„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 14

Chakra to nebyla, bylo to něco na ten způsob, ale něco jiného a tak mohutného a mocného, stejně velkého a mocného jako samotná síla země. Ne ta síla byla s tou přírodní tak úzce spjata, že se navzájem prolínaly, utvářely se, ale já jsem do svého nitra mohl vstřebat jen přírodní sílu. Přesto jsem cítil, jak kolem mě pluje, ne, cítil jsem, jak kolem mě proudí, teče. Teče, jako nějaká řeka, chladná nemilosrdná, schopná každého uchvátit, strhnout, ale zároveň dávající ochranu a život.

Sledoval jsem ten impozantní tok. V mysli jsem vedle něho letěl. Nepatrně se ho dotýkal a snažil se mu porozumět. Bylo to jako jedno velké živé stvoření. Táhlo se to od mýtiny na severovýchod, přesně tam, kam jsme potřebovali jít.

Bylo možné, že kvůli tomu jsme nemohli jít dál a zabloudili jsme? To co jsem teď viděl bylo obrovské, kdo ví, jestli by to šlo obejít. Rozhodně bychom museli urazit spoustu kilometrů a na to nebyl čas.

Cítil jsem, že Nekropole je blízko. Mohla být klidně jen pár kilometrů za tím. Přesto jsem k tomu něčemu necítil strach ani zlobu.

Znovu jsem se toho dotknul a cítil jsem, jak mi malé částečky toho protékají mezi prsty, podivný chlad jakoby to skutečně byla jakási voda. Nechal jsem proudit do toho svoji chakru.

"Haló…" zašeptal jsem "Haló, slyší mě někdo?" zkusil jsem to znovu, ale jakmile jsem to udělal, malé chladivé částečky změnily směr. Objaly mi ruku a zahryzly se do ni. Marně jsem se ji snažil vytáhnout, bylo už příliš pozdě. Částečky mi dál stoupaly po ruce nahoru a pak jsem ucítil i ten podivný chlad v hlavě a po celém těle.

Nechápal jsem to. Najednou jako bych byl ženská. No můžete se chechtat jak je vám libo, padat ze židle a prosit o vzduch, ale mě to v tu chvíli moc vtipné nepřišlo. Byl jsem uvězněný v něčím těle, cítil jsem a vnímal jsem věci jako ten někdo. Musím uznat, že ani tak mi do zpěvu nebylo. Byl jsem jako divák, který má privilegium, zvláštní místo odkud může vidět (v mém případě cítit pocity postav) věci, co ostatní nemohou.

Seděl jsem v nějakém hostinci na verandě, nebo bych měl spíš říci, seděla jsem na verandě, nebo seděla ona, ta osoba, žena, ve které jsem teď byl? No, to je jedno. Společně se mnou tam byli i další lidé, jejichž tváře mi nic moc neříkaly, jen jsem věděl, že jsou tam všichni, všichni z vesnice. V hostinci bylo narváno k prasknutí, ale já seděl sám.

Vnímal jsem ty opatrné pohledy, co na mě ostatní pokradmu házeli. Tolik jsem toužil se jich optat. Mluvit s nimi, bavit se, ale cítil jsem, že to nelze. Něco mi v tom bránilo. Nešlo k nim přijít a začít rozpravu, nepřijali by to a ani já ne. Bylo to podobné, jako když jsem byl malý a lidi z Konohy se mi stranili, ale nebylo to stejné. Nevěděl jsem o čem bych s těmito lidmi měl mluvit. Dost jsem pochyboval, že by dokázali něčemu, co bych jim řekl, vůbec porozumět. Z tohohle myšlení se mi dělalo nanic. Takhle jsem nikdy neuvažoval, tak proč teď?

Přišla ke mně drobná číšnice. Měla dlouhé černé vlasy svázané do drdolu, útlou postavu a sladký usměv. Na mě se však neusmála, jen plaše přistoupila se džbánem vína.

Sklonila pohled a šeptla: "Ještě trochu červeného vína?"

"Ne dík, červené jsem měla už dost, dám si spíše medovinu," vyšlo z mých úst, aniž bych věděl jak. Ten kdo mluvil jsem nebyl já, ale osoba ve které jsem byl.

