Vražedné umění - Krvavá stěna II

Dnes

Klap, klap, klap, klapaly její podpatky, až jí to lezlo na nervy. Nesnášela je, připadala si tak nějak nejistě, jako by k ní nepatřily, a přitom to bylo naprosto iracionální. Byla žena, ty přeci boty s podpatky normálně nosí. Zvýrazňuje to jejich linii těla, která by jinak tolik nevynikla, má to svůj umělecký a citový význam. Význam pro společnost. Psychologicky to pomáhá více se prosadit a tak nějak se to možná, alespoň na některých pracovních schůzkách vyžaduje, tak proč je tak bytostně nesnáší? Připadá si jimi svázaná, vadí jí, jak na sebe díky tomu upozorňuje, má pocit, že každou chvíli škobrtne, nebo že se podivně na nich kolébá. Proč se vůbec něčím takovým zabývá, ještě že je musí nosit pouze na odborných schůzích v jejím oboru a u soudu. To bylo jediné štěstí.

Rychle přeběhla Staroměstské náměstí, kde si ve stánku koupila něco k jídlu a zabočila do Kaprové. Neměla moc času. Musela se urychleně dostat do laboratoře, Olga a Daniel by sice měli vědět, jaké konzervační látky mají použít, řekla jim to, ale přeci jen bude jistější, když si pospíší. Měla by tam být dřív, než dodělají tu fresku.

Nedočkavě za chůze rozbalila balíček s jídlem a rychle to začala do sebe soukat. V tu samou chvíli zabrzdilo těsně vedle ní auto, až téměř nadskočila. Podvrkla se jí noha a ona zakolísala. Naštěstí to nakonec vyrovnala máchnutím ruky a tak nespadla, ale zato v té ruce držela onen balíček s jídlem, které se ji díky tomuto gestu celé rozsypalo na zem, a ona mohla být ráda, že ne na ni.

"Ajo, Ajo, všude tě hledám, po celém městě," vyhrkl někdo v autě a rázem se také otevřelo okénko u spolujezdce. Z okénka se vynořila mužská hlava.

Měl krátké černé vlasy, velký zahnutý nos a ostře řezané rysy. Své kaštanově hnědé oči upíral na ni a v obličeji se mu zračilo pobavení, ne vlastně se jí prachsprostě smál.

"Hej, nesměj se, to není vtipné, můžeš za o ty! Víš, jak moc se bojím, když někdo takto prudce zastaví, a vůbec jak nemám ráda auta," vyčetla mu.

"Ale no tak, já se moc omlouvám. Hledám tě už skoro celé dvě hodiny, uviděl jsem tě těsně na poslední chvíli. Kdybych tak rychle a těsně nezastavil, zmizela bys mi v metru," omluvil se.

"Ne, Kubo, to není pravda, protože já ti zmizím v metru tak jako tak," pravila rozhodně a už se otáčela k odchodu, a tím ho donutila vylézt z auta. Málem se u toho přerazil a ona mu zmizela, ale povedlo se mu ji chytit za lem černé vesty.

"Ne, ne, ne, když jsem tě tak dlouho hledal, nenechám tě, abys mi zase jen tak zmizela. Kam tak, sakra, pospícháš?"

Otočila se k němu. "Jako bys měl právo mě zdržovat, nejdříve mě vylekáš, takže přijdu o jediný oběd a teď mě ještě zdržuješ?" chtěla, aby to znělo velmi rozčíleně, ale zas tak rozčílená nebyla, a ona předstírat moc neuměla.

"Ale no tak, Ajo, jestli jsi spěchala do laborky tak to už nemusíš. Olga s Danielem to zvládnou. Olga není hloupá a už leccos z tvého oboru pochopila a Daniel je výborný, talentovaný žák. Oni to zvládnou i bez tebe, a když ne, tak je jedno, jestli se ta umělecká díla budou ještě den rozkládat, když už se rozkládala celá staletí. Mám pro tebe něco, co tě bude daleko více zajímat. Případ, Ajo, případ, a nechci slyšet žádné ale! Moc mě mrzí, že tvůj oběd skončil na zemi," řekl a pohlédl na zem na to podivné cosi, co před chvílí pojídala. "Ne, vlastně mě to nemrzí. Šmarja, co jsi to jedla, vypadá to dost hrozně?"

"Nevypadalo by, kdyby se to neválelo po zemi," oponovala. "No, dobře já vlastně ani nevím, co to bylo za jídlo," přiznala nakonec.

