Můj milý deníčku 02

Vyřítil jsem se z domu a dokonce jsem si i zapomněl svoji hůl. Hůl, která mi opět pomáhala při chůzi. Staré zranění a neschopnost chodit se mi po smrti Holmese znovu vrátily. Ano, chyběl mi a chyběly mi i probděné noci, to napětí, vzrušení a nebezpečí, které jsem zažíval se Sherlockem, když jsme vyšetřovali případy. Myslel jsem si, že se má noha už nikdy nevrátí do normálu a já zůstanu už nadosmrti mrzákem, nyní se však noha opětně probrala. Ucítil jsem uvnitř žaludku podivný záchvěv, ten záchvěv, který jsem cítil, když jsme se Sherlockem vyráželi do ulic honit padouchy. Vykašlal jsem se na hůl a zavolal si drožku.
Na místě činu 139 Brackenbury road jsem byl za chvíli, ale ta chvíle pro mě byla věčností. Nemohl jsem vůbec pomyslet, co by znamenalo to, kdybych měl pravdu, ale pokud tu byla jen malá pravděpodobnost, nemohl bych to nechat jen tak. Ne, budu upřímný, já to nechtěl nechat plavat. Zažil jsem toho, až příliš a představa poklidného života, který nastal teď po smrti Holmese, a pokračovala až do mé smrti, mi připadala strašlivější osud, než smrt zapříčiněná nějakým padouchem a mizerou. Já bez toho pocitu napětí a mrazení v zádech nemůžu být. Jsem voják, vždy jsem byl, a vojáci patří na bitevní pole a ne na domácí pohovku.
Drožka sebou škubla, zastavila se a já, náhlým zastavením pohybu, ztratil rovnováhu a praštil se o protější stěnu drožky. Sprostě jsem zaklel.
"Brackenbury road pane," upozornil mě kočí a moje pátrání, respektive hra, jak to nazýval Sherlock, začala.
Nedočkavě jsem vyskočil z drožky a vydal jsem se přímo k hloučku lidí, co jsem okamžitě zahlédl. Moje teorie, že tam bude zrovna ten obchod, kde došlo včera k vraždě, byla naprosto správná. Bezohledně jsem se prodral davem, abych přes lidi alespoň něco uviděl.
SISI Hardware byl drobný obchod na rohu Brackenbury road s domácími potřebami a velkým červeným nápisem jeho jména nad masivními dřevěnými dveřmi dovnitř. Před těmito dveřmi nyní stál vysoký šlachovitý muž.
Muž černých, krátkých rovných vlasů, úzkých nevýrazných rtů a pěstěných nehtů. Hlavu měl mírně nadzvednutou a velmi světlýma modrýma až šedýma očima pozoroval dav, jako by tímto postojem všem těm lidem říkal, že mu jsou naprosto ukradení a ať raději okamžitě zmizí. Vedle něho stál starší shrbenější a obtloustlejší, ale zároveň vážnější, příjemnější a důvěryhodnější inspektor Lestrade. Toho jsem na rozdíl od druhého muže znal už vcelku dobře. Nemohu říci, že by zrovna dělal dobrou práci, ale dával do vyšetřování všeho to, co mohl.
Muž stojící po boku Lestradea se sarkasticky usmál. "Co, tu všichni děláte, vypadněte. Tady není nic k vidění." pouze těmito několika větami potvrdil svůj postoj a sarkastický úšklebek.
Muž evidentně čekal, že ho dav před obchodem poslechne. To byla však velká chyba, protože přihlížející dav se ani nehnul, tedy pokud nepočítáme strkanici o místo v jeho středu, ve kterém se nyní také nacházela má maličkost. Lestrade nervózně přešlápl a cosi utrousil svému namyšlenému kolegovi. Tak trochu mi Lestradea bylo líto. Nikdy není nejlepší, když do případu příliš moc strká veřejnost svůj nos, snad jen v případě, když sami ji na ten případ úmyslně nepoukážete, a i tehdy se vám to může značně zvrtnout, a jako navíc měl za kolegu někoho, který alespoň na první pohled působí jako vrchní namyšlenec a Lestrade dával své antipatie vůči němu jasně najevo.
