Tom Riddle a tajemná komnata

Anotace:

No, takže jedna HP ff. Předem se musím omluvit, protože nejsem skalní fanynka Harryho Pottera, tak nevím třeba některé informace do detailů.
Avšak nezdálo se mi to tak špatné... to však posuďte vy. :-)

Je to takový pohled na Voldemorta trochu jinak. Snažím se pochopit, proč by ničil kouzelnický svět, když mu byl vlastně hrozně drahý a vysvobodil ho ze sirotčince, a jiné nesrovnalosti.
Voldemort ve skutečném díle mi připadal příliš tak průhledně zlí a to mi vadilo. Nikdo přeci není čistě zlí, nebo dobrý. I když sama nemám ráda, když se v povídkách překrucují charaktery postav, tady jsem to možná udělala já. Ne, vlastně asi ne, jen jsem nabídla pohled do jeho duše.
Pohled do duší, jako byl zhřejmně on, s paralelou například i v našich skutečných dějinách...
"Cesta do pekel je roubena samými dobrými úmysly."
Jak zlověstné mohou působit slova: "Pro vyšší dobro?"

Já byl zrozen k velkým činům.

K očistě tohoto světa od skutečného zla, jenž představují ti, kteří jsou pošpiněni a nemohu kouzlit, zaprodám svoji duši.

Dosáhnu nesmrtelnosti, abych uchránil tento svět, a je jedno jaké oběti to přinese, důležitý je jen výsledek.

2. listopad

Dny mého života směšně ubíhají a já sebe sám vidím na časové křivce jako směšnou, bezvýznamnou postavičku v bezvýznamných kouzelnických dějinách, které co nevidět zmizí pod nadvládou mudlů. Vidím se jako staříka ve své hrozivé jednoduchosti, nemotornosti a ubohosti, který nic proti hrozivé budoucnosti před sebou nedokázal udělat, a to ač přísahal na svou čest, že tento kouzelnický svět, který jemu, mě, tolik dal a vysvobodil mě z vězení sirotčince, ochrání. To mi leze na mozek, když procházím starými chodbami tohoto mého nového skutečného domova jménem Bradavice. Zbožňuji ho, ale zároveň také vidím na něm ještě spoustu chyb, které by se mohly stát osudnými.

Dnes jsem však v kostech ucítil novou naději, a to když nám profesorka Winifred Street vyprávěla o zakladatelích školy. Kdo jiný než zakladatel mé koleje již v té době chápal nebezpečí, jaké mudlové představují. Paradoxně právě díky této prozřetelnosti ho ostatní zakladatelé odsoudili. Naštěstí tady na škole údajně vybudoval skrytou místnost pro svého dědice, člověka, který bude chápat, někoho jako jsem já.

Nikdo však neví o žádné skryté místnosti, nikdy na škole nebyla nalezena. Je to jen pověra, přesto možná by nebylo od věci se alespoň pokusit ji najít. Mohla by tam být věc, prostředek, po čem tolik mé srdce baží.

19. listopad

Mé hledání zdá se poněkud marné. Již jsem prohledal celou knihovnu a to včetně i zakázaného oddělení. Nikde nic. Našel jsem pouze tu starou báchorku, co nám vyprávěla madam Street a několik málo chabých, ale zajímavých informací o Salazaru Zmijozelovi. Například, kdo by si pomyslel, že stejně jako já, ovládal hadí řeč?

28. prosinec

Již jsem chtěl vše zanechat. Nejen knihovnu jsem prohledal, ale také celou školu jsem obrátil na ruby. Několik prváků z Havraspáru jsem podplatil, podotýkám, že to nebylo lehké, jsou tak dobří, táhnoucí za jeden provaz a zároveň tak nečestní, že se mi z nich zvedal žaludek, nechtěli mi ten jejich plánek půjčit a nechali se přesvědčit, až po mé velkorysé nabídce, že jim budu dodávat po celý rok Bertíkovy fazolky a Čokoládové žabky, a to jsem se ještě musel zavázat, že žádnému profesorovi nic neřeknu a že to celé chci pro dobrou věc. To byly ale ubohé otázky. Pro dobrou věc… Samozřejmě, že to chci pro dobrou věc. Vždy mi leželo na srdci jen blaho tohoto kouzelnického světa. Ach, to podplácení mě stálo hodně. Nejen, že budu muset si někoho bohatého zavázat, protože na ty fazolky a žabky nemám, ale také doufám, že těm Havraspárským také nedojde, proč jsem tu mapu po nich chtěl. Kdyby mi ta mapa alespoň byla k užitku, ale to ne. Bylo na ni vyznačeno spoustu zajímavých chodeb, které mi možná někdy dobře poslouží, ale žádná z nich nevedla k mému cíli. Neumíte si představit, jak jsem byl naštvaný. Měl jsem chuť tu mapu rozcupovat na malé kousky, ale nakonec jsem se ovládl a v poklidu ji zase těm Havraspárským vrátil.