Dívka přikývla a odcupitala pryč, celá šťastná, že může odejít ode mne.

Cítil jsem nicotu, která mě sevřela a nechtěla pustit, poté se však obraz zamlžil.

Objevil jsem se ve stejném těle v jakési rušné uličce. Byla to ulička jakých je v Konoze spoustu, ale nenacházel jsem se v Konoze. Vyšel jsem z ní na ulici daleko větší, rušnější, s obchůdky a stánky po okrajích. Šel jsem podél ní.

Znovu jsem cítil ty úděsné kradmé pohledy, tentokrát mi však byly ukradené. Díval jsem se na život kolem sebe a přemítal o něm, o smrti, o živém a neživém, o potřebě a nutnosti, o bolesti a štěstí.

Najednou jsem ucítil prudkou ránu, něco mě srazilo na zem. Pomalu jsem se zvedl a začal pátrat po tom něčem, co mě srazilo. Byl to mladík, asi tak mého věku a když se usmál, tak mu pár zubů chybělo. Další z dětí ulice, žebrák co se žene za každým krajícem chleba.

Nepřipadal jsem si nijak nad ním výše postaven, ale on, když mě uviděl, s hrůzou vyvalil oči. Okamžitě vyskočil na nohy. Uklonil se a se vskutku proviněným hlasem se začal omlouvat.

Z nedaleké postraní uličky se vyřítil brunátný řezník. Rychle se rozhlédl a pak si to s nožem v ruce začal mašíroval přímo k mladíkovi. Mladík instinktivně couvl za mne. Celý se třásl strachy. Řezník se zachechtal, když si všiml mého stále ještě nezúčastněného pohledu.

"Chceš se, ty sprostej zloději, schovávat za ní?" chechtal se a jeho velké břicho přitom odporně naskakovalo. "Schovávat se za samotnou výkonnou ruku spravedlnosti, zloděj jako ty, tak to je tedy nápad. Pocem ty spratku, zloději špekáčků, ať ti mohu useknout ruku," zahřímal.

"Pokud vím, tak zatím v naší vesnici se ruka za drobnou krádež špekáčku neseká," vyšlo ze mě.

Muž se konečně trochu uklidnil. Přestal si tolik zajímat o mladíka a místo toho se zaměřil na mě.

"Ty …ty…" začal koktat. "Ty bráníš zloděje?"

"Ne, pouze chci pro něho přiměřený trest. Ten, co si po právu zasluhuje, vsadím se, že kradl jen z hladu. Tento prohřešek by se dal řešit i jinými prostředky, není-liž pravda?"

Řezník se ještě hodnou chvíli díval na mě a poté na mladíka, co se stále krčil za mými zády. "…Dobrá tedy, ten kluk si tu krádež u mě odpracuje, i když vím, že toho budu litovat. Takovéhle chamradi se nedá věřit, jednou bídák, vždycky bídák. Patřej všichni na špalek. On stejnak zase příště něco vyvede, takhle to v něm jen podporujete," vrčel si dál řezník, ale souhlasil, sice jen ze strachu přede mnou, ale alespoň jsem si mohl být jistý, že své slovo dodrží.

"Pokud se tak stane víš moc dobře, že skončí v mých rukou, které ho šetřit rozhodně nebudou," vyšlo ze mne znovu. Tentokrát to byla výhružka na mladíka, ale také prosba, aby se to nestalo.

Obraz se mi znovu zamlžil a rozplynul. Zatočila se mi hlava a rozbolela mě.

Když bolest konečně ustala, čekal jsem, že zase něco uvidím. Nestalo se tak. Tentokrát jsem vnímal jen pocity. Byly to vesměs kladné a přátelské. Pocity, které jsem ani já jakožto Usumaki Naruto dlouhá léta necítil. Vpil jsem se do nich …pocit přátelství, moci se někomu svěřit, pocit konce samoty …

Zalapal jsem po dechu. Zoufale jsem se snažil něčeho zachytit, ale najednou všechno padalo jako domeček z karet. Bolestně jsem zaúpěl.

