Génius vs. génius 03

Střetnutí

Myrta bušila na skleněnou tabulku okna a křičela tak, že jsem se téměř bál, že vzbudí dvojčata. Naštěstí kromě dvojčat a Julie v domě nikdo další nebyl. To se však za několik málo hodin mělo změnit. Nechtěl jsem, aby se osoba, která měla přijít, s kapitánkou Myrtou Krátkou, kdy setkala, ale…

Je pravda, že Myrta by mohla použít svůj štít, ale já zatím nevěděl, co všechno o mně a Národu ona osoba ví a jakou používá moc. Bylo by tedy zbytečně riskantní, vystavovat Myrtu takovému nebezpečí. Bohužel kdybych jí to řekl, nesouhlasila by. Tvrdila by mi, že jeden jediný den strávený se mnou je rozhodně o dost nebezpečnější než cokoli jiného. Asi skutečně nemám právo rozhodovat, co je a není pro ni nebezpečné. Ne po tom všem. Jenže, Myrta se stala jednou z osob, kterou…

Nemyslet na to.

Navíc než bych jí to všechno stačil vysvětlit, bylo by již pozdě.

Myrta dál bušila na okno a křičela mé jméno mezi vzlyky.

"Arty, Artemisi, okamžitě otevři a povol mi vstup! Fowle máme spolu nevyřízené účty, to se dělá, takhle z ničeho nic! Nemyslíš, že mi něco dlužíš?! A já po tobě chci jen tak málo! Fowle, Fowle, Fowle! Ty… ty…ty zatracenej, arogantní, namyšlenej Blátivej! Ty, ty hajzle!"

Ano, Arty, takto mě nazývala jen má matka, Julie, když si nedala pozor, a Myrta. Ucítil jsem podivný pocit v hrudi. Tak nějak mě tam sevřelo.

"Že by svědomí?" zeptal jsem se bezhlasně a raději odešel pryč, než mě přemůže tento pocit a já Myrtu pustím zpět.

Odešel jsem a neustále si opakoval, že je to nutné pro můj plán. To však bylo zbytečné. Oříškové oko, které původně patřilo kapitánce, se mi zalilo slanou vodou. To bylo absurdní. Velký Artmis Fowl brečí!

Myrta přestala řvát a bušit na okno. Tak Myrto, už se naštvi a odleť, ať nepromeškáš svoji schůzku.

Přiletěl jsem a ze všech věcí, co se mohly snad stát, tohle bylo to, co jsem opravdu nečekal. Všichni, co jsme se přihlásili na výměnný pobyt, jsme se seskupili v hlavní hale letiště u paní profesorky. Všude kolem byla spousta lidí, kteří spěchali buďto do letadla, nebo pryč z letiště, neuvěřitelný hluk. Nějaké malé dítě se u přepážky rozbrečelo a nějaká paní zřejmě jeho máma ho začala chlácholit. Kamery v rozích na sloupech a na stropě sledovaly každý pohyb, každého člověka, nezáleželo na tom, jestli jste byl dospělí, či dítě, hubený, nebo tlustý, vysoký, či malý, zločinec, nebo ne.

Málo však z nás to dokázalo vnímat. Dlouhou cestou a časovým posunem jsme byli všichni úplně vysátí a zmateni. Musím přiznat, že bohužel i já.

"Takže, nyní vám řeknu, jak se jmenují vaše místní rodiny, které jsme vám přidělili," zahlaholila autoritativně profesorka, dost však pochybuji, že jí alespoň polovina studentů poslouchala. "Vaše místní rodina vám tady bude sloužit podobně jako ta vaše doma. Nebojte se s nějakým problémem svěřit. Budou se o vás starat. Budete u nich spát, jíst a bavit se s nimi. Chovejte se vzorně, nezapomínejte, že reprezentujete naší školu a svoji vlastní rodinu. Mimo vaši místní rodinu musíte chodit do školy a na naše společné exkurze. Pokud budete na těchto exkurzích nebo ve škole chybět, budu od vás stejně jako doma chtít omluvenku. Dnes je sobota ráno 9:23. Takže škola začíná v pondělí 8:00, sraz tedy dáme před školou v 7:45. Ničeho se však nebojte. Všechny rodiny mají člena, který do této školy chodí a ten vás tam dovede. Takže přijdeme tedy k rozdělení rodin…" pokračovala profesorka a četla jména.

"Skutečně nechápu, proč nám tohle říká ve chvíli, kdy ji není skoro nikdo tady sto vnímat. Proč nám to nemohla říci již v letadle, nebo než jsme jeli?" pošeptal jsem a zakroutil nechápavě hlavou, nad profesorčinou neprofesionalitou, ale co se dá jiného dělat? Ryuk se hlasitě zasmál.