"Bylo to alespoň dobré?" zeptal se.

"Ne, vlastně to chutnalo dost strašně."

"Nemyslím, že bys měla jíst takhle. Jsi vědec, ne? Takže víš, že jíst tak jak jíš, není zdravé. Zkoušela jsi něco zdravého, nebo alespoň kvalitního? A co takhle nějaká pravidelná strava a ne to, co sníš ve spěchu?! Pojď, zavezu tě na místo činu a přitom se cestou zastavíme na oběd," rozhodl za ni a začal ji nenásilně strkat k autu.

Nenechala se už dvakrát pobízet a nastoupila do auta. Zaklaply dveře a Kuba se usadil za volant. Než však nastartoval, znovu se na ni ještě usmál a vyhrabal odkudsi zpod sedadla pár ošoupaných tenisek. "No, říkal jsem si, že bys uvítala něco pohodlnějšího, než jsou podpatky," řekl a podal jí je. Roztála jako sněhulák na jaře a vděčně si je vzala. Zdálo se mu to, nebo se jí v očích zatřpytily slzy vděčnosti? Ne, to se mu určitě pouze zdálo. Ona přeci nepláče dojetím, zvláště ne díky takové prkotině.

"Dík, jsi úžasný," špitla a začala se přezouvat.

"Fajn, vše odpuštěno, takže můžeme vyrazit, zavolal jsem i Olze a Danielovi, že se zdržíš, že máme případ," kývl, nastartoval a rozjel se.

Netrvalo dlouho a jeho parťačka se uvolněně sesula na sedadle a usnula. Sledoval silnici a dával pozor na cestu, ale vždy s pravidelnou přesností mu jedno oko zašilhalo k ní. Jako by se chtěl ujistit, že tam stále je a spí. Snažil se jet, co nejopatrněji, snad ještě víc jak normálně, když ji vezl. Nesnášela prudkou jízdu a on ji nechtěl vzbudit. Moc dobře si dokázal představit, kolik hodin spala a jak trávila celou včerejší noc prací.

"Bláznivá workoholička," špitl si pro sebe, neznělo to však rozčíleně, spíše starostlivě. Zastavil před jednou svojí oblíbenou restaurací. Vypnul si pás a naklonil se k ní. Natáhl ruku. Chvíli to vypadalo, že jeho ruka směřuje k jejímu obličeji, pak však sjela níž. Uchopil ji za rameno a lehce s ní zatřásl.

"Ajo, Ajo, vstávej, pojď půjdeme se najíst, jmenuje se to tu Potrefená husa a vaří tu opravdu senzačně," vzbudil ji, i když by ji raději chtěl nechat odpočívat, na druhou stranu, musela něco pojíst.

Otevřela oči a zamrkala. Vypadala trochu zmateně a vystrašeně, ale když se konečně rozkoukala, zářivě se usmála a poté oba vystoupili a vešli do restaurace.

Byla vcelku prostorná a netlačilo se tam tolik lidí, ale ani tam nebylo prázdno. Sedli si k jednomu stolu u italského okna. Sluneční paprsky na ně svítily, hřály a oni měli nádherný výhled na zahrádku před restaurací. Kuba si objednal jedno nealkoholické pivo a svíčkovou, zatímco ona kuřecí medailonky s bramborem a ředěný jablkový džus. Za chvíli jim přinesli jídlo. Bylo to skutečně vynikající, přesně jak Kuba říkal. Po celou dobu zatím nemluvili, nebylo to potřeba, nakonec však mlčení prolomila ona.

"Tak nuže, co je to za tak zajímavý případ?" prohodila konverzačním tónem.

"Najez se, uvidíš to, až tam přijedeme. Uvidíš to a vynadáš mi," pravil váhavě a ona nadzvedla tázavě obočí. Kuba to však dál nehodlal zatím rozebírat.

"Co takto se bavit o něčem jiném než je práce? Jak ses měla, neviděli jsme se již dva měsíce?" pravil a snažil se, aby to znělo velmi neutrálně. Nechtěl dát najevo, jak dlouhé ty měsíci pro něho byly.

"Ale jo, šlo to, když člověk má pořád co dělat, tak čas plyne tak nějak rychleji," pravila a pokrčila rameny.

"Aha, takže jsi celou dobu strávila tím, že jsi cákala na nějaké malby chemikálie. Moc zábavná činnost. Byla ses alespoň za tu dobu někde pobavit? Víš, někam si vyjít s někým se seznámit. Co vůbec ty a muži?"

