„Byla jsi mi sestrou, prosím, postarej se o mé dva bratry.“ - 16


Spadl jsem na břicho na tvrdou zem, odřel si celou tvář a vyrazil jsem si na chvíli dech. Pořád jsem cítil ten podivný chlad a vůni jahod. Namáhavě jsem se postavil.
Byl jsem na druhé straně té zdi, síly, nebo co to bylo, ale stále jsem mohl dohlédnout na mýtinu. Prostě jsem tím proskočil a, a nic šmytec. Rozhlédl jsem se po Sakuře a Saiovi ani památky.
"Skuro, Sai!!" zavolal jsem do ticha, ale na zpět mi přišla jen má ozvěna. Zkusil jsem to znovu, ale mělo to pořád stejný účinek. Sprostě jsem zanadával, ale ani to mi nepomohlo si ulevit. Mohl jsem se je pokusit hledat. To však by mohlo trvat hodně dlouho i několik dní, také bych je nemusel najít vůbec. Netušil jsem co ta věc, síla, pole dokáže, ale mohla s nimi provést všelicos. Teleportovat je, proměnit je, nebo co já vím. O to víc se mi chtělo je hledat a pomoci jim, rozum mi však přikazoval, jít do Nekropole.
Ať byli kdekoli, čímkoli, měli jsme úkol a bylo jisté že v Nekropoli se sejdeme. Také jen neakropolští lidé mohou vědět, co ta síla je zač, jak bych jim když tak mohl pomoci a tak. Ač nerad jsem tedy vyrazil.
Čím víc jsem byl dále od mýtiny, tím více se měnil les na nepropustnou houštinu. Opouštěl mě pomalu ten podivný chlad, nikoli však vůně jahod, která spíše sílila.
Prodíral jsem se ostružiním, maliním, zakopával jsem přitom o pařezy, polomy a jen doufal, že za chvíli dojdu na normální cestu. Najednou jsem za sebou uslyšel čísi pohyb. Otočil jsem se, ale neviděl jsem nic víc než stromy a keře, kterými jsem se před chvílí prodíral. Zdálo se mi to, nebo jsem skutečně něco slyšel? Váhavě jsem zůstal stát na místě. Po nějaké době se ozvalo prasknutí větévky naproti ze křoví ode mne.
Neměl jsem ani minutu na vzpamatování. V tu ránu se z křoví na mě někdo vyřítil. Jediné co jsem stihl, bylo prudce uhnout doleva.Koutkem oka jsem zahlédl útočníkovu tvář a zář rasenganu. Nebylo pochyb, byl jsem to já. Mé zlé druhé já, nepřístupné, zpitvořené. Nechápavě jsem zamrkal.
"Co se děje? Myslel jsem, že už jsi pochopil."
Mé druhé já se zastavilo s rasenganem stále v ruce, připravené kdykoli znovu zaútočit. Zadívalo se na mne.
"Vyříkali," protáhl "jo, to máš pravdu, podle tebe. Je až nehorázné, jaký jsi děsný id**t. Tady přece nejde ani o tebe ani o mě."
"Že nejde o tebe a ani o mě? O koho tedy, o Kakashiho, o Nekropoli, o Sakuru se Saiem?" nechápal jsem.
"Ty jsi skutečně id**t, já to věděl," zabručelo moje druhé já "Idiot všech idiotů, to ti budu nadosmrti všechno kukat? Máš štěstí, že jsem to špatné v tobě, protože kdybych byl tvá dobrá stránka, asi bych ti zakroutil krkem. Sakuru se Saiem si shodil do srabu, když jsi bez mrknutí oka skočil do toho pole a předtím ses tak lehce nechal ovlivnit vábením a vlivem pole, je mi z tebe nanic," mé druhé já zakroutilo hlavou jako by chtělo vyjádřit ten šílený paradox. Pokračovalo dál. "Porazil jsi mě, nebo spíše pochopil jsi se. Porazil jsi Kjubiho a tohle nechápeš. Pochopil jsi svoje zlo, teď je načase pochopit, co tě tíží už několik let. Co to je, Naruto? Co ti ten, co napsal vzkaz, vlastně chtěl? Není teď na čase na to přijít? Jakému zesnulému jsi co slíbil? Neříkej že jsi na to zapomněl! Víš kteří lidé jsou schopni spatřit Nekropoli?" mé druhé já se škaredě zašklebilo. "No to je fuk, já stejnak nesnáším tohle tlachání!" vyštěklo a hodilo na mě svůj rasengan.