"Light Yagami," zaznělo konečně mé jméno z profesorčiných úst. "Light Yagami - rodina Fowl…" Co rodina Fowl, slyšel jsem dobře! Rodina Fowl, to je špatný vtip, ne?! Jasně, že jsem věděl, že tento pobyt bude zrovna s jeho školou, proto jsem se také přihlásil, abych měl alespoň nějakou šanci se s ním setkat. Nečekal jsem však, že se do toho programu přihlásí, či vůbec, že se po tu dobu co tady budeme, objeví ve škole. Skoro jsem ani nedoufal, že za tu dobu, co tu budu, se vůbec setkáme a nyní mě čeká takovéto uvítání?! Jaká je pravděpodobnost že se přihlásí do toho programu a ještě k tomu, že zrovna já budu vybrán do jeho rodiny? Ano, pravděpodobnost, že se toto stane náhodně, ještě když uvážím, že se jedná o Artemise Fowla II, je nulová! To je bláznovství! Neznamená to však, že to vše Fowl zařídil? Takže o mně všechno ví? Ví, že jsem Kira a že pomocí zápisníku smrti vraždím zločince?! Ne, počkat! Pokud by to tak bylo, proč by to dělal? Proč by se se mnou toužil sejít? Tím se vystavuje zbytečnému riziku? A jak by to o mně tak s určitostí mohl vědět, však ani L to nemůže…

"Yagami, děje se něco?" vytrhla mě z úvah až příliš starostlivě profesorka.

"Ne, nic, jen jsem ještě omámený tou cestou, nic víc," pravil jsem s předstíraným úsměvem.

"Fajn, dále tady zůstanete, než si pro vás přijdou zástupci jednotlivých rodin. Poznáte je snadno. Budou mít na sobě cedulku s vaším jménem. Každý z nich přijde sem za mnou, prokáže se, zaregistruje se a poté vás odvede do rodiny. An…?" než však profesorka stačila doříct poslední písmeno, do velké letištní haly, ve které jsme byli, vstoupil první ze zástupců rodin, Butler.

Poznal jsem ho podle informací a fotek, které jsem si předtím našel a zjistil. Toho člověka se stěží dalo přehlédnout. Tyčil se nade všemi lidmi, jako obr. Nebyl jen vysoký, ale i celkově mohutný s rukama, kterými by dokázal rozdrtit hlavy jako nic. Fascinovaně jsem na něj hleděl a přemýšlel kolik asi zbraní schovaných má pod tím černým oblekem. Myslel jsem si, že Ryuk vypadá hrůzostrašně. Tomu se moc však nedalo divit, byl to shinigami. Avšak tenhle muž byl přeci jen asi stejně děsivý a to ač již na něm se podepsal již pokročilejší věk.

Butler přišel až k profesorce a chvíli s ní mluvil, ukazoval ji doklady a vyřizoval formality. Poté se obrátil na mě. S podivnou nepřirozenou lehkostí vůči jeho tělu na mě kývl a zvučně, ale zároveň s profesionálním chladem pravil:

"Light Yagami? Velice mě těší, mladý pane. Mé jméno je Butler a jsem osobním bodygartem Artemise Fowla II. a komorníkem rodiny Fowl, která vám byla vybrána, jako místní rodina. Prosím pojďte za mnou."

"…Ano…" dostal jsem ze sebe.

Chtěl jsem si vzít tašky, ale Butler je již měl ve svých obrovských rukou, otočil se a zamířil k parkovišti, kde na nás čekala limuzína. Cítil jsem zvědavé, ale také závistivé pohledy spolužáků na zádech. Snažil jsem se je ignorovat, nevěděli, co ve skutečnosti se přímo před jejich očima děje, i když v tu chvíli jsem to možná nechápal i já sám.

Cestou do sídla Fowlů nepadlo jediné slovo. Usadil jsem se na jedno ze zadních sedadel limuzíny, abych byl od toho obra, co nejdále. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlel, co dál. Proč se Artemis Fowl vystavuje takovému nebezpečí? Chce snad… Ne. On mě asi pouze podezřívá z toho, že bych mohl být Kirou. Ano, to je ta správná dedukce. Kdyby s určitostí věděl, že jsem Kira, nikdy by nedovolil, abych se s ním setkal. Věděl by, co mu hrozí, a spíše by se pokusil mě odstranit. Pravděpodobnost toho, že vůbec neví, a že to celé je náhoda, je mizivá. Takže mě pouze podezíral jako L a zařídil, abych se s ním sešel. Aby mě tady, na jeho půdě, přiměl se prozradit. Jenže pozvat si mě takto do domu byla dvojsečná zbraň, on se může hodně věcí dozvědět o mě, ale stejně tak já se mohu hodně věcí dozvědět o něm. Stačí mi jeden malý důkaz, že Artemis Fowl II. je skutečně zločincem, jedno malé prořeknutí a skončil. Zapíši jeho jméno do zápisníku a bude konec.

Jak jsem čekal, limuzína zaparkovala před hlavním vchodem přesně v 12:00, Butler byl přesný jako vždy. Sledoval jsem pomocí kamer, jak Butler vystoupil z auta a ostražitým pohledem zkontroloval okolí. Zastavil se a větřil. Na chvíli strnul a cosi řekl kamsi do vzduchu. Fajn, vše šlo podle plánu.

