškerý kontakt, čemuž se mimochodem nedivím, když mu jen tak nabouráš do jeho počítače," podotkla jsem chladně.
Artemis nic neřekl. Jeho dvoubarevné oči se však jakoby zakalily a přivřely. Zadíval se na mou přilbu, kterou držel v třesoucích se rukou.
"Chápu."
"Arty?" zašeptala jsem, nechápavě. V takovém stavu jsem ho viděla jen párkrát. Když mě a ostatní žádal, abychom mu pomohly zachránit jeho otce, když po mě chtěl, abych vyléčila Butlera a poté, když chtěl, abych mu pomohla uzdravit jeho matku. "Arty, Arty?!"
"Zmiz!" vyštěkl na mě. To se mu vůbec nepodobalo.
"Co? Mám si zapnout štít?" nechápala jsem.
"Ne, zmiz, běž pryč! Zmiz z mého života!" rozkázal mi.
"Co to sakra meleš…" začala jsem, ale než jsem stihla říct, co jsem měla na srdci, dostavila se strašlivá bolest, za porušení vstupu do lidských obydlí bez dovolení a já jen zaúpěla. Sotva jsem mohla vnímat a před očima se mi zatmělo. Cítila, jak mě Artemis sebral a surově mě dovlekl k oknu.
"Už tě nikdy nechci vidět! Tady, ani nikde jinde a to platí pro kohokoli z Národa. Tak to vyřiť i Klusákovi a Slámovi. A ať se o tu věc Klusák již nestará. Sakra, nesnáším to, co jste ze mne udělali. Já vždy bídák byl a taky jím jsem chtěl zůstat," žvanil si ty své krávoviny a vyhodil mě z otevřeného okna na zahradu. Hned poté ho zavřel a otočil se k odchodu. Vyskočila jsem na nohy a přelítla k oknu. Po tvářích mi tekly slzy. Začala jsem pěstmi bušit na okenní tabulky a křičet. Bylo mi jedno, kdo mě uvidí nebo uslyší, hlavně, když to bude slyšet on.
"Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty… ty…ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle!" ječela jsem a sesula se vyčerpaně pod okno. Artemis neotevřel, nepovolil mi vstup do Fowl Manoru, ani se neohlédl. Chladně odešel, jako by vůbec nic neslyšel, jako bych nikdy neexistovala. Co, co se stalo? Proč mě nesnáší? Jednu chvíli jsme byli přátelé a vše bylo jak má, a v druhé chvíli se vše obrátilo na ruby, proč?
Jak v zlém snu, štípněte mě někdo, jestli nespím.
Ne, nespím…


Komentáře