"Ne nikam se nepůjde!" štěkl jsem a dav se na mne zběsile podíval, stejně tak i Lestrade a jeho kolega. "Vrah často chodí na místo činu, aby věděl, jak pokračuje vyšetřování. Z tohoto důvodu jste všichni zde podezřelí," než jsem stačil říct další větu, všichni se rozprchli a já zůstal s Lestradem a jeho kolegou na Brackenbury road dočista sám.
"Doktor Watson," vydechl Lestrade.
Nevím, jestli byl naštvaný, nebo naopak toto úlevně vydechl, veškeré jeho jiné pocity totiž přehlušil údiv. Díval se na mě, jako kdybych se před ním zjevil jako duch. Stál tam a díval se na mě s otevřenou pusou. Vypadal skutečně komicky. Usmál jsem se a došel jsem až k nim.
"Pane Lestrade, skutečně mi tak trochu lichotí, že má přítomnost vás na tolik vyvedla z míry, ale přeci jenom zírání na mě s otevřenou pusou, není zrovna to nejpříjemnější."
Lestrade se po této mé větě okamžitě vzpamatoval, vykouzlil na tváři rozpačitý, zato asi upřímný úsměv. Natáhl ruku a potřásl si se mnou. "Oh, ano, omlouvám se, tak nějak jsem nečekal, že…"
"Že co?" zamrkal jsem nechápavě.
"Že vás potkám, děkuji za to…no však víte, za ten dav. Kde a jak se tu berete?" To byla od Lestradea skutečně hloupá otázka.
"Ale jděte, přece víte dnešní noviny," pohodil jsem hlavou, Lestrade však na mně dále hleděl, jako bych spadl z višně. "Dnešní noviny, byl v nich článek o tom, co se tady stalo. No a já, řekněme, že zrovna nemám, co na práci. Chtěl jsem se prostě mrknout stejně tak jako ti ostatní lidé," pravil jsem a otočil se ještě nakrátko na místo, kde ještě před chvílí stál dav lidí.
"Počkat v novinách? Co je to za hloupost, vždyť jsme se to my dozvěděli teprve dnes ráno!" vložil se Lestrádeův nesympatický kolega do rozhovoru.
Zarazil jsem se a prázdně jsem se na něho podíval. V hlavě mi to explodovalo. Počkat, počkat, policie se to dozvěděla pouze jen před pár hodinami a rozhodně to nebyla ona, kdo o vraždě informoval. To by znamenalo, že noviny musel informovat někdo jiný, někdo, kdo o té vraždě také ví, a možná daleko víc, než uveřejnil zatím bezejmenný svědek, nebo sám vrah? Proč by to však vrah dělal? Ano, Sherlock říkal, že ti chytří vrahové, chtějí být dopadeni. Chtějí větší popularitu, ale toto je přeci až moc přehnané, nebo ne? A co ta fotka? Není od policie, takže policie nic nefalšuje, není do toho namočená, ale kde ji ten někdo vzal a na kolik informace v novinách jsou tedy pravdivé?
"Hej, Watsne je vám dobře? Vypadal jste, jako byste se chystal každou chvíli omdlít," podotkl starostlivě Lestrade.
"Ne, to je dobré," zavrtěl jsem hlavou, částečně zalhal a zatajil jsem, co se mi právě honilo v hlavě.
"Skutečně jste se to dozvěděli, až před pár hodinami? Neinformovali jste veřejnost?"
"Ne, ne," vrtěl hlavou Lestrade.
"Nevíte o nikom, kdo by to mohl udělat?" dorážel jsem dál a otázky se ze mě řinuly, jako přílivová vlna. "Nějaký svědek, nebo tak něco."
"Ne."
"Jak jste si tedy o tomto zločinu dozvěděli? Co se podle vás stalo? Máte nějakou teorii?"
"Ne, počkat, kdo vlastně jste, že nás takto skoro vyslýcháte? K tomuto…" snažil se mě zastavit Lestradeův kolega.
"Bylo něco odcizeno? Co to bylo, jak si to vysvětlujete? Jak byla zavražděna? Už ji prohlížel váš patolog?"
