Psychofizický problém

Psychofizický problém je problém, který nastolil Descartes, když tento svět rozdělil na substanci duchovní a hmotnou, které jsou podle něj na sobě nezávislé, a problém potom vzniká u člověka, kde se tyto substance přeci jen prolínají. Když si například pomyslíme, že chceme zvednout ruku (tedy jedná naše substance duchovní), naše tělo zvedne ruku (tedy jedná naše substance hmotná). Descartes tento problém vyřeší tak, že člověk je vyjímka. V mozku je duchovní substance tak veliká a hmotná tak malá, že dochází k částečnému mísení. Toto vysvětlení však není zcela důsledné. Jak bychom mohli tedy jinak objasnit tento problém?

Tento problém by se také dal vyřešit occasionalismem. Podle tohoto názoru je nad těmito dvěma substancemi ještě jedna neomezená, která je řídí, a to je Bůh. Řekne duchovní substanci, aby chtěla zvednout ruku, a hmotné, aby ruku zvedla. Tím pádem substance jednají každá nezávisle na druhé a zároveň to vypadá, že tomu tak není. Tato teorie však může popírat další Descartesovu myšlenku, jeho pevný bod axiom, myslím tedy jsem, protože pak bychom nemuseli myslet, tedy bychom ani nemuseli být. Stali bychom se jen figurkami na šachovnici, k čemu bychom pak byli? Substance duchovní a hmotná by byly k ničemu. Stačila by jen jediná neomezená.

Rovněž bychom mohli uplatnit Descartesovu skepsi. Vše kolem nás může být pouze iluzí. Je jen jisté, že jsme, protože myslíme, ale naše tělo být nemusí, stejně tak jako ostatní fyzické věci, které patří do substance hmotné. Pak by se nám pouze zdálo, že naše ruka se zvedla, ale byla by to pouze substance duchovní. Pak bychom nemohli říci, jestli je nějaká substance hmotná mimo iluzi, ale pouze že existuje substance duchovní. Pokud existuje i substance hmotná, jsou pravděpodobně na sobě nezávislé, nebo s určitostí můžeme říci, že je nezávislá substance duchovní. Toto odůvodnění je však založené na tom, že vše kolem nás je iluze, ale co když tomu tak není a svět je takový, jaký se jeví?

Teorie iluze, snu a pouhé existence jedné ze substancí, je velmi zajímavá. Přirozený životní postoj je však někde jinde. I ve snu nám nezáleží na tom, jestli je to sen, ale snažíme se operovat s tím, co je zrovna k dispozici. Pokud bychom tak nečinili a věřili v neexistenci tohoto světa, takový postoj by se nám nakonec mohl vymstít. Vede totiž k flegmatismu a k neúctě k životu, jak svého tak ostatních, a k snížení životních cílů, kterých chce člověk dosáhnout, vždyť tento svět je iluze, tak nemá cenu se nikterak snažit. Vždy se více snažíme, když víme, nebo si alespoň myslíme, že nám o něco jde.