Bleach Europe - Ve znamení Perthro


Když vládne chaos tisíc let,
musí poté dojít k nastolení pořádku,
avšak jaký pořádek může se uchytit?
A přitom životy nezahodit?

Za medem a cukrem zřel jsem krev,
byla hnědá, byla rudá, byla hořká
a přeci jsem si med a cukr vzal
a snědl, snědl na tolik, až z toho zbyla troška.

jen troška, kapka na jazyku…




Nad Městem Mrtvých se už dávno rozprostírala noc, přesto až v těchto pozdních hodinách dorazili do města tři pocestní ze Země. Dva naprosto dobrovolně, ale ten třetí se vzpíral v zářivých ohnivých okovech. Byl o dost menší než ti druzí dva, malá shrbená postava připomínající spíše strom, než lidskou bytost. Skoro by člověku toho malého tvora bylo líto, kdyby však nekvílel, jako by ho někdo mučil. Ten zvuk protínal vzduch a vrýval se do myslí. Odporný zvuk, který sotva někdo se slabou vůlí, mohl vydržet.
"Oh, bože, to je mi tedy protivný zvuk," uvítal pocestné kdosi schovaný na kraji prvních domů.
Stvoření zmlklo a vytřeštilo ještě více své kulaté velké oči.
"Nečekal bych, že jste ti, co nakonec úlohu splní," pokračoval dál kdosi.
"Proč, bychom neměli?" zavrčel jeden z pocestných podle postavy muž, žena nikterak nereagovala.
"No, já nevím. Možná proto, že by to odpovídalo vaší národní povaze," odpověděl kdosi a konečně vystoupil ze své skrýše a muži se ženou se naskytl pohled na hubeného, přesto vypracovaného muže středního věku s krátkými blonďatými vlasy, úzkým špičatým nosem a ďábelským úsměvem.
"Hans Jäger," procedila žena.
"Já tě také rád vidím a blahopřeji k úlovku," řekl Hans a obrátil svůj zrak směrem k drobnému stvoření.
"Drž hubu, ty hade! Tohle se mi nelíbí, prosím, dělejte si se mnou co chcete, ale hlavně mě nedávejte jemu. Budu zticha, budu hlídat lesy od banditů, budu vám sloužit, budu já nevím co, ale prosím jděme pryč, prosím," zaúpělo stvoření.
Hans se ještě více zašklebil, položil mu svoji ruku na hlavu a sklonil se k němu. "Ale no tak, já ti přeci nic neudělám, já tě přeci ani nechytil. Jsou tu jiní, kterých by ses měl bát," řekl a poté se znovu vzdálil.
Stvoření zaúpělo a podlomily se mu nohy.
Hans se obrátil zpět na muže se ženou.
"Skutečně skvělý úlovek, muselo to dát docela práci ho chytit. Sám nevím, jestli bych na to měl náladu, asi bych to nějak obešel," prohlásil.
"Možná to naší povaze neodpovídá, ale nakonec pro nás dva je to v celku jednoduché, chytit někoho, jako je on, ale co tím vším sleduješ, nechceš mi snad říct, že jsi sem přišel jen proto, abys nás pochválil? Kdybys byl kdokoliv jiný, možná by to mohla být i pravda, ale u tebe to je zbytečné brát i jen v potaz," zabručela nepřátelsky žena.
"Ale, no tak, Šáry, nebuď tak nepříjemná. Jasně, že jsem sem nepřišel vás jen tak pochválit. Kterej magor by to dělal, ale když už jsem tady…" pokrčil Hans rameny a pokračoval dál. "Jsem rád, že jsi v tak skvělé formě - vy oba - že jste v tak dobré formě, že pro vás je jednodušší skutečně chytit takovéto stvoření."
"Hej, já nejsem takové stvoření! Já jsem Hejkal," rozčílilo se stvoření, Hejkal, ale jakmile se Hans na něj znovu podíval, okamžitě zmlkl.
"Víš, jsem skutečně rád, že se ti i v tak bídných podmínkách, jako je tato doba, vcelku daří. Možná jsi dokonce v lepší formě než kdysi. Neustálý pohyb a častý pobyt na Zemi tě skutečně ještě více zocelily. Ano, teď je ta správná doba kdy to ověřit."
