Vražedné umění - Krvavá stěna VII

Stála v prázdné chodbě. Chodbě, kterou už dobře znala. Byla to chodba jakéhosi hradu nebo zámku. Okny prosvítal sluneční svit. Vše působilo tak klidně a jasně, radostně. Radostné to však ani v nejmenším nebylo. Cítila se sama, cítila se vinná a nikdo tu nebyl, aby jí pomohl. Ano, proč by ji někdo měl pomáhat. Člověk si vždy má pomoct sám, sám si vše udělat a obejít se bez ostatních. To si vždy myslela. Jenže jak se má poradit se samotou a odvržením. Ne, to ona za to mohla, mohla za to, že je sama. To ona všechny odstrčila a tak proto i tady to vypadá tak jak to tady vypadá.

Alena přišla k oknu a zahleděla se ven, když tu uslyšela povědomý hlas. "Ajo, Ajo, Ajo!" Co ji ten hlas připomínal, kdo ji volal? "Ajo, zlatíčko!" Zlatíčko? To skutečně mluví k ní? Kdo to je? Proč, ji takto oslovuje? Chce to vůbec vědět? Ne, asi to vědět chce, ale jak by na to měla přijít? Má se otočit a rozhlédnout, třeba není nakonec na té chodbě sama? Tak jo, tak se rozhlédne. Rozhodla se.

Malé drobné škubání na rukou a nohou, šílená bolest hlavy, kouř cigarety, promočené šaty, které se jí lepily na tělo, dva nepohledné hrboly pod nohama a pod krkem, déšť, co padal a zima, klepání jejího těla strachy a zimou, svázanost a bezmocnost, cokoli udělat, to vše ji nyní nehorázně vadilo a zároveň to byly věci, co ji vrátili do těžké reality. Otevřela oči a první co uviděla, byl on. Raději je na chvíli zase zavřela, v marném pokusu, že se něco změní.

Nezměnilo se vůbec nic. Ležela na kolejích, svázaná, podchlazená a on se tomu hlasitě smál.

"Za 10 minut tudy projede vlak," řekl a na chvíli se odmlčel, ale poté pokračoval dál, "Ten vlak může projet a nic se nestane, nebo může projet a vzít sebou tvůj život. Vše je jen na tobě."

"Co po mě chceš," zachraptěla Alena. Na Matějovi tváři se začal znovu zračit potměšilý úsměv.

"Chci, abys mi řekla proč."

"Proč, co?" nechápala, nebyla schopna si nic vybavit, utříbit si myšlenky, nic.

"Co, ty se ještě ptáš, snad to je jasné ne? Proč jsi mě tehdy zastavila? Proč! Kdybys to neudělala, nemusel jsem zbytečně prospat několik let svého života, nevypadal bych jako zrůda," vyhrkl a nastavil ji pravou část svého obličeje, která byla znetvořena.

Aleně se zalily oči a začaly ji pálit. "Bože, nikdy jsem nic takového nepřála, Bůh ví, že ne. Nic takového, nechtěla jsem, aby se to stalo."

"Tak proč jsi mě zastavila, chci to vědět, chci!" zařval na ni Matěj a přitom udeřil pěstí těsně u její hlavy.

Alena nabrala dech a chtěla to říct. Chtěla říct ta tři slova, která asi jediné to mohla objasnit a zároveň obměkčit jeho zmrzlé srdce. Věděla, že je musí říct, ale zároveň cítila, že je již říci nemůže. Byla by prázdná, protože pro něho již neplatila. Kromě smutku a odpovědnosti k tomu, co provedla, necítila k němu již nic. Nemohla, nebyla toho schopna, aby odpověděla.

"Proč, proč, proč, proč," křičel na ni, jí se však pouze chvěly rty, ale ani jediné slovo z nich nevyšlo. Matěj se napřímil a naposledy na ni hodil nenávistný pohled, který ji tak přikoval k trati, že provazy byly vlastně zbytečné. Ztratila jedinou šanci na svoji záchranu a propadla se do děsivé propasti. V posledním záchvěvu uchopit zrnko naděje, alespoň se dotknout provazu, zaječela: "Protože jsem tě milovala, protože jsem tě milovala a chtěla jsem ti to říct."

