Bleach Europe - Bludička z pustiny

Chodí temnotou,
protože pravdu shledali příliš krutou.
Jen ve dvou se brodí samotou,
a tak den za dnem plynou,
až se to vše zdá pouhým zdáním,
a naším zbožným přáním.

Pustina, ten výraz nepatřil jen obyčejné poušti, jakých je na zemi, ve skutečném světě hned několik. Ne, tento výraz patřil rozlehlému místu ničeho, jen vyprahlé půdy, která se pod nohama rozpadala na duševní částice, a co začínalo už u jižní brány Města Mrtvých a táhlo se až do dáli, kamsi k bránám města Osiris.
Pustina byla územím, do kterého se neodvažovali ani ty nejstatečnější, přesto teď u jižní brány se nyní nacházeli dva bohové smrti, smrtky, muž se ženou.
Muž seděl na oprýskané pouliční lavičce a zdáli sledoval ženu, svoji nerozlučnou parťačku, jak k němu jde a přitom pohybuje boky ze strany na stranu. Bezděčně si olízl rty. Byla, dalo by se říci, skutečně krásná. Nechal si tu chuť chvíli na jazyku, ale poté ji spolkl. Nebyla jako on. Ještě si pamatoval starou dobu. Na rozdíl od ní byl tím jedním, co se narodil do už rozpadajícího Města Mrtvých a pamatoval si pouze hon smrtek za jídlem jakožto nájemných bojovníků.
Došla až k němu a on i přesto, že měla na sobě kápi, co ji zakrývala tvář, poznal, že se usmívá. Tázavě zvedl obočí.
"Máme další práci," zněla její odpověď.
"Hmm, a očekávám podle tvého tónu, že velmi dobře placenou," řekl muž a natáhl ruku před sebe. Objevila se drobná záře a v jeho ruce se zjevila hřbitovní svíčka.
"Ne, tahle práce není na zemi," zavrtěla hlavou.
Zamračil se. "Chceš říct, že jsi vzala jednu z těch prácí od těch starých sklerotických páprdů, co všechno zvoraly a teď se bojí i vyjít na ulici, od těch tlustejch páprdů, co smrtky přetransformovali v tohle," křičel a přitom mohutně mával rukama, "od těch, co už dávno ztratili postavení a moc, částečně zapříčinili rozklad a bezvládí Města Mrtvých, ale kteří mají pořád tolik peněz, aby si nás najali na hlídání jejich zadků a měli od zlých duší pokoj, na rozdíl od obyčejných lidí! Tys vzala práci od těch zatracených senátorů, radních! Myslel jsem si, že idealista a ta nezkažená osoba jsi tu ty."
"Jo, vzala jsem práci za tisíc zlatých, máš s tím snad problém?" řekla mužova parťačka nevzrušeně.
"Za tisíc zlatých! Ne, nemám s tím žádný problém." zavrtěl rázně hlavou.
"Senátor Nejedlý, náš milý velmi chytrý dědula, který hledá zlé duše, prázdné i pod svoji postelí a co už několik let skutečně nevylezl z domu, ztratil svého jediného drahocenného syna," začala.
Její parťák si odplivl. "To moc drahocenný nebyl, když mu stojí jen za tisíc zlatých," tiše sarkasticky podotkl.
"Tisíc zlatých je obrovská částka i pro něho. Díky jeho paranoie se jeho obrovské jmění značně úží. Senátoři a radní už dávno nejsou tak bohatí jako dříve. K větší částce bych ho už nepřiměla, krom toho synáček senátora je synáček senátora a muže jen někde trucovat, protože se předtím s Nejedlým dost ošklivě pohádali. Může také někde popíjet a užívat si s děvčaty, má už na to věk. Zcela upřímně za jiných okolností bych začala u tohohle, ale naposledy, co byl prý spatřen, bylo, jak vychází z města do pustiny," pokračovala žena dál.
Jejího parťáka to evidentně zaujalo, potěšeně se zašklebil. "Hee, jak vychází z města, jak sám jde do pustiny, aha proto jsme tady, že by na paranoie senátora Nejedlého něco bylo?"
"Nikdo neví proč by něco takového šíleného dělal. Ani v jeho pokoji není sebemenší stopa. Máme jen jednu malou nápovědu. Jedna uklízečka řekla, že se jí svěřil s tím, že ho často trápí úzkost a že slyší sem tam něčí volání."
