Vražedné umění - Krvavá stěna IV

Pět hodin spánku není moc, k provozu člověka to někdy stačí jen stěží, jenže Kuba nespal ani těch pět hodin, co měl. Nemohl usnout. Jako by ho něco varovalo, že se něco má stát. Už v půl deváté stál před komplexem VŠCHAT a rovnou zamířil do laborky. Už na chodbě vrazil do Olgy.
"He, moc se omluvám," omluvil se a změřil si ji zkoumavým pohledem. Překvapeně zamrkal. Olga vypadala daleko rozhozeněji než normálně. Hnědé dlouhé kudrnaté vlasy, které normálně měla svázané v dvou culících, teď měla rozpuštěné v neupravené koudeli. Pod drobným ostrým nosem měla zčervenalou, odřenou kůži od neustálého smrkání do kapesníků. Její velké zelené oči byly zarudlé a řasenku měla naprosto rozpitou po obličeji.
"To nic, nic se nestalo, ale jak to, že ty nejsi zdrcený?" zahučela utrápeně.
"Co, z čeho bych měl být zdrcený?" nechápal Kuba.
Olga nechápavě zavrtěla hlavou a poté s brekem utekla pryč. Kuba se za ní chvíli nechápavě díval, ale poté stejně zamířil do laborky. Nečekal, že tam Alena ještě, nebo už bude, ale čekal, že když je Olga již tady, tak by tu mohl být i Daniel, a nepletl se.
"Hoj," zahučel Daniel na pozdrav, když už podruhé za tento den vkročil do laborky. Daniel nebyl tak citlivý jako Olga, snažil se vždy nedat nic najevo, ale Kuba ho znal již dost dlouho, aby věděl, že se něco děje. Poznal to z jeho tónu hlasu, rozpačitosti, a i od toho, jak se skláněl nad notebookem. Kuba se rozhlédl kolem, jako by hledal odpověď, proč se Olga s Danielem chovají dnes takto. V laboratoři bylo vše skoro stejné, jako když z ní naposledy odešel. To ho znervóznilo. Alena vždy po sobě uklízela celou laboratoř. To, že nyní to neudělala, naznačovalo, že odsud odešla ve spěchu, a co ten notebook, ten patřil přeci jí?
"Danieli, co se děje? Na chodbě jsem potkal Olgu, brečela."
"To se ani nedivím, vždyť to byla její nejlepší kamarádka," pravil Daniel a pokrčil rameny. Snažil se, aby to znělo lhostejně, ale projel si rukou přitom své blonďaté vlasy a Kuba věděl, že ani jemu to není tak jedno, jak chce aby to vypadalo, přesto nechápal, o co tu jde.
"Co, to mluvíš o Áje?"
"Ne, mluvím asi o támhle té žížale ve sklenici. Samozřejmě že ano, ne, počkat ty to ještě nevíš," došlo najednou Danielovi a překvapeně na Kubu vykulil své blankytně modré oči.
"Ne, co bych měl vědět?"
Daniel s povzdechem přišel až k němu a z jedné z kapes bílého, ušmudlaného laboratorního pláště vyndal jakýsi papír a podal mu ho.
"Co to je?" zeptal se Kuba a pochybovačně ho od Daniela převzal.
"Čti dál a uvidíš," pravil Daniel, ale to už ani nemusel, protože se do toho již Kuba pustil. Jakmile to rozbalil, poznal Alenin rukopis.

Jsem moc ráda, že jsem vás všechny mohla poznat, že jsem mohla poznat upřímnou hodnou Olgu, která se mi stala nejlepší kamarádkou, že jsem měla tu čest poznat chytrého a svého nejlepšího studenta Daniela, a jsem neskonale vděčná za to, co všechno pro mě udělal Kuba. Jsem ráda, že jsem mohla pracovat tady na VŠCHATE a že jsem také mohla řešit případy. Všechny vás mám moc ráda a o to těžší je pro mě vás opustit. Kdyby existovala jediná možnost, tak vás neopustím. Situace je však neúprosná. Moc se vám omlouvám, snad vás tím příliš nezraňuji. To je to poslední, co bych měla v úmyslu. Mějte se dobře a přeji vám hodně štěstí a úspěchů. Sbohem a nehledejte mě!