Matěj se zarazil. Bylo vidět, že takovou odpověď nikdy nečekal. Pak se však na jeho tváři znovu objevil ten krvelačný výraz. "No, a to ti mám věřit? To vše se stalo, protože jsi mě milovala? Ne, to mi nenakukáš. Ten náklaďák jsi musela vidět."

"Přísahám, přísahám!"

"Skutečně, ale teď mě nemiluješ, protože mám tohle," řekl chladně a poklepal si na znetvořenou část obličeje. "nebo protože jsem tě unesl?"

"Ne!"

Matěj se už, už chtěl nadechnout, aby ještě něco řekl, ale v tu chvíli se ozvala rána a on se skácel na zem. Tam, kde ještě před chvílí stál Matěj, se vynořil za ním Kuba a střelil Matěje do zad. Poté se rychle vrhnul k ochromené Aleně. Zahrnul ji tisíci otázek a informacemi, které v tu chvíli nebyla schopna vnímat. Jen vnímala to, jak zběsile uklidil pistoli, sáhl do kapsy, vytáhl nůž, přeřezává jí její pouta, jak mu zběsile tluče srdce a jak se mu klepou ruce. Jeho hlas se chvěl a byl tak nějak přerývaný.

"Ajo, jsi v pořádku? Zlatíčko, no tak mi prosím tě odpověz, no tak miláčku…"

Zlatíčko, miláčku, to skutečně mluvil k ní? Zdálo se jí to, jako něco neskutečného. Ona nezemře, ona se nepropadne do hlubin nenávisti? Měla by zemřít za to, co provedla, ne? Co se stalo? Proč je na ni tak Kuba hodný, vždyť mu lhala, zradila ho, odstrčila ho jako kus hadru a proč zase za její hříchy zaplatil Matěj?

Vzduch prořízl ostrý řezavý a šílený řehot. Těžko si představit, že něco takového by mohl vydávat člověk a ještě hůře se představuje, že ten zvuk měl být něčím pozitivní. Přesto to byl skutečně smích, smích šílence. Matěj se zvedl ze země, jako děsivá zombií, s tímto děsivým smíchem a než stačil Kuba zareagovat tak ho vší silou praštil do hlavy.

"Tak proto, to je ten důvod. Miluješ jeho. To je paráda, v tom případě bude možná výhodnější a poučnější, když za tvé hříchy zaplatí on."

"Nech ji na pokoji. Za to, že ses zastavil uprostřed silnice, místo toho, abys přešel zase zpátky, za to ona přeci nemůže. Nemůže za to, že ty jsi byl neopatrnej blb, a že řidič byl na plech. Tak ji z tvé pomsty vynech a raději potrestej sám sebe," zachrčel z těžka Kuba. Alena na oba zírala a nebyla schopna pochopit, co přesně se před ní odehrávalo. Jeden byl přeci zastřelený a druhý dostal takovou ránu do hlavy, že mu tekla krev. Bylo téměř proti přírodním zákonům, aby byli schopni ještě nějakého souboje. A proč, proč se tolik namáhají, tolik namáhají kvůli ní?

Kuba zašátral po své pistoli.

"Hahahaha, to si myslíš, že ti ta tvá bouchačka k něčemu bude? Znám vás a ty vaše fígle, vlastně jsem si ani nemyslel, že by Alena přišla sama a dobrovolně, a tak jsem si pořídil vestu. Ano, výstřel by mě z této vzdálenosti měl alespoň ochromit, ale víš co, po té nehodě mám tělo ztužené titánem. Můžeš si střílet jak je libo," uculil se Matěj a v tu samou chvíli Kubovi zlomil ruku i s pistolí. Ten se však bez ohledu na svoji bolest ohnal, udeřil ho do hlavy a poté mu prokopl koleno. Pistole vyletěla do vzduchu, žádný však z obou zápasníků tomu nedával příliš velký význam. Měli však? Matěj padl na všechny čtyři ale ani Kuba už sotva ještě něco mohl. Alena se vysvobodila z nařízlých pout. Najednou se znovu Matějova tvář hrůzostrašně vyjasnila a také za chvíli ukázal proč. V ruce svíral Kubův nůž, který zřejmě Kubovi musel upadnout v boji a on ho najít a sebrat. Rozmáchl se s ním ve smrtelném úderu. Jen ještě na malou setinu okamžiku se zastavil hledě do dálky do své budoucnosti. V jeho očích se zaleskl strach a hořkost, které říkaly jeho další osud. Jeho rty se pohnuly v záchvěvu čehosi, co chtěl říct.