"Volání, úzkost, to vypadá vskutku zajímavě, ale skutečně chceš začít tady? Vždyť ani nevíme, jakým směrem do pustiny šel, určitě si musíme promluvit s daleko více lidmi a …"
"Na rozdíl od tebe jsem já celý večer včera nechlastala, a tak jsem dnes ráno byla svěží a mohla pracovat. Přesto jsem nic víc nezjistila," odpověděla kousavě.
"No jo, ale já nevěděl, že vůbec takovouhle práci máme, takže i kdyby …"
Ženina postava se nad sedícím mužem nezvykle vztyčila. Muž ucítil náhlý nápor duševní sily. Polkl a začal komicky kývat hlavou.
"Ano, jistě, samozřejmě máš naprostou pravdu," breptal přitom.
Duševní tlak a celá jeho parťačka se vrátily do normálu.
"Tak fajn, jsem ráda, že tomu rozumíš," řekla a muž si i přes kápi přečetl její sarkastický usměv.
Rukama vykreslila několik znaků a poté pravou dlaň přiložila na zem do znamení Mannaz. Od země zavál studený vítr. Prach, smetí i s drobnými kamínky se vznesly nad zem. Od ženiny ruky celým okolím projela tlaková vlna. I muž to pocítil. Částečky prachu, kamínky a smetí to totálně rozdrtilo a pak vše náhle ustalo. Žena odtáhla ruku.
"Tak co, kde se nachází, kam šel?" zeptal se muž.
"Já, já nevím," zašeptala žena.
"Co, cože, jak to, že nevíš?!"
"Nevím, nenašla jsem jeho duši. Není po ní ani památky. Dokonce ani náznak, že by mohla být tady, nebo v reálném světě. Jako by přestal existovat. Takže nakonec by mi stejně tak mohla být Smrtonoška k užitku, mohl bys?"
"Pche, kdyby to řekl někdo jiný, zemřel by, než by stačil říct švec. Já ani Smrtonoška nejsme tvoje věci, ani nepodléháme tvým rozkazům," rozčílil se muž.
"Kdyby to byl někdo jiný," zopakovala potměšile žena.
"Nevytáčej mě," zavrčel, ale pak se náhle zarazil a zamračil se. "Slyšela jsi to taky?"
"Jo, slyšela," přikývla žena a zahleděla se do pustiny.
"Pojďte, jen pojďte, pustiny netřena se báti.
Pojděte, pojďte rozkládající se město není vhodný domov.
Jen pojďte, jen pojďte, nebo se stanete tohoto města obětí."
Muž se ženou se začali zběsile ohlížet a hledat toho, kdo to řekl, ale nikoho neviděli ani necítili.
Hlas se však ozval znovu:
"Hledáte někoho,
ale když zůstanete na místě, tak ho nenajdete.
Jen v pustině, jen v pustině je slušné žití.
Jo, v pustině, jo, v pustině tam je lehčí bytí.
Jen v pustině, jen v pustině ho najít můžete.
Běžte do pustiny, jen tam, jen tam duše existovat mohou.
No, řekněte, kde chcete býti a žíti před, nebo za bránou.
No, tak, no, tak povězte, pro co se rozhodnete?"
pravil a zvonivě se zasmál.
"Kdo jsi, kde jsi, ukaž se!" procedil mezi zuby muž.
Místo odpovědi se mu však ozval jen další smích.
"Není radno dráždit hada bosou nohou. Zvláště když se had právě rozzuřil," štěkla rozčíleně žena a složila ruce do velkého blesku znaku Sowulo. Na první pohled se zdálo, že se nic nestalo. Neprojela žádná tlaková vlna okolím, ani nic podobného. V dáli v pustině se však začala rýsovat něčí matná postava. Však při větším zaostření to nebyla postava, ale modrý plamen vznášející se nad zemí. Jistým způsobem byl krásný, třpytící se na obzoru, lákající lidi ho následovat do pustiny.
"Bludička!" zavrčel muž se ženou naráz.
Bludička, stvoření v podobě plamenu, se znovu rozesmála.
"Je jedno kým jsem.
Záleží jen na pravdě
v hrdle mém."
