Můj milý deníčku 05

Najít Roie Mac`Calve skutečně nebylo nikterak těžké. Stačilo pouze pár telefonátů na správná místa.

Roie Mac`Calve byl doma. Byla neděle jediný den, kdy nepracoval. Evidentně si ji Mac`Calve náramně užíval, rozhodl se ji strávit doma lenošením na kanapi, čtením novin a celodenním vegetováním v županu v obýváku. Takže bylo naprosto přirozené, že jakoukoli návštěvu bral dosti nevlídně, a to ani nemluvě o tom, že moje návštěva by byla i tak dost otravná.

"Co je? Kdo mne zase otravuje, jakoby toho všeho nebylo už dost," křikl z obýváku, když mě do domu vpouštěla komorná. Dlouhé hnědé vlasy měla stažené do drdolu a na sobě měla černý oblek, jako by byla muž. To jí skutečně moc neslušelo. Měla by nosit ženské šaty, které by podtrhovaly její krásný kulatý obličej s plnými rty a velmi dlouhými řasami, vlasy rozpuštěné do úchvatné zlaté záře a navoněná vůní bezinek. Pak by se jistě stala princeznou veškerých plesů. Nyní však působila, jako by snad, ne, nebyla ženou, ale nebyla ani člověkem. Stála tam, jako by spolkla pravítko, a když mě vedla rozlehlým, honosným bytem, chovala se přesně podle příručky pro nejlepší komorníky. Strojeně a profesionálně. Tak nějak na mne působil i Sherlock, když jsem psal, že je dokonalým strojem, jaké lidstvo mělo poznat. Tuze jsem se tenkrát spletl. Toto se může stát s ledakým, pokud jeho profesionalita, smysl pro povinnost a omezení veškerých jiných emoci, jaké jsou pro jeho práci důležité, dojdou do krajnosti. Napadlo mne, kolik takových mechanizovaných lidí ještě potkám, a kolik jich už po světě chodí? Ta žena jistě mohla mít normální život, přesto se rozhoda pro tuto práci i pro tento výkon. Já mám však co říkat, se svým způsobem života?

Šel jsem za ní a jen tak si prohlížel bezděky dům a to jsem dělal, i když jsme přišli do obýváku. Vlastně jsem si ho ani neprohlížel. Ne, honosné zdi a panství mne absolutně nezajímaly, jen jsem bezděky klouzal po věcech, co byly kolem mne.

Pohlédl jsem na snobský botník z dubového masivu, pečlivě vyřezávaný, černé boty na míru, od bahna a všelijakých nečistot, velký oběšený žán, hnědý kabát, na jehož límci se skvěla hnědavě červená skvrna, vázy v květináči, v květináči, jakém květináči, jasně červená rtěnka na rtech komorné, jasně rudé záclony evokovaly jasně rudé šaty slečny Ketrin, Velký pracovní stůl plný dopisů, dnešní noviny, neotevřený dopis, na němž se skvěl Sářin podpis, obraz pluku na stěně a nevrlý Mac`Calveův obličej.

"Co tu chcete? Zase nějaký nábytek, jděte se vycpat, nemám na vás nejmenší náladu a žádnou slevu nechci," zavrčel.

"To je zajímavé, že?" pravil jsem se stejnou ignorací a přitom přistoupil k obrazu pluku.

"Co je na tom tak zajímavé, prostě portrét," pokrčil Mac`Calve rameny. Sebral ze svého pracovního stolu dýmku a zapálil si. Ani v nejmenším se nehodlal nikterak upravit, oholit se, místo županu si vzít nějaké kalhoty a košili, prostě tam jen tak stál, pokuřoval a pitvořil se na mne.

"Toto jste vy, že? Je to poznat podle té vysunuté brady a nosu. Byl jste ve válce."

"No a co, ve válce byl každý čtvrtý. Kvůli tomu jste snad nepřišel."

"Možná že ano, možná že ne," pokrčil jsem stále klidně rameny, "pravda se hledá těžko. Pravda je vzduch, který nevidíme, ale který přesto dýcháme. Pravda jsou korále na ženině náhrdelníku, který se přetrhl, a korále se rozsypaly po autobusu. Pravda je mušle na dně moře, která se dříve nebo později dostane na pláž. Pravda je každé zrnko písku a lež je rozlehlý oceán, který však nepokrývá celou zem. Pravda je modrá obloha a lež jsou mraky, občas se obloha zatáhne a spustí se déšť, ale vždy se musí zase pak vyjasnit. Myslím, že už přestalo pršet …" pravil jsem nepřítomně hledě stále na obraz. Ani nevím, kde se to filozofování ve mně vzalo. Normálně takový nebývám, ale tak nějak mi to najednou přišlo na mysl.

"Pravda, jakou pravdu máte na mysli?" zeptal se Mac`Calve, ani ne s předstíraným překvapením.

"Tady na obrazu jste vy a ten vedle? Ten co vás drží kolem ramen je Harry Cemb, nemám pravdu? To jedno gesto mluví za vše. Byli jste velmi dobří přátelé. Ve válce se kamarád stává rodinou a člověkem, na kterého se v každém případě můžete spolehnout. Stále jste takoví přátelé? Kam by byl váš kámoš schopen zajít, aby vás ochránil?"