Aleně přeběhl mráz po zádech. Proč se na něco takového vůbec ptá? Nikdy mu s ničím nelhala, co má říct teď. Ztuhla a kousek medailonku napíchnutý na vidličce se zastavil uprostřed cesty mezi talířem a ústy. Bylo to jen na malý okamžik, ale on vždy sledoval, každý její malý pohyb a tohle mu přirozeně neušlo. Něco řekl něco, co neměl. Alena se nakonec pokusila o smutný ironický úsměv.

"Co já a muži?" zopakovala, ta věta ji zaskřípala podivně v hrdle. "No to víš, stále sama."

Nechtěl se už dál vyptávat, ale toto prohlášení mu nakonec nedalo. "Jak stále sama?"

"Odjakživa. Nikdy jsem nikoho neměla. Já nepatřím k lidem jako ty. Já patřím k těm, co nevědí, co je to láska. Co se vezmou se svou prací," pokrčila rameny, jako by se nic nedělo a dojedla.

Kuba se rozčíleně zachmuřil. Co to říkala? To přeci nemohla myslet vážně?! Chtěl ji prudce chytnout za ruku a sevřít ji. Možná by si pak uvědomila, že to, co řekla, je nesmysl. Naštěstí se přemohl, ale něco říct musel.

"Tomu nevěřím! Takoví lidé neexistují! Neříkej mi, že jsi nikdy necítila nic víc!" okřikl ji.

"Hej, hej, co takto že bychom udělali pak velké kolo a …" začala rozvíjet svůj plán. Celá družinka stála po pás ve vodě a měla nacvičit lehkou aprobaci ve vodě a ona jako bývalá aqubela je měla vést.

"Hej, hej, Matěji, Matěji, miluješ ho snad, že na něj pořád tak voláš?" neušetřil si Čára svoji kousavou poznámku.

"Ne nemiluji!" křikla a celá zčervenala jako rajče. Ohlédla se na něho a jejich pohledy se střetly. Už nyní se za to vehementní popření styděla a ani nevěděla proč.

"Ne, necítila…" řekla klidně a chladně, přesto mírně zaváhala a její pohled sklouznul někam do prázdného talíře. Vypadala jako malé dítě, které se nechce přiznat k tomu, že něco rozbilo. Kuba na ni překvapeně, ale zároveň zlostně, vytřeštil oči. Už se dál nevyptával. Ani jeden z nich již více neřekl. Zaplatili a odjeli na místo činu. Poznal to, poznal, že něco skrývá, poznal, že mu lhala. Bylo to poprvé. Lhala mu, ale on se neměl ptát. Nechtěl ji rozhněvat a zvláště, když mají případ.

Když však dorazili na místo, veškeré spory zmizely, jako by se nic nestalo. Ne, že by něco takového bylo u nich obvyklé. Spíše potřebovali spolupracovat, jeden druhému důvěřovat a každý z nich si uvědomil svou částečnou vinu na hádce.

"Kde si byl, ty chlape? Už jsem si myslel, že se tu začnu rozkládat stejně jako ta mrtvola vzadu," uvítal Kubu jeden z jeho kolegů u vchodu do paneláku.

Kuba ji odvezl na Hůrku k jednomu ze starších už vybydlenějších oprýskaných paneláků. Alena si ho s hnusem prohlédla. Oprýskaná omítka, nevábný šedý vzled, nevyměněná stará okna, a nesvítící světla na chodbě, protože domovní rada se nebyla schopna domluvit ani na takové maličkosti.

"No, a koho jsi to přivedl, jakou pak okouzlující novou tvářičku? Přítelkyni?"

Alena sebou poplašeně trhla. "Cože?!" Zalapala po dechu.

"Ne, to je moje parťačka Ing. Alena Nová," představil ji Kuba a pokrčil rameny.

"Ty máš parťačku, no to mě podrž! Roky ti nikoho nemohli najít, protože rok co rok ti parťák zemřel. To samozřejmě nic proti vám inženýrko, moc mě těší, jmenuju se Jiří," řekl a potřásl si s Alenou rukou.

"Pracujeme spolu již třetím rokem," opáčil nevrle Kuba.

"No dobře, dobře, tak se hned neutrhuj. Neviděl jsem tě již hezkou řádku let, no a tak mě to malinko překvapilo. K čemu inženýrka u BIS? Na vraždách, pochopil bych doktorku, ale inženýrku, nebo vy asi budete z vysoké vojenské školy," uvažoval na hlas Jirka.

