Můj milý deníčku 03

Moje další kroky samozřejmě vedly do hlavní budovy Timesu. Moc dobře jsem věděl, kde se nachází. Když jsem byl se Sherlockem, dost nás pronásledovali a psali o nás. Bylo to protivné, ale občas se to i hodilo. Sherlock toho uměl výborně zneužít.
Stařík Falcon hlavní vydavatel, když mě uviděl vstoupit do své kanceláře, tak se málem udusil šálkem černého čaje, který zrovna pil.
"Proč jsou dneska všichni tak překvapeni, že mě vidí?" zavrtěl jsem hlavou místo pozdravu.
"Achrrmmm, zdravím doktore…" zachrčel Falcon, moje jméno si nepamatoval. No jo, vždy se zajímali pouze o Sherlocka a mě to nevadilo, nepotřeboval jsem publicitu, ale trochu mě naštvalo, že si nepamatují jméno člověka, který jim už napsal několik článků.
"Johne Watsone," doplnil jsem ho nevrle.
"No, ano, copak vás sem přivádí. Že by se Holmes vrátil z onoho světa?" To byl ale od něho nemístný vtip, za který jsem měl chuť ho zastřelit, ostatně pistoli jsem měl. Ne, nemůžu ho zastřelit, ne dokavaď z něho nedostanu to, co potřebuji.
"No, to mě sem nepřivedlo a vy byste si měl dávat pozor. Jednou byste takovou poznámku mohl utrousit před někým, kdo by ji pochopil jinak, než jste ji myslel, a policie by měla o případ víc. Nicméně pojďme rovnou k věci. Přišel jsem ohledně zpráv v dnešních novinách," vychrlil jsem ze sebe a ukázal prstem na výtisk, který měl Falcon na stole otevřený zrovna na vraždě v Brackenbury road.
"No a?" pokrčil rameny Falcon.
"No, ne," opáčil jsem.
"No, jo," nedal se Falcon.
"No, ano," nedal jsem se a vyhrál náš souboj vnitřní vůle. Falcon si povzdechl. "Tohle máte od Holmese?"
"Ne, tohle měl Holmes ode mě. Neměl jste šanci, ale teď skutečně. Kdo vám řekl o té vraždě, je to důležité. Věděl to dříve než policie."
"Ale no tak Watsone, za koho mě máte?" vyštěkl Falcon, celý se naježil a vyskočil ze židle. "Myslíš, že jen tak prozradím svoje zdroje? To nemůžu to…"
"Ale měl bys, pokud nechceš, aby některé věci, co jsem zatím tajil, neviděly světlo světa."
"To je vydírání," zasyčel Falcon.
"No, výborná dedukce," ironicky jsem ho pochválil.
Falcon zaskřípal zuby a chytl mě za flígr. Zatřásl se mnou a strčil do mě. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem na druhou židli, co byla v kanclu. Ležely na ní různé dokumenty. Já jsem tu židli svou vahou převrátil. Dopadl jsem na zem a dokumenty mě přikryly jako deka.
"Jak chceš, ty zatracenej parchante, ale moc tě nepotěším. Vím toho jen o málo víc než ty," řekl už o dost klidněji.
Zřejmě ho potěšilo, jak se tam válím, jako prase na porážku. Pokusil jsem se vstát, ale pod papíry a na dlaždičkové podlaze mi to znovu podklouzlo a já se znovu svalil na zem. Falcon se uchichtl, ale poté se zamračil. Uvědomil si, že mně může teď zesměšnit jakkoli, ale stejně bude muset udělat, co po něm chci.
"Byl to muž," začal.
"No, výborně mužů je polovina populace, přesnější popis byste neměl?" pravil jsem kousavě a konečně se mi povedlo vyhrabat se na nohy.
"Byl velmi vysoký a hubený, odhadem asi tak šest stop. Na hlavě měl čepici, a ani když přišel, tak si ji nesundal. Pořádně mu tedy nebylo moc vidět do obličeje, přesto jsem zpozoroval jeho oči, měl je velmi pronikavé. Měl takový orlí nos a vyčnívající hranatou bradu, na které mněl bradku. Ten člověk byl něčím…no, já vlastně nevím jaký, ani to neumím vyjádřit. Šel z něho respekt, ale zároveň působil dosti výstředně. Měl na sobě dlouhý kabát, čepici."
"A to je celé? To jediné o něm víte?" vyhrkl jsem překvapeně a naštvaně.
"To jste jen tak nechal vejít naprosto cizího člověka? Poslechl jste si jeho historku, která vůbec nemusela být pravdivá, a bez jakéhokoli vyptávání to umístil do novin?"
"Když o tom tak mluvíte, tak jo, přesně tak. Co se na mne tak díváte? Ten člověk mi zachránil noviny, neměl jsem do čeho píchnout," pokrčil bezstarostně rukama Falcon a já už podruhé za tento den jsem měl chuť ho zastřelit.
"Jste magor, či co? Vždyť vás někdo takto v pohodě může zabít. Nevěděl jste, co je to za člověka, nehledě na to, co jste vaším článkem vyvolal. Svou takzvanou předpovědí, co se stane," křičel jsem na Falcona, to mu to však bylo naprosto jedno. Povzdechl jsem si.