Jak chceš, žij si. Žijte si vy dvě hrdličky s prokletím viny, které jste se na mě dopustili. Ať jest vaším prokletím dlouhý a spokojený život na mé mrtvole. Chtěly říct ty rty, než Alena zmáčkla spoušť a ozvala se další rána. Ano, skoro vše měl chráněné titanem v těle a vestou, jedině hlavu nikoli. Matějovou hlavou se prohnala kulka a krev potřísnila okolí, včetně Kuby a Aleny.

Alena pustila pistoli a zděšeně si schovala hlavu do chvějících se rukou.

"Nemohla jsem jinak, nemohla jsem jinak, nemohla jsem ho nechat, aby za to zaplatil někdo jiný, nemohla jsem…" začala bez přestání mumlat pořád do kola.

Kuba se k ní mátožně dohrabal a jemně ji pohladil po hlavě. "Nemůžeš za to, nemůžeš za to, co se tenkrát stalo. Měl si dát pozor. Myslela jsi to dobře. Chtěla jsi mu jen říci pravdu, která se neříká snadno," pravil jako vždy, když se spolu bavili, Kuba.

Alena zvedla hlavu a pohlédla na něj. "Abych mu řekla pravdu, která již není dnes pravdou, a na důkaz toho jsem ho zabila. Jsem špatný člověk. Zabila jsem člověka, který…"

"Zabila jsi člověka, který již nebyl tím, koho jsi znala. Člověk, kterého jsi měla ráda, dávno již v něm zemřel. Zabila jsi ho, protože jsi neměla jiné východisko. Myslím, Ajo, že můžu říci, že tě znám. Jednáš vždy, tak jak nejlépe umíš a jak si to žádá situace. Nikdo jiný na tvém místě by se nedokázal zachovat lépe, tak tomu věř, a vyvaruješ se zbytečného sebetrýznění," pravil Kuba.

"Ale…" začala ještě Alena.

"Ale podívej se na sebe. Vždyť se celá chvěješ, jsi podchlazená, v šoku, koví, co do tebe dal a jsi celá od krve. Pojď, půjdeme, než nás tady ten vlak oba přejede. Hahahaha, jsem fakt rád, že se nemaluješ. Vypadala bys teď ještě hůř. Jako nějaká zombií," zasmál se Kuba, když Aleně pomáhal na nohy a přitom ji odhrnul pramínky vlasů přilepené na její tváři.

"Hej, co si to jako dovoluješ! Já jsem zombií a ty jsi jako co? Podíval ses do zrcadla? A vůbec, jak to vyřešíme u BIS. Porušila jsem zákony a ty určitě také. Jak to s nimi vyřídíme a jak ses sem vůbec dostal?"

Kuba se k Aleně naklonil a náhle ji políbil. Poté se usmál a trochu se odtáhl. Alena nechápavě zavrtěla hlavou.

"Máš pravdu, oba vypadáme hrozně, rozdíl mezi námi je však ten, že potřebuješ, aby tě někdo měl k tomu, aby jsi o sebe trochu pečovala, a to jsi dokonce holka. Nemůžu tě takhle nechat, ty workoholičko. Jednou by ses sama zničila. Pořád ti záleží víc na ostatních a na práci, než na sobě. Neboj se. S BIS to nebude tak hrozné. Vždyť tě unesl a ke všemu donutil. Co se týče toho, jak jsem se sem dostal. Nebylo to tak těžké. Stačilo sledovat tvoje kroky. Nejdříve na tvém počítači, poté to, že jsi mi ukradla kartu a orlici a poté prošmejdit můj počítač v centrále BIS. To stačilo na to, abych se dozvěděl vše potřebné. A na to abych pochopil proč. Také jsem měl štěstí. Protože, když jsem přijel k němu domů, zrovna měl namířeno pryč i s tebou. Takže jsem ho poté jen sledoval," vysvětlil Kuba, v tom však se ozvalo zahoukání blížícího se vlaku. "Pojď, myslím, že je čas jít."

<< předešlý díl