"Ne, neprohlížel," vrtěl dál hlavou Lestrade.
"Mohl bych se podívat?"
"Ne!" vyštěkl celý rudý Lestrádeův kolega.
"Ale ovšem," přikývl Lestrade, skoro jako by to svému kolegovi dělal naschvál, mě se to však náramně hodilo.
"Och, děkuji," uctivě jsem mu poděkoval a Lestrade mi s úklonou otevřel dveře. Lestradeův kolega mě však chytl za rameno a pevně ho sevřel, až tak, že mě přiměl zakolísat a couvnout zpět od dveří.
"Lestrade, vy jste se snad zbláznil! Pustit obyčejného civilistu na místo činu. Vy magore, co si do pr**le myslíš," vřískl jako smyslu zbavený.
Lestrade to však přešel s ledovým chladem. "Moc se omlouvám, dočista jsem vás zapomněl představit."
"Pane Dr. Watsone, představuji vás pana Harryho Cemba."
"Pane Harry Cembe, představuji vám pana Dr. Watsona. Jistě jméno Scherlock Holmes je vám známé a tady pan Dr. Watson byl…"
Ucítil jsem jak Cembova ruka mě ještě více, až nelidsky sevřela.
"Myslíš toho Sherlocka Holmese, který byl údajně nejlepším detektivem, toho Holmese, co dělal z policistů do jednoho blbce, toho Holmese?" zasyčel Cemb. Otočil jsem se k němu a spatřil jeho zkřivenou tvář, jak se v jeho očích nenávistně zabliklo.
"Ano, myslím, že s tímto Holmesem jsem byl velmi dobrý přítel a řešil jsem s ním případy."
Cemb zavrzal zuby a jeho stín se nade mnou nebezpečně vypnul.
"Hmm, ano Dr. Watson byl Holmesovi velmi blízký a mimo jiné, také byl ve válce stejně jako vy plukovníku," řekl nervózně Lestrade. V tu chvíli se Cembův stín rozplynul a jeho tvář projasnila. Svítil jako slunce.
"Vojenský doktor, vím, co jste musel vidět. Chápu vás. Ani já znovu nechci vidět znovu nic takového. Právě proto jsem u policie a vy teď tady, nemám pravdu?"
Přikývl jsem na souhlas, i když jsem cítil, že to není tak dočista pravda. Harry Cemb se usmál a pustil mě. Úlevně jsem si oddechl a zakroužil ramenem, a tak jsme všichni tři vstoupili do obchodu. Ostatní ze sboru policistů už vevnitř byli. Běhali kolem a zajišťovali veškeré důkazy, nebo také všechny důkazy ničili, jak by uštěpačně poznamenal Sherlock.
Byl to dočista malý obchůdek s domácími potřebami, naplněný až po střechu všemožným haraburdím, že se tam nedalo hnout. Prodavačka ležela mrtvá na pultíku u kasy. Od obličeje jsem ji neviděl, měla ho celý zalitý krví. Dříve jistě krásné blonďaté vlasy měla slepené. Ležela tam a vše bylo to divné přesně tak, jako na fotce v novinách. Ležela tam přes ten pultík a na mně to všechno působilo poněkud nastrojeně, toho pocitu jsem se nemohl zbavit.
Přešel jsem, až k ní a jako vždy jsem ji ohledal, jak jsem byl zvyklý. Jak jsem očekával. Měla sice podřezané žíly, pořezanou tvář a jednu bodnou ránu, ale to vše jí udělal až postmorten. Přiložil jsem k jejím rtům ucho a poté i přičichl. Ruku do ohně bych v tu chvíli za to nedal a rozhodně bude lepší, když počkám na rozbor, ale ta holka byla otrávena. Otrávena rychle něčím velmi silným.
Harry Cemb se dal s jedním policistou do vášnivého hovoru.