Vaše Ing. Alena Nová


Celý papír, na kterém se to skvělo, byl několikrát poskládaný a zvrásněný už suchými kapkami slz.
Kuba chvíli jen zůstal nehnutě zírat na ten papír. Přečetl to, ale nějak nedokázal pochopit význam těchto slov. Až když si to přečetl podruhé, teprve mu vše došlo a stejně tomu nedokázal uvěřit. Co to mělo znamenat? To nemohla přeci být pravda? Nemohla odejít, vždyť s ní dnes ještě mluvil!? To není možné, proč? Nedávalo to žádný smysl. Snad neodešla kvůli tomu odpoledni?! Nestačil se jí za to omluvit, ale byla to menší hádka, menší hádka, kterou měli téměř pořád. Ne, snad tohle nebylo to, co ji donutilo odejít? Nikdy by si to neopustil. Jestli to však nebylo toto, tak co? Ajo, proč!
"Ajo, proč!?" sykl a bolestivě sevřel v ruce ten kus papíru.
"To nic," soucítil s ním Daniel a poklepával Kubovi po zádech. To však Kubu nic moc neuklidnilo.
"To však není to nejhorší, nemám pravdu?" vycítil.
"Ano, přesně tak, agente Laskavý, Alena Nová se dopustila zločinu," ozvalo se za Kubou nevrle. Do laboratoře vstoupila dlouhovlasá kudrnatá blondýnka. Lehce a ladně se pohybovala na velkých úzkých podpatcích tak ladně, jak by to za život Alena nikdy nedokázala. Tu větu vyřkla velmi nevrle a nepříjemně, ale její ústa s plnými měkkými, růžovými rty se smála. Daniel na toto blonďaté stvoření zůstal nechápavě civět. Oběť však blondýnky nebyl on, ale byl to Kuba. Upírala na něho své velké modré oči, jako by ho vyzývala. Kuba jí pohled opětoval a v laboratoři, jako by vzduch zhoustl. Vytvořilo se podivné, neidentifikovatelné napětí.
"Jakého zločinu, agentko Popelová?" nakonec procedil mezi zuby Kuba.
"Její počítač, jestli se nemýlím, tak jsi ji včera pověřil případem toho zemřelého kamionisty, toho, co měl na jedné stěně tohle," pravila a pohlédla na krvavou skvrnu. "Chci říci, že tento počítač, který používala, jak víš nebyl její, ale BIS. Nemohla ho odnést a tak ho tu nechala," pokračovala dál agentka Popelová.
"No a co? Tak se naopak nedopustila zločinu, jestliže ho tu nechala," zavrtěl Kuba hlavou.
"O to tu nejde, jestli ho tady nechala, nebo ne. Jde tu o to v jakém stavu," přidal se váhavě do rozhovoru Daniel a ač mluvil ke Kubovi, stále se díval na agentku Popelovou.
"Co, v jakém stavu?" stále nechápal Kuba.
"Ten počítač je zakódovaný, nejde se do něho dostat, a BIS si myslí, že Alena na něco přišla, že utajuje důkazy," vysvětlil opatrně Daniel.
"To je ale kravina!" vyhrkl Kuba.
"Ne, to jsou fakta. Nicméně dá se říci, že je to vcelku malý prohřešek. Když uvážíme, variantu, že chtěla prostě odejít a nechala ho tu, data nesmazala, abychom k nim nakonec mohli a zakódovala to jen, aby se to nedostalo do špatných rukou. Poté by byl špatný jen její neohlášený odchod, který však není těžkým prohřeškem a dá se odpustit, stejně jako to, že zvolila skutečně velmi těžké zakódování počítače. Díky této vcelku pravděpodobné variantě se vedení rozhodlo pro mírné opatření. Nemůžeme si dovolit jen tak nechat jít takovou osobu, jako je Ing. Nová. Její odchod musíme prověřit, ale můžeme si dovolit mírnost v tom, kdo to bude vyšetřovat. Vypadá to, že po dlouhé době budeme vyšetřovat společně," pravila medovým tónem. Kuba se však otřásl, ale na druhou stranu byl rád, že to vyšetřovat bude on.
Agentka ještě více rozšířila svůj úsměv a její oči se zaleskly. Úsměv a pronikavý pohled výhradně směřovala ke Kubovi, jako by to bylo laso, do kterého by se ráda chytla většina mužů, bohužel Kuba do té většiny nepatřil. Nervózně se ošil a couvl.