Pomalu skutečně jsem toho chtěl nechat a uchýlit se ke studii vyšší temné magie, ne, jak jsem již řekl, pro vyšší temnotu, ale pro vyšší dobro a ochranu toho, co mi je tolik drahé. Pro pořádek je třeba udělat napřed nepořádek. Protože když se kácí les, lítají třísky. Protože věřím, že pokud se toho nechopím já, tak kdo jiný? Když si člověk sedne a čeká, že někdo přijde a pomůže mu, nikdo nepřijde. Člověk je sám strůjcem svého štěstí. To vše vím, a přeci jsem byl hlupákem, mezi hlupáky. Honil jsem se po hradě a ptal jsem se každého živého i mimo kolej. Copak to může někdo živý vědět? Copak je možné, aby něco takového věděl někdo z jiné koleje? Jak by někdo jiný mohl vědět, jak by někdo jiný mohl vůbec pochopit, jak by mohl pochopit, co chci, když se ptám pouze v náznacích, jak by někdo jiný mohl držet jazyk za zuby, i když to dělám pro dobro všech. Salazar Zmjiozel to také dělal pro dobro a byl nepochopen. Ano, jen sám Salazar Zmjiozel může mi to prozradit, jen on sám to může vědět, jen on mě může pochopit, a jen s ním si mohu naprosto přímo o tom promluvit.

31. prosinec

Ano, bylo to skutečně jednoduché. Počkal jsem si, až všichni zmizí do svých postelí. Kouzlem zapečetil jsem hlavní zmjiozelskou komnatu, kde na stěně visel jeho obraz a s úctou jsem se mu poklonil, poklonil se Salazaru Zmjizelelovi.

"Ty mé dítě, úctu mrtvým projevuj, ale hlavu svou neskláněj. Ty, byl jsi určen k tomu, aby tobě klanili se druzí, chovali tě v bázlivé úctě a stejně tak, jako si tě cenili, vážili a hrůzostrašně obdivovali, tak aby tě v duchu svém proklínali. Ty moje dítě, staneš se chodcem mezi stěnami života a tvé jméno, nepřátelé tvoji i příznivci, budou se bát jen vyřknout. Na samotný práh rukou moci tohoto kouzelnického světa šáhneš a temné síly tě budou vzývat jako Pána zla, aby tak vyjádřily bezmeznou úctu k tomu, jenž oklestil zlo a stal se jeho pánem," oslovil mě sám zakladatel mé koleje a já povstal.

"Oklestil bych zlo a stal se jeho pánem, jen proto, aby dobro mohlo volně dýchat. Dobře by se mí nepřátelé báli mé jméno vyslovit, protože bych těm, kteří mi brání v mých úmyslech, přinesl jen smrt, protože to já sám se je snažím ochránit. Pokud však oni to nechápou, pak mohu jim jen pomoci k snazší a milostnější smrti, než by se jim jinak dostalo. Stal bych se pánem zla, abych ho držel na uzdě, avšak zlo je nezdolné a člověk smrtelný, a tak zaprodal bych svoji duši, abych mohl navěky střežit tento svět a ochraňovat ho.