Pozastavil jsem se. Chvíli jsem jen tak hleděl do blba, ale poté jsem se znovu sklonil nad mrtvou. Metoda dedukce mi nikdy nešla. Kdyby ano, zřejmě bych plukovníka Cemba poznal dříve. Jeho minulou vojenskou karieru bych poznal z jeho strojených a upjatých pohybů, stejně tak i z jeho tvrdého sevření. Jednou mě Sherlock pobídl, abych to zkusil. Skutečně jsem se snažil, a dokonce jsem si i vysloužil pochvalu, těsně předtím než řekl, že jsem vynechal vše podstatné. Vždy poté jsem se tajně bál, že něco podobného po mně bude chtít. Slyšíš Sherlocku, bál jsem se, já jsem se bál! Jenže teď už tu nejsi, teď už tu není. Bál jsem se, ale přesto jsem se teď sklonil nad tou mrtvou. Třeba si nakonec něčeho všimnu, co by mohlo pomoci.
Lestrade zpozoroval, že jsem svoji tradiční práci dokončil, a dokonce i to, že jsem se pustil i do něčeho navíc. Nevím, jestli pochopil, že jsem se pustil do toho, co dělal Sherlock, přece jenom ho tak dobře neznal, ale každopádně slušně zaškubal koutkem úst.
Nechal jsem Lestradea Lestradem a znovu jsem tedy zesnulou ohledal. Za svého života musela být jistě velmi krásná. Měla typicky ženskou postavu s velkými ňadry, útlým pasem a širšími boky, měla také dlouhé nohy, její chodidla zdobily krásné černé zimní boty jistě velmi drahé, stejně jako i ostatní šaty, co měla na sobě. Poznal jsem malou iniciálu na límci od jednoho z nejdražších krejčí v Londýně. Na jejím krku se houpal drobný řetízek, vypadal dost nevýrazně, ale na jeho konci byl zelený kámen. Dal jsem ho proti světlu a zahleděl jsem se na něj. Mohla to být levná bižuterie, ale to by přeci jen bylo více vyumělkované. Ne, tento drobný náhrdelník byl pro znalce, kteří mají rádi čistotu a jednoduchost krásy. Kámen jsem tedy tipoval na safír. A pak neunikla mi ani její tvář, měla ji celou od krve a líčení.
Zamračil jsem se. Na obyčejnou prodavačku to vše bylo nějak moc nóbl. Kde na to mohla vzít? Od přítele, od svého muže, od své rodiny, souviselo to nějak s případem? Vydírala snad vraha, proto měla peníze na něco takového, a díky tomu zemřela?
Ucítil jsem za sebou něčí přítomnost. "Takže…takže co jste zjistil?" ozval se za mými zády Lestradeův zaujatý hlas. "byla to loupežná vražda, ne? Zrovna jsem s Cembem a ještě s Greenem, to je jeden z policistů, projednával okolnosti. V kase není ani vindra, pak chybí dokonce i nějaké zboží, květináč. Vše nasvědčuje na obyčejnou loupežnou vraždu."
Zavřel jsem oči, počítal do deseti a doufal jsem, že mě toto dostatečně uklidní, přinejlepším natolik, abych Lestradeovi jednu nevrazil. Povedlo se a já jsem se k němu mohl dokonce i otočit. "O něčem takovém dost pochybuji," zabručel jsem nevrle. Tak dobrý, jako byl Sherlock, sice nejsem, ale tohle byla skutečně krávovina.
"Co, proč?" nechápavě vyhrkl Lestrade a v tu chvíli jsem zpozoroval, že k nám přišel i Cemb.
"Oh, můj Bože! Nevím zatím příčiny a veškeré okolnosti této vraždy, ale jedna věc, co je alespoň trochu jasná je ta, že tohle bylo cokoli kromě loupežné vraždy. Není to očividné? Podívejte se na ni! Peníze z kasy možná byly ukradeny, ale proč by lupiči kradli květináč, bylo tam snad něco důležitého, zpráva, drogy, či něco jiného? Proč by lupiči ukradli pouze peníze a květináč? Ta žena má na sobě šaty a boty snad nejdražší v Londýně, a jakoby to nestačilo tak se ji na krku houpá safír, ale to oni nevzali," chrlil jsem ze sebe.
"Třeba nevěděli, že je to safír. Já to také nevěděl," poznamenal váhavě Lestrade.