"Víš, abych se přiznala, mě je vcelku jedno, kam ta ženská zmizela. Vlastně jsem ráda, že je pryč, a doufám, že už se nevrátí. Já ji nesnáším a do tohohle hledání jsem se nechtěla zapojit. Nějak výrazně po ní pátrat nehodlám a tobě vzhledem k tomu, co ti napsala, bych to také neradila. Ona to udělala zcela dobrovolně, asi měla dobrý důvod. Možná ji tu někdo obtěžoval, kdo to ví?" pravila Kubovi agentka Popelová do ucha. Poté se od něho vzdálila. Koketně mrkla na Daniela a poté odkráčela pryč. Kuba na chvíli zůstal na místě, jako přimražený.
"Někdo ji obtěžoval… Já ji obtěžoval… " pravil přiškrceným hlasem a otočil se na Daniela, jako by hledal oporu, ten ho však pod vlivem omámení z Popelové, naprosto zradil. "No, možná jo," zahučel.
Kuba zalapal po dechu, oslepl, ohluchl, oněměl a v takovémto stavu se potácel pryč z laborky, pryč od toho všeho. Ani ho nenapadlo jak to, že Popelová o tom věděla dříve než on, ač na to existovala vcelku jasná odpověď. Ona jak řekla Alenu, ani nevěděl proč, vždy nesnášela a pídila se za každou drobnůstkou, která by se mohla naskytnout, že je na ní špatně.
Potácel se pryč slepý, hluchý a cestou u dveří do laborky narazil do Olgy, která si šla pro další kupu špatných zpráv, ani o tom nevěděl. Zamířil domů, aniž by si to uvědomil. Učinil tak zcela automaticky a v hlavě mu znělo pouze to, co mu řekla Popelová.
Skutečně mohl za to on, že je opustila? Pohádali se, včera se pohádali a neomluvil se jí… Příliš ji někde tahal, příliš ji pořád vystavoval nebezpečí, už několikrát téměř zemřela… oni oba zemřeli. Příliš ji zatěžoval. Byly parťáci a to znamená, že pátráte společně, ale neznamená to, že o půlnoci jen tak vtrhnete do bytu toho druhého, protože je případ, nebo podobně. Skutečně ji to asi muselo lézt na nervy?
Kuba se doplahočil domů.
"Jééé, ahoj tati, co tady tak brzo? Něco jsi tu zapomněl?" uvítal ho Tomáš.
"No, to víš, dneska asi pracovat nebudu," zachraptěl Kuba a svalil se doma na měkké oranžové křeslo v obýváku vedle gauče, kde ležel pod peřinou i Tomáš.
"No, to je skvělé, ne? Nebude sem muset jít paní Růžičková," zaradoval se Tomáš, že nepřijde jeho paní na hlídání, a usrkl si horkého čaje.
"Já, ti nevím, asi by paní Růžičková měla stejně přijít," vydechl Kuba.
"Co tím myslíš? Tati, tati jsi v pořádku?!" vykřikl Tomáš a chytl svého otce za rameno a jek nejsilněji dokázal, s ním zatřásl. Jeho táta se však neprobral. Usnul, ač před několika hodinami spal, spal navzdory tomu, že Tomáš s ním třásl, a křičel. Spal tvrdě a silně, jako by spíše omdlel, než usnul.
V zámku zarachotily klíče a dovnitř vstoupila paní Růžičková. Přezula se a vpochodoval do obývacího pokoje. Když spatřila scénu, která se tam odehrává, srovnala si své staré velké hranaté brýle, pod nimiž ji v šedivých očích, které lemovalo již několik vrásek, zablýštilo, a dala si přísně ruce v bok.
"Tak, co se tu u všech svatých děje?" zeptala se, ale otázka to nebyla.
"Táta, on přišel a jen si sedl a…" začal ze sebe mezi brekem soukat Tomáš.
Růžičková si hlasitě povzdechla a sklonila se nad Kubou. Sáhla mu na krk, aby zkontrolovala tep a poté mu zkontrolovala ještě teplotu. Úlevně si povzdechla. "Tatínek je v pořádku, jen si potřebuje odpočinout. Takže ho hezky necháme odpočívat a půjdeme k doktorce. Víš moc dobře, že tomu neutečeš, pokud se někdy chceš z té chřipky uzdravit," pravila rázně, ale pohladila Tomáše po hlavě a tak nějak babičkovsky se usmála.
Tomáš nakonec přikývl a bez odmlouvání se šel do pokoje převléci. Přesto mu to vrtalo hlavou. Jeho táta je unavený, vždyť před několika málo hodinami vstával. Je unavený, neměl by jít k doktorovi spíše on, místo něho? Rozhodně vypadá hůř.


Komentáře