"Ověřit, ověřit co?" nechápala Šárka, ale místo odpovědi ucítila tlakovou vlnu a jak se pod ní zachvěla zem. Spíše z instinktu a se štěstím, než z předpokladu a umu se vyhnula obrovskému proudu duševních částic, které by ji jinak rozdrtily všechny kosti v těle.
Šárka uskočila, udělala několik přemetů. V jejích rukou se zjevila obrovská kosa.
Hejkal zalapal po dechu, a kdyby mohl, zakryl by si oči.
Zavál vítr a celá atmosféra zhoustla, až se nedalo dýchat, jako by člověk měl na hrudi balvan. Ze země se začaly odlamovat částice, které začaly volně plout těžkým vzduchem.
Šárka se rozeběhla a rozpřáhla se. Hans se stěží vyhnul, měl tentokrát skutečně namále, protože v místě, kde ještě stál, se objevil po Šárčině útoku kráter. Hans se však nepřestal sarkasticky usmívat. Natáhl ruku nad hlavu.
"Isa," pravil nelítostně a z jeho prstů vytryskl záblesk světla. Celá obloha se zatáhla a začalo drobně sněžit. Sněhové vločky dopadaly na zem a na ně samé. Byly všude, nedalo se jim vyhnout a to bylo právě to nebezpečné. Jakmile ulpěla na Šárčiných šatech jen jediná, veškerý chlad a led se stáhnul k ní a začal ji pohřbívat za živa.
"Sowulo," procedila Šárka mezi zuby a dotkla se umrzajících částí svého těla. Led začal praskat, až se rozpadl na pouhé ledové krystaly. Šárka pokračovala dál a do sněhu vykreslila znamení Hagalaz, které okamžitě smetl obrovský nápor větru.
Hejkal zaječel a chytl se za lem mužovy bundy, u kterého se zdálo, že stejně jako u Šárky nápor větru, nebo spíše vichřice, se netýká.
Vichřice stále sílila a Hanse srazila na zem. Šárka popadla svoji kosu a znovu se jí rozmáchla, ale ani tentokrát nezasáhla cíl.
"Zazvoň, Zoufalství," sykl Hans a ozvalo se drobné zacinkání zvonku.
Šárka vykřikla, pustila kosu a rychle si zacpala uši, stejně jako její parťák. Moc dobře věděli, co by se stalo, kdyby to neudělali. Hejkal to však nevěděl a uši si nezakryl. Zvuk zvonku mu uvízl v hlavě a začal tam nekontrolovatelně zvonit, odbívat minuty jeho života. Bylo to, jako by v hlavě měl prázdno, jen ten zvuk, který se odrážel od vnitřních stran hlavy a vracel se znovu a znovu v dalších ozvěnách. Hejkal se rozječel, jen aby přehlušil to zvonění, ale to nefungovalo.
"Já chci umřít," vyhrkl najednou se slzami v očích, "jen umřít, to, to jediné to zvonění zastaví. Dejte mi něco, cokoli, něco ostrého, nebo mě jen rozvažte!" prosilo o svou smrt stvoření, avšak nikdo z ostatních přítomných si ho nevšímal.
Hans se vzpřímil a došel až k Šárce. Stále držel v ruce zvonek a zvonil. Tím ji držel v šachu.
Sklonil se k ní a snad ještě s větším úšklebkem ji vzal za bradu.
"Ukaž svou pravou tvář, Radegaste."
Šárčina kosa náhle zmizela a místo toho, jako kdyby se z místa vyvalila sama temnota, která Hanse obklopila a chytla ho za ruce a nohy. Přišpendlila ho k místu, kde stál, a donutila ho zvonek utišit.
"Zatanči, Smrtonoško," pravil muž, přišel až k Hansovi a dotkl se levou rukou jeho hrudi. (Všimněte si, použil, zatanči, místo zaplápolej.) V jeho pravé natažené dlani se zjevila hořící svíčka. "Toto je esence tvé duše. Takže asi už víš, co se stane, když ji sfouknu," řekl muž nelítostně a Hans se nyní už hlasitě rozesmál.
