Vražedné umění - Krvavá stěna III

Tři hodiny po půlnoci doba, kdy se už skoro všichni donutili jít si lehnout a nikdo již nevstává. Doba, kdy je vždy tma a kdy by se, pokud zrovínka nemáte noční šichtu, nemělo pracovat. Přesto se na univerzitě VŠCHAT ještě v laboratořích svítilo. Olga a Daniel už dávno zmizeli domů. Alena je tam nemohla jen tak držet. Ne každý byl pro věc tak zapálen jako ona.

Byla už téměř s rozumem v koncích. Nevěděla, co má ještě podniknout, aby ji krvavá stěna pověděla víc. Vyzkoušela téměř ze svého oboru vše, ale ještě nezkoušela ho interpretovat. To byla vždy její oblíbená činnost, tentokrát se však za každou cenu snažila tomu vyhnout. Ten obraz ji děsil. Přesto nyní asi již neměla na vybranou.

"A co mi dnes povíš ještě ty? Povíš mi dnes ještě svoje tajemství? Proč tě někdo stvořil, za jakým účelem? Proč zrovna takto? Chtěl jen na sebe upozornit, nebo nám něco říct, a jestli nám něco chtěl říci, proč takto? Proč a co nám chce říci, jak nám to chce říci?" zeptala se Alena krvavé stěny a přitom na ni hleděla. Už měla zase pocit, že ten obraz z krve začíná ožívat. Tahat ji do sebe. Pohlcoval a rozvíjel se. Tentokrát to však nechala být a nechala se tím pohltit. Na nikoho takto nepůsobil. Ano, každý z něho měl trochu strach a pociťoval zhnusení, ale co by člověk čekal od fresky, která byla nakreslena krví? Jenže u ní vyvolával ještě něco. Nedokázala to popsat, ale ten obraz k ní mluvil. Mluvil jen k ní, proč? Co jí říkal? Co znázorňoval? Proč to říkal jen jí? Říkal to pouze jí, protože, protože, protože…

Protože ona tu krajinu zná, protože ona je s tím spjata, protože ona za to může. Najednou jí vytanula pravda a Alena zalapala po dechu. To přeci nemohla být pravda? Ta krajina, to bylo… ale on byl mrtev, ne?

Z obrazu na ni nyní, když věděla, jakou krajinu znázorňuje, vytanula čísla. Jednoduchá šifra, kterou však znala jen hrstka lidí. Pár dětí na jednom táboře.

Alena se vrhla k počítači a rychle ji začala luštit.

Pokud nepřijdeš, jdu si pro tebe!

Alena na nějakou chvíli strnula, jako by ji někdo zmrazil. Nemohla cokoli udělat, nebo jakkoli se pohnout. To všechno byla lež, žil. Tento fakt a fakt, že udělal svoji pomstu, ji ochromil. Když konečně poté byla schopna něco dělat, jen se sesula na židli. Žije a bude ji hledat, co však má dělat ona?

Moc času na přemýšlení neměla.

"Nesu ti pohár bdělosti, kafe," pravil Kuba, když najednou vkročil do laborky.

"Hehmm, stůj a radši se ani nehni," houkla na něho místo pozdravu. A rychle zaklapla notebook.

"Co," vyhrkl nechápavě Kuba.

"Nic, teď už hotovo," zahučela Alena a vzala si od něho kafe. Kuba však jen stále nechápavě na ni zíral. "Ale jen, kdybys byl blíže mohl bys přijít o tenhle skvělý oblek, co máš na sobě, jsou tu spoustu chemikálií, no však to znáš," pohlédla na jeho černý oblek a on se zamračil, že o tuto takzvanou uniformu BIS nestojí, "ale to nic, díky za další kafe."

"Další kafe, kolik jsi jich, šmarja, už měla?!" zachmuřil se Kuba. Alena jen pohlédla směrem k nedalekému koši. Ten pohled říkal vše. Kuba si povzdechl a přejel pohledem celou laborku, ve které se nacházeli. Bylo tam spousta zkumavek s chemikáliemi, ležela tam i stěna s freskou, po stole se válelo plno papírů, koš byl plný plastových kelímků od kafe a Alena již vypadala velmi unaveně. "Kafe je fajn, ale jen pro ty, co si teď nepůjdou lehnout, což není tvůj případ," začal Kuba s předstíranou panovačností, ale poté zjemněl. "Podívej se na sebe, dnes jsi toho udělala již dost, práce, kterou neděláš pod bdělým dohledem a při smyslech, není práce."

"Dnes jsem toho zas tolik nestihla, jsou tři hodiny po půlnoci," podotkla Alena suše, ale moc dobře věděla, co tím Kuba myslí.

"Pojď si lehnout. Dovezu tě domů," navrhl jí, ona však zavrtěla razantně hlavou. "Půjdu, neboj se, ale zrovna teď mě ještě něco ještě napadlo, a kdybych si to neověřila, stejně bych nemohla usnout," pravila po chvilkovém zaváhání. Kuba pokrčil bezmocně rameny a pohladil ji po hlavě jako malé dítě. Chvíli tam ještě stál, jako by chtěl ještě něco udělat, ale poté od toho upustil.

"Dobrou noc Ajo, a potom, co to zkusíš, jdi skutečně spát. Jinak budeš strašně slabá a já na tebe naštvaný, rozumíš!" vyhrožoval jí, ale myslel to dobře. Vždy to myslel dobře.

"Dobře slibuji, budu hodná holka, tati," zasmála se Alena a Kuba s ní. Zahleděla se do jeho kaštanových zářivých očí. Měla mu to říci, nebo ne? Jistě by ji pomohl, ochránil by ji, ale chtěla by to? Mohla by ho o něco takového požádat, když ví, jak by ho to mohlo děsivě ohrozit? Ne, nemůže být pro nikoho přítěží, nikoho nemůže vystavit nebezpečí, ani Kubu ani Daniela s Olgou. Může si za to sama, lepší bude, když je opustíš a už je nikdy neuvidíš. Možná z toho budou smutní, ale čas to spraví, zapomenou a budou žít, nikdo z nich neskončí na pitevním stole.

"Hej, Ajo, jsi v pohodě?" zeptal se a sledoval ji zkoumavým, ale také ustrašeným a starostlivým pohledem.

"Jo, jsem naprosto v pohodě," odpověděla, jen v duchu k tomu dodala, že je v pohodě, jako člověk, který chce vše opustit. Přišlo to na ni, ani nevěděla jak. Možná to byl důsledek toho, co právě hodlala učinit. Možná to na ni jen vše dolehlo a možná chtěla mu říct naposledy, že ho má ráda, nebo toužila snad ještě po něčem daleko konkrétnějším, co se skrývalo v jedné z jeho kapes? Nevěděla, jen ho prostě objala. Kuba to nečekal a zakolísal, nicméně se nebránil a naopak ji k sobě, když se vzpamatoval, přivinul. Zdálo se mu to, nebo se třásla?

"Dobrou noc, sbohem," špitla, skutečně mu připadalo, že v tom byla trocha hořkosti, že se jí v očích zatřpytily slzy a že slovo sbohem vyslovila jako by se loučila, loučila navždy. Nezeptal se jí však. Věděl, že kdyby to učinil, stejně by vše popřela.

Před odchodem ještě naposledy nadzdvihl obočí, jestli si to přeci jen nerozmyslela, ale poté již zmizel. Alena se otočila zpět k notebooku.

>> další díl

>> předešlý díl