"Kam jsi ho zavedla!?" zeptal se nevrle muž.
Vypadalo to že bludička zvážněla.
"O kom pak to račte mluviti?" optala se.
"Nedělej hloupou, kde je mladý synátor Nejedlého?"
"Hee, tak mladého Nejedlého
Nejedlého se vám zachtělo.
Ten je daleko, daleko pryč.
Jako jeden z mála prozřel.
Jako jeden z mála odešel.
Já, já za nic nemohu.
Tak se na to obraťte k bohu."
"Takže nám chceš nakukat, že o tom nic nevíš?! Žes ho do pustiny nezavedla a že nevíš kde teď je!" teď už výhružně vyštěkl muž.
"Nic takového já neráčila říkati."
"Nedělej si ze mne pr**l! Tak když to víš, tak nám to řekni!"
"Nemůžu," špitla bludička.
"Ale můžeš a uděláš to, nebo tě k tomu donutíme," řekla chladně žena a už začala vykreslovat další znamení na její spoutání.
"Nepochopili jste, kdybych vám to řekla, stejně bych tím nikomu nepomohla. Pustina je pustina. Nemůžu vám to říci, ale můžu vám to ukázat. Pojďte jen pojďte za mnou," pobídla je znovu bludička.
"Myslíš, že jsme úplně padlí na hlavu? Myslíš, že když víme, kdo jsi, tak se necháme někam tebou vést?" štěkl muž, ale bludička se jen zasmála a rozeběhla se dál do pustiny.
"K sa**u!" ucedili oba bohové smrti a chtě nechtě se rozběhli za bludičkou.
Bludička se znovu rozesmála zvonivým, ale zároveň zvráceným způsobem a běžela dál a dál do pustiny. Oba bohové smrti neměli na výběr a běželi za ní, neúnavně ji sledovali a marně se ji snažili spoutat kouzly, ale bludička si zachovávala bezpečnou vzdálenost, a když už se ocitla v nebezpečí zmizela a objevila se někde jinde.
Smrtky se pohybovaly také velmi rychle, ale ať se snažily sebevíc, bludičku nemohly dohonit a den plynul. Pomalu si začaly uvědomovat, že jsou až příliš daleko, a že už nemají ani kousek jídla a ani pití. Netušily, co by teď měly dělat, vrátit se a přijít o možných tisíc zlatých, nebo dál pronásledovat bludičku a ztratit se dočista?
Obě smrtky se zastavily a ztěžka oddechovaly. Bludička se také zastavila v bezpečné vzdálenosti. Začalo se už pomalu stmívat. Smrtky se na sebe podívaly s otázkou: "Co teď budeme dělat?" Na což se rozhlédly kolem sebe a vytřeštily oči. Dostaly se opravdu daleko. Dosud si pořádně neuvědomovaly, co je vlastně pustina zač. Sevřel se jim žaludek, najednou si připadaly nicotně malí. Ocitly se na obrovské pláni ničeho táhnoucí se donekonečna. Věděly, co je pustina zač, ale až nyní, když to viděly na vlastní oči, pochopily tu pravou hrůzu.
"Ale, ale snad vás tento pohled nezaskočil. Snad byste to nevzali, když už budeme skoro na místě," smála se dál bludička a sama se teď změnila a ukázala svoji pravou podobu. Celý plamen se protáhl do výšky, vytvaroval se do ženské štíhlé postavy a přestal tak intenzivně zářit. Vlastně veškeré světlo teď zářilo z malé lucerny, co držela v ruce. Na tváři měla přes oči podivnou škrabošku a nahoře na hlavě se jí vytvořily bílé plamenné vlasy. "Pojděte se mnou, pojďte dál," pravila, ale měla se více soustředit na muže se ženou.
Ti se rychle vzpamatovali a využili situace. V mužové ruce se zjevila hřbitovní svíčka a žena vykreslila znak Isa.
Bludička však s tím počítala a mistrovsky uhnula jak kouzlu tak i plamenu, který vyšlehl až na ni. Byla v bezpečné vzdálenosti, smrtky proti ní neměly šanci.
To se však přepočítala, s tím, že smrtkám nechala chvíli vydechnout, dala jim možnost, kterou předtím kvůli rychlosti neměly. Žena totiž na ni sice poslala kouzlo, ale zároveň povolala Radegasta, obrovskou kosu, kterou chytla do druhé ruky a zabořila za sebe do země.
