„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 20

Stáli jsme na polní cestě. Přes koruny stromů prosvítalo slunce.

"Jsme nedaleko Konohy," konstatovala jsem a zadívala jsem se na svého společníka.

Itachi přikývl. "Budu muset jít, nadešel čas," řekl. Jeho hlas zněl dusivě až škrobeně.

"Zemřeš, už se nevrátíš, Sasuke tě zabije," prorokovala jsem mu děsivou pravdu.

"Jo, já vím. Je to můj záměr," odpověděl mi.

"Uděláš to, i když ti řeknu, že tím nic nezlepšíš? Sasuke se dozví pravdu a dozví se ji od Madary. Bude chtít zničit Konohu, pořád bude cítit jen nenávist a chuť po pomstě."

"I s touto možností jsem počítal, proto jsem Narutovi předal část své síly, přesto si nejsem jist. Musím to udělat, nemám na výběr, ale…" Itachi se na mě zahleděl měkce, tak jak hleděl jen na málo lidí.

Usmál se. Natáhl ruku a dvěma prsty mě mírně bouchl do čela. Poté rukou sjel po mém obličeji a prohrábl mi vlasy.

"Tvé vlasy o tobě hodně říkají. Bílé až andělské značí tvou moudrost i povahu a černé jako tma sama vyprávějí o tvých skutcích a zážitcích. Chtěl bych tě o něco požádat," na chvíli se odmlčel. "Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry."

Ucítila jsem prudkou bolest na spánku.

"Promiň," špitl, proměnil se v hejno vran a odletěl.

Zatmělo se mi před očima a sesula jsem se na zem.

"Jo, ale je to pravda jen částečně. Nekropolští mě stále potřebují a hlavně jsem tu, abych pomohla a ochránila své dva bratry," odpověděla jsem. Bylo načase mu to říct. "Tebe Naruto, tebe a Sasukeho."

Naruto na mě vytřeštil oči a málem ztratil rovnováhu.

"Ty i přes vše, co se stalo, považuješ Saského za svého přítele až za svého bratra. Itachi věřil, že ty ho dokážeš přesto všechno přenést na správnou stranu. Měl tě nakonec rád, protože Sasuke pro tebe tolik znamenal.

Itachi musel zabít svoji rodinu a bratra, toho však zabít nedokázal, a tak ho musel alespoň opustit. Byl sám bez rodiny, stejně tak jako vy dva. Stala jsem se mu sestrou, kterou nikdy neměl. Jsem vědma a jsem schopna cítit pocity jiných. Naruto, ty víš, o čem mluvím, že? Už jsi zřel. Zřel jsi svoji možnou budoucnost."

"Jak to víš?" nechápal stále vyjeveně.

Zašklebila jsem se. "Jsem přece vědma, ne? Teď máme, ale daleko důležitější problém. Víš, kdo ve skutečnosti napadl Nekropoli?" zeptala jsem se.

"Nějaký člen Akatsuki," pokrčil Naruto rameny.

"Sasuke."

"Sasuke," zopakoval po mě.

Pozorovala jsem, jak se mu do předtím pohledné tváře, z toho co si vyslechl, vlila červeň. Krev se mu v žilách začala vařit.

"Není tu z rozkazu Madary. Dokonce neví, že já patřím pod Akatsuki. Hledá větší moc a bádá po té, co měl jeho bratr. Nechce pravdu, chce její moc, chce moji sílu. Až ji získá, půjde po tobě. Bude tě chtít zabít. Zabít to co představuješ. Mám plán, ale nebude se vám líbit.

Naruto odvedl dobrou práci. Svolal všechny do Kimina domu ke Kakashiho lůžku. Kimin mě uvítala se slzami v očích a mumlala o záchraně a štěstí. Na Saiově tváři se nedalo nic vyčíst, zato ze Sakury nevraživost přímo sálala.

"Naruto, můžeš mi to vysvětlit?"

"Sakuro, to je v pořádku, ona nám pomůže," snažil se jí přesvědčit.

"Leda tak do hrobu!" zavrčela Sakura.

"Možná ano, ale to bych skutečně nerada," pravila jsem a zadívala jsem se na Sakuru, která mě stejně jako její mistr probodávala pohledem.

Jak bylo mým zvykem, přešla jsem to mlčky.

"Začnu tím, že napravím to, co jsem sama způsobila. Naruto, mohl bys odvést Sakuru a Saie pryč do obýváku a tam jim vše vysvětlit. Potřebuji mít klid na soustředění. Kimin to zůstane, bude mi asistovat."

Kimin zbledla jako stěna. Už ji došlo, co chci udělat.

"-Sama, to přeci nemůžete už unést. Co vaše duše?"

"Kimin, uklidni se! Budu v pořádku, a jestli ne, tak na mě už nezáleží," řekla jsem při pomyšlení na svůj plán. "To, co jsem si nadrobila, si také uklidím, ať k tomu budu potřebovat smeták, nebo kýbl s velmi silným prostředkem, a vy ostatní, běžte!" poslala jsem je pryč.

Kimin přistoupila blíž. Věděla, že mě nepřemluví. Sklonila jsem se nad pacientem.

>> další díl

>> předešlý díl