"To jste ani nezaznamenal něco navíc, já nevím, to jak se pohyboval, jak a kde měl ušpiněné šaty, nějakého významného gesta, vůní, či tetování."
"Ne, nic," zavrtěl hlavou Falcon.
"No tak uvažujte, člověče," snažil jsem se, aby zapojil alespoň setinu těch svých malých šedých buněk.
"A víte, že přece něco? Ach ano, měl velmi tenké hubené prsty. Jeho ruce musely být velmi jemné a všiml jsem si, že má na nich několik jizev, ale drobných takových…" Falcon popisoval dál a mně nad tou podobností běhal mráz po zádech. Kdybych jistě nevěděl, že můj dlouholetý přítel je mrtev, myslel bych si, že to byl on. Falcon Sherlocka několikrát osobně potkal, takže by bylo divné, že by ho nepoznal, ale kdo mohl říci, že Sherlocka vlastně znal? Vyloučeno by to nebylo, jenže Sherlock je mrtev, takže kdo to mohl být?
"Hmm, zajímavé, skutečně zajímavé," pokýval jsem hlavou.
"Co, co je zajímavé?" nechápal Falcon.
Už jsem se nadechoval, abych to Falconovi objasnil, avšak z otravného vysvětlování mně však naštěstí vysvobodilo lehké zaťukání na dveře.
"Dále!" křikl Falcon.
Do místnosti vešla drobná, ale přesto okouzlující žena. Dlouhé rovné vlasy měla stažené do drdolu, díky čemuž vynikly výrazně jasné rudé rty a velmi bledá pleť. S tím vším jí krásně ladily její zářivě červené šaty. Řekl bych, že nebyly moc drahé, avšak na ní působily elegantně. V ruce držela černý kabát a rukavice stejné barvy. Promluvila a já ucítil slabou vůni jasmínu.
"Jsem tu dodobbře?"
"To záleží na tom, kde, slečno, chcete být?" opáčil jsem a pokusil se o usměv.
"Mé jméno je, je Katrin Red, a, a jak jste, jak mohli," zalykala se brekem.
Postavil jsem židli, kterou jsem předtím povalil a nabídl jí kapesník. Uvítala to, posadila se a utřela si kapesníkem oči, respektive v jejím případě si rozmazala líčidla.
Když se zdálo, že se relativně uklidnila, dovolil jsem se k ní nahnout, povzbudivě se usmát a poklepat jí na rameno.
"To bude dobré, slečno Red," začal jsem, ale ona mně přerušila rázným zavrtěním hlavy.
"Ne, nebude, to nebude už nikdy dobré, Sára Evansová byla moje spolubydlící, vlastně i něco víc. Byly jsme kamarádky, byla jako má sestra. A, A, ah, a h, a hvy, vy uděláte tohle," snažila se to ze sebe dostat a mávala svým výtiskem novin. "Jste odporní, já já o tom nevěděla a dozvěděla jsem se to z nich."
"No, ale slečno, to je má práce sdělovat informace lidem, ať jsou, jaké jsou," pravil Falcon a sice jsem ho nepostřelil, ale tentokrát ode mne schytal pěstí do nosu. Falcon ucouvl, zaúpěl a oběma rukama si chytil nos. Myslím, že jsem mu ho asi přerazil. Slečna Red vytřeštila překvapeně oči. Ano, to se mi hodilo přitáhnout ji na svoji stranu.
"Slečno, moc se omlouvám za násilí. Víte, právě jsme o tomto dnes, než jste přišla, mluvili. Jmenuji se Dr. Johan Watson a jsem Sárinin bratr. Tedy byl jsem. Stále si na to nemohu zvyknout," řekl jsem a utřel si jako by slzy do rukávu.
"Bratr?" špitla Red a překvapeně si mne změřila pohledem.
"Sára se o mně ani nezmínila?" pokusil jsem se zahrát překvapeného a poté jsem pokýval hlavou, "No ovšem, nikdy mě tak moc za bratra nepovažovala. Jsme nevlastní a musím říct, že tak nějak se mne vždy stranila. Nevím proč, ale nikdy jsem se na ni nehněval."
"Ano, na Sáru se nedalo hněvat," přikývla Red a já dostal malou důvěru. Zahleděl jsem se na hodinky, poledne, paní Hudsonová se bude velmi zlobit, když nepřijdu.
"Rozčiloval jsem se, protože to, že moje sestra zemřela, jsem se dozvěděl z novin. Což bylo naprosto necitelné a pro mne, alespoň šokující. Já nevím, kdybych alespoň…"
"Ano, ano dozvědět se takto takovou věc," pokývala slečna Red hlavou.
"Och, byla jste její spolubydlící a přítelkyně, prosím pověděla byste mi o ní více?"
"Ne, vůbec," řekla a pousmála se, snad poprvé od doby, co přišla.
"Moje paní domácí uvaří jistě výborného krocana. Mohl bych vás pozvat," pozval jsem ji na oběd.
"Budu velmi ráda," přikývla a já už ji doprovázel ke dveřím.
"Počkejte, slečno Red, ten muž není…" chtěl ještě Falcon, ale já jsem po něm šlehl výhružným pohledem.
"S vámi, Falcone, si to vyřídím později."


Komentáře