"Ukaž svou pravou tvář Radegaste!" špitla žena a celá obloha se zatáhla. Z kosy za ní začala utíkat jakási temná síla, tma, která se plížila skulinami a prasklinami v uschlé půdě. Plížila se po zemi, ale i zahalovala matně veškeré okolí až k bludičce, kterou obklopila. Světlo v její lucerně pohaslo a v té samé chvíli nelidsky zaúpěla jako by ji trhali na kusy.
"Próóóč? Próóč? já to nechápu."
"Radegast, je sice kromě války Bůh také úrody a slunce, ale já už dávno neviděla slunce na konci tunelu. Byla jsem jednou z těch, co zažili hroutit se Město Mrtvých do dnešní podoby. Smála jsi se a ptala ses, jestli jsme se nezalekli pustiny. Možná ano, zalekli, ale nikoli, že bychom se jí báli. Jak bych se mohla bát něčeho, co je pod mojí kontrolou. Mojí mocí je prázdnota a ty nám povíš, kde je Nejedlý!" vysvětlila a rozkázala žena.
"Dost, prosím, přestaňte!" zaječel náhle někdo.
Ten někdo byl mladý, vysoký, pohledný, blonďatý mladík v otrhaných šatech, který právě z ničeho nic skočil mezi bludičku a smrtky. "Prosím, jsem syn Nejedlého tady mě máte a ji nechte jít. Prosím, netrapte ji dál, netrapte jedinou osobu, která mi je blízká."
"Cože, uvědomuješ si hochu, že ač je krásná jak chce, je to pořád…" zavrčel muž.
"Ne, tak ji nenazývejte! Ona už není tím, co byste měli honit, ani mě sem nepřitáhla, šel jsem sám. Proč jste sem přišli? Co po mně chcete?"
Tma a temná síla pustily bludičku a stáhly se zpět do kosy, která se poté vytratila stejně tak jako hřbitovní svíčka.
"Posílá nás tvůj otec, máš jít s námi zpět do města," odpověděla žena.
"Aha, měl jsem čekat, že jednou nabídne tolik peněz, že se sem někdo vydá, ale i kdybych to předvídal, nečekal bych, že tu budete tak rychle. Chápu, ale nemám v největším úmyslu se vrátit," řekl mladík.
Bludička se pomalu postavila na nohy a zahleděla se na svého zachránce. "Já, já se ti moc omlouvám. Ty lidi, no viděla, slyšela jsem je u brány, že tě hledají a tak jsem je zavedla k tobě, co kdyby chtěli něco důležitého," začala se bludička omlouvat.
"Ne, to je v pořádku, nezlobím se," zastavil ji syn Nejedlého.
"Jestli odmítáš jít s námi, tak tě přinutíme násilím. Protože to, co ty chceš, je pro nás podřadné. Nás platí Nejedlý," řekla chladně žena, ale její parťák se náhle škodolibě zašklebil a vzal si mladíka stranou. Chvíli se ti dva dohadovali, ale za chvíli se oba vrátili se širokým úsměvem.
"Myslím, že to tady pro nás skončilo.Zdá se, že tu mladého Nejedlého můžeme nechat a odejít s klidným srdcem," pravil muž a žena nakonec chabě přikývla na souhlas. Když se však pomalu začali ubírat směrem k Městu Mrtvých nevydržela to a zeptala se.
"Co jsi to dohodl, to jako po tom všem odejdeme s nepořízenou?"
"Blázníš? Vždyť jsem ti nejednou řekl a dokázal, že kdyby mi to něco přineslo, tak se i sám zabiji. Samozřejmě jsem se s ním dohodl, že nám dal ještě větší částku za to, že ho tam necháme být. Já bych se zabil pro prachy a on by se raději zabil, než by šel zpět do Města Mrtvých. Nesnáší, co se z toho města stalo za vlády jeho otce a zkoušel to napravit. Veškeré jeho pokusy však vyšly vniveč, k tomu se zamiloval do bludičky a tak raději odešel," zasmál se a zamával šekem.
"Ještě že tyto drobné papírky nosíš stále při sobě a on své konto nezrušil," podotkla suše žena.


Komentáře