Propadl jsem se do špinavého sklepení. Prošel jsem celou chodbu až ke starým dveřím. Děsivých zvuků, co vycházely z ostatních cel, jsem si nevšímal. Bylo to pro mě všední. Vyštrachal jsem z kapsy svazek klíčů. Vzal z něho jeden z těch nejstarších, odemkl dveře, vklouzl do špinavé cely a společně se mou i část světla z chodby.

Cela byla malá, v ní prakticky nebylo nic kromě a okovů na protější stěně, kde byl připoután vězeň. Měl svěšenou hlavu a ač vypadal ještě hůř, více zbídačený než předtím, okamžitě jsem ho poznal. Byl to ten mladík jako předtím, akorát asi tak o rok starší.

Byl to Iru, můj přítel, jediný kterého jsem kdy měl. (Nebo spíše ona měla. Víte vypráví se to dost těžko, když jste uvězněn v něčím těle a nejen to, vy i cítíte jako ona, víte to co ona. Už jsem i začal myslet, že nikdo jiný jsem předtím nebyl.)

Přiběhl jsem až k němu a surově ho chytl, zatřásl jsem s ním.

"Iru, Iru vstávej! Slyšíš mě?!"

Iru malátně pomalu otevřel oči a slabě se na mě pousmál.

"To jste vy má paní," zašeptal neznatelným hlasem.

To mě částečně uklidnilo. "Iru, poslouchej mě, zítra dojde k vykonání trestu, slyšíš?!" Chytl jsem ho ještě pevněji, ale on se jen bláznivě usmál.

"Takže dnes to ještě není naposled, co tě spatřím. Přesto jsi hodná žes přišla…"

"Do pytle, zejtra budu mít rozkaz k tvé popravě!"

"Vždyť však," přikývl nevzrušeně, "já jsem hrozně rád, že zrovna ty. Jsi ve svém oboru ta nejlepší."

"V čem… ty ses dočista zbláznil, uvědomuješ si, vůbec co říkáš?! To není žádná lichotka, kterou by se mohla žena mého zaměstnání chlubit!" zaječel jsem.

"Ale já jsem rád. Ty víš co děláš …jak mě máš vést …o tom, co je tam někde, víš víc než ti, co by měli, takzvaní kněží. Já jsem rád."

"Ale já ne!" vyhrkl jsem. "Já nemůžu, prosím, řekni mi alespoň pravdu! Udělal jsi to? Zradil jsi vesnici!" ječel jsem dál a po tvářích mi stékaly slzy.

Dost, dost já chci pryč!

"Změnilo by se něco, kdybych odpověděl?" zeptal se mě a já vzhlédl.

"Samozřejmě že ano, pokaždé, když něco se stane, posune se to nějakým směrem."

DOST, dost puste mě!!

"V tom případě neodpovím."

"Proč?"

"Nemá smysl lhát, před tebou nemá. Každý den, co tě znám, jsi přestávala být to, co jsme my. Stávala ses vědmou. Teď ještě vědmou nejsi, ale za pár let. Nemá cenu ti lhát, poznáš lež na sto honů. Kdyby ses dozvěděla, že jsem nevinen, na rozsudku by to nic nezměnilo, stejně by si mě musela zabít. Když bych byl vinen, ranilo by tě to také, protože jsi mi věřila. Nevím co je horší a tak to nechám tak, jak to je. Asi je to to nejlepší, co mohu udělat…"

DOST, DOST JÁ už nechci nic vidět!!!

DOST, DOST PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍM

Znovu se mi zatmělo před očima, ale po těle jsem ucítil, jak se podivný chlad stahuje a rozlévá se mi po celém těle teplo. Bál jsem se otevřít oči. Co když to byl jen klam a já se znovu objevím v té noční můře.

Malé částečky mě pustily a shlukly se přede mnou. Nejdříve jsem si myslel, že jen do beztvarého shluku, ale pak jsem rozeznal ženský obličej. Lehce se pousmála, cosi vyslovila, ale já ji slyšet nemohl. Částečky, co její obličej tvořily, se poté rozprchly a mě obklopila temnota.

>> další díl

>> předešlý díl