Ti, jenž kouzlí, jsou mocní a dobří, nebo alespoň čistých zájmů a úmyslů. Ne však všichni na tomto světě jsou takoví. Pošpiněni byli zbaveni moci kouzel, aby dál nemohli páchat zlé činy. Oni však už pochopili, že k tomu, aby byli mocní a nebezpeční, není zapotřebí kouzel. Teď jsou to ti, kteří mocí vedou a svou technikou nás dohnali a předehnali. Drží zbraně nepředstavitelné síly, takové, co si ani, i když známe tu nejtemnější magii, neumíme představit. Nevědí o nás, zatím. Ptám se však, jak dlouho to potrvá? Která to bude mudlovská rodina, jejichž členka pojede do Bradavic, se někomu prořekne? Co se stane, až na nás přijdou? Ty jsi už dávno toto nebezpečí předvídal, a proto jsi ten, koho žádám. Jsem sám, ale udělám cokoli, co bude třeba. Pomoz mi a já pomohu kouzelnickému světu," řekl jsem mu a hleděl mu zpříma do očí.

Jeho ústa se najednou roztáhla do širokého, zlověstného úsměvu.

"Jak bych mohl svému dítěti, které mě takto zdvořile žádá, odepřít pomoc? Jdi za noci nikým nepovšimnut na dívčí toalety. Tam uvidíš přítele svého a svou zbraň v jednotě. Promluv k němu, oslov ho a on tě pustí na místo, kde spočívá a které jinak dosud viděl pouze on a já. Jednej tak, jak ti vnitřní hlas káže, ale vždy na sebe také hleď. Vykonej to, co musíš, avšak na hněv a strach ostatních pamatuj. Spoutat strachem, propagandou, vírou a vynucenou úctou můžeš ostatní svou silou, ale jejich srdce tak nezískáš," řekl mi Salazar Zmiozel své tajemství. Pověřil mě úkolem s tichým varováním.

1.ledna rok 1942

Učinil jsem jak mi Salazar Zmjiozel řekl, i když čekání na další večer bylo téměř k nevydržení. Kdybych však vešel na dívčí toalety, vyvolal bych tak neskutečný povyk a měl bych jen problém, a i kdybych se skryl kouzlem, mohlo by se stát něco, co bych nemusel předvídat. Časem budu muset přijít na to, jak se i za dne neslyšně, nikým nepovšimnut, mohu tady po škole pohybovat.

Přišel jsem tedy do těch dívčích toalet a hledal jsem cokoli, co by mohlo být to, o čem mi Salazer Zmjiozel říkal. Trvalo to dlouho, než jsem to pochopil. Koho by také hned trklo, že to, na co mají promluvit, je had na kohoutku? Promluvil jsem, oslovil ho a řekl, ať se otevře. Otevřela se mi chodba do podzemního potrubí. Chvíli se mnou zmítala nechuť pouštět se do té špíny a pomyslel jsem si, proč to nezbudoval, tak aby to bylo příjemnější, to by však chodba byla asi dříve odhalena, a tak jsem se nakonec přemohl a stálo to za to.

Otevřely se mi nevídané prostory a já užasl, když jsem stanul v oné tajemné komnatě. Ležel tam ohromný a ve své velikosti i krásný bazilišek. Když jsem k němu došel, zvedl se ve své nádheře. Trochu jsem se lekl, že mě chce zabít, ale on svůj zrak měl pořád upřený kamsi dolů na zem a místo toho, aby se na mne vrhl, potřásl hlavou, jako by se uklonil.

"Jsem připraven poslouchat vaše rozkazy, můj Pane," řekl.

Ano, to je to, co hledám. Byl bych blázen, kdybych tuto šanci nevyužil.

3. ledna

Ano, vše jde jak po másle, dnes mi k nohám padla první oběť. Zkameněla, a dobře tak. Byla to dívka, sice z mudlovské rodiny, ale celkem hezká a chytrá. Byla by ji škoda, kdyby to dostala naplno. K dosáhnutí mého cíle stačí, pokud hodně dětí z mudlovských rodin zkamení. Pak už třeba z důvodů bezpečnosti zakážou přístup studentům z mudlovských rodin do školy.

Dnes se mi skutečně poštěstilo, snad to takto půjde dál. Jen snad jediná skvrnka na dnešním dni. Mohli mě chytit. Naštěstí bazilišek byl pohotový a ukázal mi způsob, jak rychle zmizet z místa činu. Patří mu dík, že mi ukázal, kudy všude vede potrubí a k němu i chodby.