"Ne, já jsem z VŠCHT, zabývám se konzervováním a restaurováním uměleckých děl."

"Cože jste vystudovala?" nechápavě zakroutil hlavou Jirka. V očích mu vykrystalizovalo obrovské překvapení, ale zároveň také nepochopení, co to vlastně vystudovala a k čemu bude tady dobrá.

"Jo, jo, ve skutečnosti nevystudovala jenom to, zabývá se i praktickou stránkou restaurátorství a také psychologií, teologií v dílech a také je umělkyně," zahučel Kuba. Na Jirkově obličeji se ani poté však nerozzářilo pochopení. Kuba si povzdechl. "Prostě je to člověk, který nám poví něco o té čmáranici, co je vzadu," houkl a chytil Alenu za rukáv a začal ji táhnout do domu, aniž by mu to Jirka dovolil.

Vedl ji úplně nahoru do šestého patra. Vrazili do jednoho z bytů. Ten byt nebyl dobře upraven, spíše vypadal, jakoby v něm něco explodovalo. Věci se bez ladu a skladu válely po podlaze, náznaky boje o život, který se tu odehrál, byly vidět na každém rohu. Všude kolem poskakovali policisté a fotili místo činu. Byl to hotový chaos, to však nebylo to nejhorší. V ložnici se válelo mrtvé tělo. Byl to již starší plešatý muž. Bílé prostěradlo bylo nasáklé jeho krví a na jednom uchu měl náušnici. Na ruce měl staré vytahané tetování, jakéhosi auta, víc si však Alena nedokázala všimnout, protože ji Kuba od toho rychle odvlekl k protější stěně.

"To nemusíš vidět, není třeba, to vyřeším já, netrap se tím a raději mi řekni, co znamená toto," pravil a Alena zalapala po dechu.

Celá, celá ta stěna byla od krve. Ne však tak jak si hned představíme. Byl to obraz. Freska krajiny namalovaná krví oběti. Nesmyslná kresba. Na první pohled fantaskní výjev, pozbývající jediné logiky, na druhý pohled dílo šíleného génia. Alena na to koukala s mírně pootevřenými rty a její oči přejížděly po každém sebemenším detailu. Byla ohromena, podivně a zrůdně připoutána, vnímala každým malým kouskem to, co stálo před ní. Vnímala kapičku vody v toku, listy rozechvělé ve větru, velké indiánské týpí, a to vše propletené vůní medu, lýka a trávy. Vše propleteno, chápající se po ní a vtahující ji dovnitř. Dovnitř, ale kam? Čísla na obraze ji nutila něco dělat, ale co? Rozbolela ji hlava, nemohla dýchat a ve snaze se ubránit se otočila na Kubu.

"Co to po mně chceš? To přeci není můj obor. Já ti mohu nějakou věc tady z těch rozbitých složit, já ti zrekonstruuji ten obraz, když se nějak poruší, ale tohle je analýza. Je to psychologie, výklad umělecké stránky díla pachatele a…" začala, Kuba ji však zarazil. Vzal ji lehce kolem ramen.

"Já vím, že tohle přímo není tvé zaměření, ale jak jsem dole řekl Jirkovi. Ty jsi restaurátorka, ale nezabýváš se jen tím, zabýváš se i výklady děl, jak teologickými tak psychologickými. Dokážeš říci kdo, a proč něco takového nakreslil. Co ho k tomu vedlo, kdy to nakreslil, čím. A díky tomu, že jsi také umělkyně, píšeš povídky, točíš videa a kreslíš, dokážeš i vidět v díle to co autor chtěl, aby to tak bylo jen kvůli kráse. Tyto všechny schopnosti se v tobě prolínají, prolínají se v jedné osobě. Dokážeš tomu rozumět jako nikdo jiný a proto si tě BIS vybrala. Jsi génius a já ti věřím," šeptal ji do ucha a přitom jí masíroval krk.

"Dobře, pokusím se to udělat, ale chci, abyste tu stěnu odvezli do naší laborky," přikývla nakonec, Kuba věděl jak ji přesvědčit.

"Neslyšeli jste? Ing. Nová chce, abyste tuto stěnu odvezli do Dejvic na katedru VŠCHAT do laboratoří, je to příčka takže to půjde," houkl nadšeně Kuba na ostatní policisty, kteří jen neochotně zamručeli.

"Ne, počkat nejdřív odeberu vzorky a celé si to ofotím."

>> další díl

>> předešlý díl