"Ano, jak bych mohl zapomenout na moc Smrtonošky a Radegasta. Jedněch z nejsilnějších zbraní v celém Městě Mrtvých," smál se sotva popadal dech. Zvonek v jeho ruce zmizel a jak Šárka, tak i muž pochopili. A i svíčka s podivnou temnotou se vytratily.
"Ty jsi to nemyslel vážně!" vydechl muž.
"Jak bych mohl myslet vážně boj proti vám dvěma bez žádné jiné pomoci, Šáry, Karle? Každopádně skvělé pobavení, ale měli jste pravdu, nepřišel jsem si jen pokecat, pobavit se a pochválit vás. Ne, to skutečně nebyl můj pravý úmysl. Nicméně skutečně mě těší, v jaké formě jste. Jste ještě lepší, než jsem si myslel. Perfektně se nám hodíte."
"Perfektně se hodíme k čemu?" vyštěkla Šárka.
"Říká vám něco jméno Werner Kuhlmann? Město Mrtvých je už příliš dlouho v rozkladu, už dávno neplní to, co by mělo. Co dnes přicházejícím duším zaručit? Chaos tu drží moc už příliš dlouho. Je čas to vrátit do správných kolejí. Šáry, Radegast už dlouho nezazářil, neukázal svoji druhou tvář. Chystá se převrat smrtek. My zastánci pořádku hodláme v čele s Kuhlmannem se chopit otěží a vše tu urovnat. Bude stanoveno několik oddílů, které se budou starat o duše, jak zde, tak o přicházející z každého evropského národa. Bude stanovena zvláštní rada, složená z hlavních dvou vrchních představitelů, nadporučíka a kapitána každého z oddílu, společně by pak zvláštní rada odpovídala za vnitřní pořádek a navzájem by se hlídala. Chceme, abyste se stali nadporučíkem a kapitánem vašeho národa," osvětlil Hans.
"Chcete využít situace a chytit se moci!" vyhrkl Karel a už znovu chtěl povolat Smrtonošku, ale Šárka ho gestem ruky zadržela.
"Ale no tak, nehledej v tom hned špatný úmysl. Tato situace je zoufalá, to sám moc musíš uznat, my se ji pouze snažíme alespoň trochu napravit. Sám řekni, po městě běhají jen tak zlé duše a rdousí lidi, může to být snad ještě horší? My se to pouze snažíme napravit a možná poté, až se to vše podaří, budeme moci zavést ještě spravedlivější a demokratičtější pořádek, ale nyní to potřebuje pevnou ruku. Ptám se vás dvou jakožto obrovských nestranných sil. Takže co, jak se rozhodnete? Vezmete si na sebe tuto obrovskou zodpovědnost?"
"Ano," odpověděla náhle ale rozhodně Šárka.
"Cože? Zbláznila ses!" vyštěkl na ni její parťák, "copak to nevidíš? Oni jen…"
"Ano, moc dobře vím, co chceš říct, ale to nemůžeme vědět, a i kdyby to byla pravda, obejdou se i bez nás. Ne, daleko lepší bude, když je budeme mít hezky na očích a nablízku," vysvětlila chladně Šárka.
"Takže berete," konstatoval potěšeně Hans. "To je skvělé, to je skvělé. Už se moc těším na naši kapitánskou spolupráci. Pojď, jdeme, Ralfe," houkl Hans a vydal se pryč do tmy města. Ze stínu jednoho z nejbližších domů se vynořil drobný, vychrtlý chlapec s bělostnými vlasy držící v rukou staré jojo. Lehce dětsky se usmál, zamával Šárce s Karlem a odcupital za Hansem.
"Sakra, celou dobu tady byl, už od začátku nás mohl zabít tím svým plynem," zaklel Karel a kousl se do rtu.
"Uklidni se, věděla jsem o něm. Skutečně dobře skrývá svoji duševní sílu, ale ne dokonale. Věděla jsem, že tam je a stejně dobře jako to, že nezaútočí. Jednak by tím zabil i Hanse a jednak je to mladá duše, která se do konfliktů moc nezapojuje. Většinou jen sleduje dění, přesto si příště budeme muset dát větší pozor, pozor na oba dva."


Komentáře