Vytřeštil jsem oči. Normální rasengan a on ho hodil…Mé druhé já se rozplynulo, ale rasengan ne. Neúprosně se ke mně blížil a pak se změnil na čísi ruku. Chytla mě za oranžovočernou bundu a praštila se mnou o protější strom. Tělem mi projela ochromující bolest. Zamžoural jsem na útočníka, ale když jsem ho ve tmě poznal, nemohl jsem tomu uvěřit. Přede mnou stál klidně a rozvážně Itachi.
"Uklidni se, přišel jsem ti jen něco říct," začal Itachi
"Říct?! Jestli tomu tak je, tak proč se mnou takhle házíš?!"
"Abych tě uklidnil. Jsi stále takhle jako na trní, vždy když tě potkám," klidně odpověděl.
"Jako na trní a ty se divíš? No nic, jak jsi přežil, utekl jsi Saskemu?" vyhrkl jsem.
Itachi mávl rukou, jakoby na tom nezáleželo. "Vysvětlit ti, proč mě teď vidíš, by bylo na dlouho. Naruto, dal jsem ti část své síly a doufal jsem, že ji nikdy nebudeš muset použít. Mé doufání se však změnilo ve zběsilou žádost k osudu. Saske nabral děsivou sílu, o které by se leckomu mohlo jen zdát, ale rozhodl se kráčet po tom druhém břehu. Sice jsi nezůstal pozadu, to však nic nezměnilo na faktu, co nakonec by mohlo znamenat vaše střetnutí. Proto jsem udělal ještě jedno malé opatření," Itachi se pousmál. "Kdo jiný by se měl starat o osudy? Můžu být beze strachu. Pověřil jsem ty pravé a navíc ty sám začínáš chápat. Už ses také rozhodl a díky tomu jsi začal chápat jako jediná osoba. Po posledním střetnutí se Saskem jsi se dotkl jedné z těch největších sil, které jsem kdy měl šanci vidět. Nést břemeno nenávisti, bolesti…léčit je …" Itachi se usmál.
Přeběhl mi mráz po zádech. Ten úsměv byl upřímný. Itachi zvedl druhou ruku a dvěma prsty mě jemně uhodil do čela.
"S bohem, Naruto."
"Itachi počkej!" zaječel jsem, v životě jsem si s ním nechtěl nikterak povídat, či ho vůbec potkat, ale jakoby se to nasčítalo. Potřeboval jsem se ho na tolik věcí zeptat. Tolik věcí jsem potřeboval objasnit. On se však proměnil na hejno vran a já jsem zase zůstal sám.
Byl to sen, přelud, co jsem viděl, nebo jsem skutečně potkal Itachiho i mluvil se svým druhým já?
Jestli to byl přelud, měl jsem alespoň teď odpověď na jednu otázku. Už jsem věděl, co jsem slíbil, nebo spíše řekl zesnulému a kdo to byl. V hlavě se mi však vyrojilo navíc tolik otázek, že jsem myslel, že se mi rozskočí.
Nakonec jsem se unaveně a slepě vydal dál, dál do Nekropole. Už jsem částečně věděl, co mě tam ještě vábí.
Neakropolští lidé, Nekropole, dost hloupý název pro místo, jakým Nekropole ve skutečnosti je. Myslím, že jsem začal rozumět. Něco mi napovídalo, jako bych prozřel mlhou kolem Nekropole. Nekropole místo věčných otázek a odpovědí, místo, kde se snoubí pochopení s úlevou, ale i odvrácenou stránkou vědění, duchovní místo, i místo pro zatracence, vyvrhele. Kdo spatří jen bránu Nekropole, je téměř určitě jedním z nich. Proto místo mrtvých, mrtvých živých, co jsou pro ostatní jakoby nebyli.


Komentáře