„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 15

První co jsem ucítil, bylo něco mokrého a slaného na mých rtech a poté slunce, co mě hřálo na těle.

"Naruto! Naruto!" uslyšel jsem Sakuřin křik.

Přiblble jsem se uculil. Sakura o mě měla strach. Ležel jsem na zemi, hlavu na jejím klíně. Otevřel jsem oči a zadíval se do jejich zelených a ubrečených. Když si všimla, že jsem se už probral a mého hloupého úsměvu, rovnou mi jednu vrazila.

"Ty hlupáku báka! Jak se opovažuješ bez jediného slova … no, co jsi vlastně dělal! …Já ani nevím…!"

"Vystavovat se nebezpečí," poradil Sakuře Kakashi.

"Jo, přesně tak, vystavovat se nebezpečí takhle sám bez jediného slova .. křičel jsi bolestí a já … my nevěděli jsme, co si počít, báli jsme se o tebe!" Sakura chtěla ještě něco říct, ale Sai ji do toho skočil.

"Naruto, co jsi dělal, na co jsi přišel, co se stalo?"

"No, zamýšlel jsem se nad tím, proč jsme zabloudili a znovu došli na tuto mýtinu, zkusil jsem zapátrat kolem pomocí vnímání chakry. Vypadá to, že od mýtiny na severovýchod je jakási mocná síla. Má charakter chakry, ale je to něco jiného. Jakési pole, nebo je to dokonce živé, nevím."

"Ale my přes to možná nemusíme jít, ne? Chci říci, že to možná jde obejít, nebo Nekropole třeba není za tím," řekla s nadějí Sakura.

"Ne, Nekropole je bohužel za tím a objet se to nedá," odpověděl jsem, ale se mnou to zároveň řekl i Kakashi. Bylo možné, aby stejně jako já cítil blízkost Nekropole i to ono, co ji obklopovalo?

"Sensej, ty to…"

Kakashi přikývl: "Jo, cítím."

"To pole je jako živé. Zkusil jsem se s tím domluvit, ale …"

"Co?" vyhrkla Sakura.

"Nějakým způsobem jsem splynul duševně s tou silou a dostal se k pocitům a možná vzpomínkám stvořitele této síly, nebo spíše stvořitelky. Nebylo to příjemné," hlesl jsem. Kakashi mi poklepal na rameno. Snažil se mi pozvednout náladu, i když sám na tom nebyl o moc lépe jak já.

"Pro dnešek myslím, že těch dobrodružství a bolesti bylo až příliš. Za chvíli bude večer. Nemá cenu se teď pokoušet přes to přejít. Něco mi říká, že si to s námi bude hrát jako kočka s myší. Nebylo by moudré se teď do toho vrhat. Už se pomalu začíná stmívat."

Nikdo nic dalšího nenamítal proti Kakashiho návrhu a tak jsme se utábořili. Chvíli jsme si ještě u ohně povídali. Nepadlo však už ani slovo o misi, o tom co nás čekalo, ani o té ženě z Akasuki, která Kakashiho přivedla až sem. Nakonec jsme šli všichni spát.

Tentokrát, protože do naši skupiny přibyl neplánovaně Kakashi a my jsme měli pouze dva stany, tak jsem spal ve stanu se Sakurou, což stejnak nakonec nebyla taková výhra, protože jsem věděl, že pokud se o něco pokusím, tak zase jednu chytnu.

Když jsem se probudil, ani zdaleka ještě nebylo ráno, ani jsem neměl mít zrovna hlídku. Sakura se mnou třásla jako o život.

"Vstávej, no tak vstávej, Naruto!"

"To už je potřetí, co mě za tuhle výpravu budíš. Co se u všech čertů děje?!" zabručel jsem nevrle.

"Kakashi zmizel!" odpověděla mi.

"A kvůli tomu mě budíš? Třeba si šel jen odskočit, nebo … no, co já vím. Je to dospělý chlap, dokáže se o sebe postarat lépe než my," zabručel jsem stále nevzrušeně, ale Sakura vážně zakroutila hlavou.

"Ne, Naruto, nerozuměl jsi. Sai ho viděl, když měl hlídku. Kakashi vypochodoval ze stanu jako náměsíčný."

"A víš určitě, že Kakashi náměsíčný není?" zeptal jsem se.

"Naruto, jak tohle můžeš říct? To snad ani nejsi ty!? Jak dlouho Kakashiho známe, copak někdy byl náměsíčný?"

"No, já nevím, já jsem vždy spal," řekl jsem stále skepticky, ale Sakura měla zase pravdu. Co to se mnou je? Normálně bych vyskočil a hnal se za ním až na pokraj světa, ale teď jsem Sakuře skákal do řeči s těmito nanicovatými připomínkami. Působilo snad na mě tak to něco, ta síla, na kterou jsem včera narazil? Sakura pokračovala dál.

"Kakashi prostě bez ducha vypochodoval ze stanu. Sai nejdříve myslel, že za něj chce vzít hlídku, ale když nezareagoval na jakoukoli otázku, slovo a celkově se choval jako by tam Sai vůbec nebyl, došlo mu, že něco není v pořádku. Kakashi zamířil na severovýchod. Sai se ho pokusil zastavit. Všechno ale zbytečně, a potom vpochodoval přímo do toho, do toho pole, do té síly, nebo co to je. Pohltilo ho to, spolklo jako nějaký bonbon."

Cukl jsem sebou, ale nebylo to tím, co mi Sakura řekla, ale tím, že jsem ucítil lehkou sladkou vůni. Lechtala mě pod nosem a když jsem se nadechl, tak i na jazyce. Cítil jsem vůni a chuť čerstvých jahod, chlad, ale ne nepříjemný, ne naopak ten osvěžující, jako když zafouká chladný větřík v parném letním dni. Laškovně mě chytl za vlasy, oblečení a ruce a táhl mě na louku a dál. Co to se mnou kruc**ál je?

Sensej zmizel stejně rychle jak se objevil a já se tu zabývám tímhle? Snažil jsem se z toho poblouznění vymanit.

"Je tu ještě něco, ta věc," Sakura zmlkla. Zřejmě to už ucítila také, i když ne asi tak silně jako já. Vyšli jsme ze stanu a tam jsme se ohromeně zarazili. Sai seděl na nedalekém pařezu a také ho sledoval. Teď už jsme to viděli všichni.

Modré třpytivé částečky té síly se leskly v měsíčním světle a vytvářely neskutečnou podívanou. Vypadalo to jako veliká třpytící se tekoucí modrá stěna. Tyčila se do nezměrné výšky a dáli.

Tělo mě přestalo poslouchat a i kdyby, chtěl bych, aby tím směrem nešlo? Chtěl jsem přeci pomoci Kakashimu, chtěl jsem jít do Nekropole a navíc jsem cítil, že něco najdu, nebo spíše ztratím, co jsem už dlouho potřeboval.

Došel jsem až k tomu a znovu natáhl ruku. Modré částečky mě obklopily, ale tentokrát se do mého těla nezahryzly jako posledně. Vstoupil jsem do té modré stěny a nechal se vsát. Jen vzdáleně jsem slyšel Sakuru se Saiem, cítil, jak se mě Sai snaží přitáhnout zpět svými a kreslenými hady, či Sakuřinu ruku, jak mě táhne pryč. Bohužel pro ně jsem je díky tomu vtáhl dovnitř sebou.

"Narutóóó!" zaječela ještě Sakura naposled mé jméno a poté všechno zmizelo v třpytivé záři mlhy.

>> další díl

>> předešlý díl