"To že jste to nepoznal vy, neznamená, že ani lupiči se nevyznají ve své profesi a nevědí, co mají vzít, Lestrade."
"To nebylo od vás moc vlídné," zakňoural, jako bych ho snad uhodil. Já na to však nehleděl.
"Podrobnosti této vraždy byly už dávno známé díky novinám. Jako by pisatelé snad věděli, co si myslíte, přečtete si je a napadne vás otázka i jak a kdo noviny informoval? A kdyby vám tohle všechno nestačilo, protože uznávám, toto pořád jsou jen dohady. Ta mrtvá totiž neumřela, jako by se mohlo na první pohled zdát na poranění nožem, ale byla otrávena."
Cemb zbledl "Otrávena?"
"Ano, přesně tak. Což pochopitelně ukazuje na promyšlenou vraždu, nikoli k tomu, že pachatel byl přistižen při krádeži, a tak ji odstranil. Nehledě na to, že má pořezanou tvář a to by u loupežné vraždy nebylo zapotřebí. Ne, spíš to bude značit něco jiného. Pachatel ji znal, možná to bylo něco velmi osobního. Udělejte rozbory jídla a pití, co tu naleznete," dokončil jsem svůj proslov.
Cemb zvedl ruce a zatleskal. "Výborně, výborně, skvělý výstup. Myslím, že už jsem kápl na to, proč si vás Holmes oblíbil. Dost se mu podobáte. Máte leccos z jeho nevhodného, protivného chování. Urážíte stejně tak lidi a jste stejný suchar jako on," zasmál se Cemb. Ta slova byla krutá, ale Cemb je nepronesl se záští, ale s pobavením a jakousi nábožnou úctou. "To nic, to nic, nemínil jsem to nijak zle," přisvědčil hned poté Cemb, jako by se zalekl toho, že jeho slova pochopím v tom záporném smyslu.
"Vy jste Holmese znal?" překvapeně jsem zamrkal.
"No, jednou jsem už s ním bohužel tu čest měl, ale už je to velmi dlouho. Myslím, že kdybych ho potkal dnes, nepoznal bych ho."
"Aha," nic víc jsem neřekl, nevěděl jsem, co a ani mě to už nezajímalo. "Jak jste vlastně přišli na ten květináč, že chybí?" optal jsem se.
"Jednoduše našli jsme tu výdejní knihu, ve které má poznamenáno úplně vše, dokonce bych se nedivil, kdyby tam měla napsáno, i co měla k snídani," pokusil se Lestrade o drobný vtip a přitom mi podal výdejní knihu.
"Právě kdyby tam měla napsané i to, co jedla a pila posledních osm hodin, tak by to bylo naprosto fantastické," zašklebil jsem se a vzal si knihu.
"Zavražděná se jmenovala Sára Evansová a bydlela na Southern road," pokračoval dál Lestrade a já listoval knihou a poté se podíval i do kasy. "To je ulice hned pár bloků odsud …"
"Hmm, hmm," pokyvoval jsem dál hlavou a zamířil jsem pryč ke dveřím.
"Hej, kam jdete?" vyhrkl Cemb.
"Co myslíte, pane plukovníku?" odpověděl jsem otázkou.
"Dělejte si, co chcete," pokrčil Cemb nakonec rameny, "ale pamatujte si, to že jsem vás nechal pátrat a pustil vás na místo činu, byla jen má dobrá vůle pro dnešek, protože chápu, co vás sem přivedlo. Příště však s mou velkorysostí nepočítejte."
Zarazil jsem se ve dveřích a ještě na chvíli pohlédl na Lestradea a Cemba. "Se vší úctou dost pochybuji, že tomu rozumíte správně," vyklouzlo mi ještě z úst, než jsem jim zmizel. Cemb možná prošel válkou stejně jako já a stejně tak viděl i podobné věci, ale neměl by soudit lidi podle sebe. Jediný, kdo pochopil podstatu věci, byl Sherlock a já jsem jistý způsobem za to byl rád, kdyby to totiž lidé chápali správně, tak by také pochopili, proč jsem s Sherlokem dobře vycházel a byl bych odsouzen za stejného podivína jako on.


Komentáře