Mac`Calve se zamračil ještě více než to snad i bylo možné a vrhl na mne vražedný pohled.

"Nevím, co tím sledujete, kdo vlastně jste a proč jste sem přišel, ale to už je vcelku jedno. Ať jste přišel s čímkoli, teď se otočíte a zmizíte mi z očí. Teď hned!" poslední slova Mac`Calve zuřivě vyštěkl, ale já se nepohnul ani o píď.

"Nečetl jste noviny? Sára je po smrti, někdo ji zabil a váš kamarád to vyšetřuje."

"To si ze mne střílíte, ne? Sára a mrtvá, probůh to je skutečně žert," rozchechtal se Mac`Calve.

"Připadá vám to vtipné?" podivil jsem se.

"Ano, velmi vtipné," přikývl Mac`Calve.

"Vaše přítelkyně je mrtvá a vám to připadá směšné?!"

"Přesně tak, protože to byla pěkná svině. Neustále mne obviňovala, že ji týrám, a vyhrožovala mi, že mne zničí, že mne zabije jednou za to, co ji prý údajně dělám. Ano, to je skutečně k popukání. Nakonec zemřela ona," pravil Mac`Calve jako by se nechumelilo.

"Jestli jste spolu nevycházeli, tak proč…" než jsem však svoji otázku stačil doříct do Mac`Calveova smíchu se vmísila jistá hořkost, zatrpklost a za chvíli se rozechvěl jako osika.

Mac`Calve se sesypal. Zhroutil se na nejbližší pohovku.

"Je to pravda, že? Svině, no říkám, že to byla svině. Takto si umřít z ničeho nic. Jo to je snad ten nejhorší trest, co si mohla vymyslet," vyšlo mu úst. Překvapeně jsem zamrkal. Takto rychle obrátit kartu bylo překvapivé.

"Nečekám, že to pochopíte, ale i přesto jsem, já jsem…" Mac`Calve se odmlčel a díval se kamsi do dáli na obraz, u kterého jsem stál, a ještě dál. Ztěžka polkl a poté navázal, ale už někde jinde ve větě, kterou se snažil horečnatě ze sebe dostat. "Měla pravdu, mluvila pravdu a teď je mrtvá. Jsem odporný sadista a měl bych jít do vězení. Týral jsem ji, a zato teď budu pykat. Ona je teď zavražděná a můj kámoš to vyšetřuje. Dost se na mne ohlíží, a když jsme se naposled viděli, ošklivě jsme se pohádali. Vím, jak to vypadá, ale… Vy to vyšetřujete, jste Harryho kolega?"

"Ne, ne tak docela. Ano, vyšetřuji to, ale nezávisle," odpověděl jsem.

"Ach tak, chápu. Nemyslíte si, že bych ji snad já zabil?"

"Co, si mám myslet? To co jste mi nyní řekl a předvedl, jste mohl hezky nahrát. Vaše boty jsou špinavé, skutečně mám zkoumat, kde se ta hlína na nich ocitla? Na vašem kabátě je hnědočervená skvrna, myslíte, že není od krve? Na vašem stole se válí od Sáry dopis, který jste ještě neotevřel, co myslíte, že píše? Sára byla otrávena, myslíte, že ze všech těch vašich výrobků pro domácnost, nebude alespoň jeden prostředek obsahovat látku, kterou byla otrávená? Máte moc pěkné květiny v celém domě skutečně nádherné, a co ty jejich květináče? Všechny stejné, jako byly v Sářině obchodě. Sára byla pořezána na obličeji, což může poukazovat na to, že vrah k ní měl bližší vztah. Naposledy, co jste se viděli, jste se pohádali. Ona vás vydírala a dělala vám naschvály za to, že jste ji týral. To jsou dost dobré motivy k vraždě a alibi: Byl jsem v práci, sám zavřený v kanclu. To není skutečně moc přesvědčivé. Co si tedy nemám myslet?" zeptal jsem se a tím vlastně odpověděl.

"Tak mě tedy zatkněte," řekl a bez odporu ke mně Mac`Calve natáhl ruce. Udělal to jako poražený člověk, kterému je už vše jedno. Člověk co už příjme vše a jakýkoliv trest. Neohlížeje se ani na to, jak ho noviny properou.

"Ne, aspoň ne teď," správně, teď ještě ne, je to až příliš jasné, průzračné a přeci tu něco nesedí.

"Proč, když máte tolik důkazů, že byste mě mohli zatknout a odsoudit?"

"Ne, ještě ne, ještě potřebuji vědět, co znamená ta rudá, ale na vás zatím se nemohu tak dočista spolehnout. Nicméně nikam se nepokoušejte zmizet, jinak budu automaticky předpokládat, že to podezření, co jsem vám řekl, je pravdivé."

Vykročil jsem k odchodu a usmál se na komornou, která jako na zavolanou přišla, aby mne doprovodila pryč.

"Ta rtěnka kdepak jste ji koupila? Moc se mi líbí, chtěl bych ji koupit své přítelkyni," zeptal jsem se ještě.

"To se moc omlouvám, ale nevím, kde byste ji mohl pořídit. Nekoupila jsem si ji, byl to dárek," řekla s úsměvem a zavřela za mnou dveře.

"To je zajímavé, skutečně zajímavé," řekl jsem a skutečně to zajímavé bylo.

>> další díl

>> předešlý díl