Butler se poté náhle zase uvolnil a otočil se, aby otevřel zadní dveře z niž vystoupil Light Yagami. Light Yagami byl japonský, zhruba stejně starý jako já hoch s hnědými vlasy, tmavýma očima, do kterých, když se člověk pořádně zadíval, začal cítit podivný neklid. Měl stejně jako já bledou pleť, i když na mě asi měl stěží, a vypadal jako Casanova. Jistě se o něj musela spousta holek prát.

Sebral jsem se od počítače a přesunul jsem se do hlavní haly, abych je mohl náležitě uvítat. Když jsem tam došel, oba tam již stáli.

"Vítej v domě rodiny Fowl. Mé jméno je Artemis Fowl II.," a podal jsem mu zdvořile ruku. Trochu váhavě mi ji stiskl.

"Těší mě Light Yagami," představil se. Což bylo v ceku zbytečné, moc dobře jsem věděl, kdo je. Stejně jako on pravděpodobně věděl, kdo jsem já. Přesto to byla nutná slušnost, dělat toto absurdní divadlo.

"Vítej v domě rodiny Fowl. Mé jméno je Artemis Fowl II.," pravil a podal mi ruku. Ach ano, takto se v Evropě zdraví. Stiskl jsem mu ji. Prý "vítej v domě rodiny Fowl", spíš by měl říct v sídle, protože dům rodiny Fowl se svou rozlohou, architekturou, nábytkem, jenž každý kousek z něho musel stát miliony, a pozemky které k tomu patřily, se spíš podobal zámku. Nemluvě o tom, že i ten obr Butler se choval a mluvil, jako z minutých let, což mu samozřejmě neubíralo na jeho profesionalitě.

Ale jak to, že se mi jen tak představil? Užívá stejné taktiky jako L. Prozradí se mi a jeho rodina, sluhové a přátelé bude vědět, že jsem tady, a že jsem podezřelý, takže ho nemůžu zabít? Ne, L své jméno nikdy nepoužil. Artemis asi nikdy zase nepřizná, že je zločinec. Krom toho tato taktika, že se nechá vystavit nebezpečí, jen aby mě dostal. To se někomu jako jemu, zločinci, nepodobá. Ne, bude to jednodušší motiv. Artemis Fowl je slavný již teď, kdybych ho skutečně zatím chtěl zabít, již jsem to mohl udělat, protože jeho tvář i jméno již dávno znám.

"Těší mě Light Yagami," představil jsem se, což bylo směšné. Mé jméno již dávno věděl. Takže, co bude teď Fowle? Přestaneme hrát tohle směšné divadlo?

"Je mi líto, že tě nemůžou uvítat mí rodiče. Jistě bys chtěl, aby tu byli. Bohužel na celý tento týden odletěli na dovolenou. Takže jsem tu nejstarší člen rodiny. Kromě mě jsou tu ještě mí malí bratři, tady Butler a jeho mladší sestra Julie," omluvil své rodiče.

"Bohužel? Dost pochybuji, že na datu dovolené tvých rodičů ses nepodílel a nenaplánoval vše tak aby tu, když sem přijedu, nebyli," přestalo mě bavit hrát tu podivnou hru. Doufal jsem, že tato moje tvrdá poznámka ho vykolejí, vše popře, nebo tak něco, jenže on se jen sarkasticky usmál.

"Ano, máš pravdu. Zařídil jsem, aby až tu budeš, tak rodiče byli pryč. Po pravdě, chtěl jsem, aby tu nebyli, ani mí bratři, bohužel to se mi již nepovedlo. Bylo by totiž dost obtížné vést takovéto obchody, když tu mí rodiče jsou. Otec poslední dobou není příliš nadšen z mých posledních akcí," prozradil s naprostým klidem. Ryuk, který stál vedle mě, se začal nekontrolovatelně smát.

"No, to je výborné ne, teď můžeš v pohodě napsat s čistým svědomím jeho jméno do zápisníku, ne? Ale nečekal jsi, že jen tak ti vše poví!" Bože, copak Ryukovi nic nedochází?

Možná přiznal, že je zločinec, ale možná mě testuje a lže. Udělal přesně to, co jsem již zamítl. Schválně se vystavuje nebezpečí. Třeba je napojen na La. To by také vysvětlovalo, jak to, že toho ví tolik. Copak kdyby to byla jen tak prostá pravda, toto by mi řekl? Sakra vždyť ta věta nic neznamená. Jen řekl, že zařídil naše setkání a zmanipuloval své rodiče, aby odletěli na dovolenou, protože se mnou chce uzavřít nějaký obchod, s kterým by jeho otec nesouhlasil. Co já však vím, s kterými obchody jeho otec nesouhlasí? Vždyť podle mých záznamů se také před lety měl podílet na několika nezákonných obchodech. Každopádně co vlastně po mě chce tento chladný pobledlý Ir?

>> další díl

>> předešlý díl