30. ledna

Bazilišek! Člověk, čaroděj by se mohl divit, jak je to úchvatné a sympatické stvoření. Můj skutečný přítel, kterému se mohu se vším svěřit. Oddaný, nejvěrnější služebník, který vás poslouchá, ne proto, že byste ho podplatili, ze strachu, nebo že byste použili kletbu imperio, ne, on vás poslouchá, protože jste jeho přítel a pán, protože vás chápe a věří ve vás. To se zdá jako daleko spolehlivější pouto než ostatní, avšak jak tohoto pouta dosáhnout u lidí? Lidé příliš řeší, přemýšlí o věcech, co nejsou, nejsou tak tolerantní a většinou se zajímají spíše sami o sebe, a tak nemohou pochopit druhého. Vždy jsou trochu odtažití, možná se bojí, že je uštknu.

Ano, to asi nebudou tak daleko od věci, zvláště ti z mudlovských rodin, nebo ti, co se mi postaví do cesty. Ostatní však chci ochránit… Nicméně faktem zůstává, že ve jménu dobra a ochrany mi již padly již tři oběti. Můj přítel je svým pohledem zkameněl.

25. únor

Napětí a podezíravost každého vůči ostatním se zvyšuje s každou obětí, s každým nápisem. No jistě, začal jsem psát na stěny hradu krví ze zvířat, co jinak kradu na školních pozemcích a dávám svému příteli, nemůžu ho jen tak vystavovat hladu. Byl bych blázen, kdybych očekával, že udělají ti starouši, profesorové to, co chci, když ani nevědí, co chci.

Studenti se třesou strachy, bože, jak jen jsou ustrašení. Přesto zdá se, že některé to snad ani nezajímá!? To mě vysoce pobuřuje, rozčiluje mě to. Konečně se ve škole něco děje a oni nic. Neřeknu, kdyby to byli čistí kouzelníci, i když ti by se měli snad také zajímat o své dobro, ale někdo jako Hagrid! Ten ňouma, obrovskej hromotluk!?

20. květen

Skutečně mě ten hromotluk rozhněval doběla. Tak mocně, že jsem toužil se dozvědět proč vše, co se kolem něho děje, ignoruje. Několikrát jsem ho sledoval a mluvil jsem s ním. Vypadá to, že nejsem jediný, kdo má zvláštní přátele. Zdá se, že Hagrid se stará o obrovského akromantuli. To chápu, stvůra ke stvůře a výjimeční, jako jsem já a můj přítel, k výjimečným. Zatím tě nechám být Hagride.

10. červen

Zabil jsem, zabil jsem člověka ... a nic necítím…

11. červen

Zabil jsem, zabil jsem mudlovskou šmejtku. Necítím nic… No co, nejen že byla z mudlovské rodiny, byla také slabá a ubrečená. Z takových se člověku zvedá kufr. Přišel jsem zrovna z tajemné komnaty, když mě spatřila. Prostě její chyba, neměla tam bejt a brečet. Takhle si alespoň všichni uvědomí, kdo jsem.

12. červen

Jaká potupa, jaká strašlivá nespravedlnost! Ti hnusní, blbí, tlustí červy z rady, zatracenej Brumbál. Obrátili moji zbraň proti mně samotnému. Prý jestli to neustane, školu budou muset zavřít. Nemohou jen tak školu zavřít. Nemám se kam vrátit. Studenti by měli dál studovat. To je přeci normální, že se občas i v životě setkají s nebezpečím. K čertu, k čertu, s tím jsem nepočítal… Mám si snad vybírat, jestli budu dál tady doma studovat, nebo jestli ochráním tento svět. To přeci nemohu, to nejde! Když zůstanu tady a nechám toho, budu nečině přihlížet konci. Pokud toho nenechám, škola se zavře a to bude můj konec.

Nemám na výběr. Záchrana tohoto kouzelnického světa bude muset počkat. Záchrana počkat může, když zemřu, žádná záchrana asi nikdy nebude. Přesto přísahám, že se jen tak nevzdám. Jsou jistě i jiné způsoby… temná magie mi možná napoví. Můj přítel na mne počká, má na rozdíl ode mne daleko více času.

Když však vše ustane, bez vyřešení, budu jeden z hlavních podezřelých. Nejlepší bude, když vinu na někoho shodím. Sám se tak stanu hrdinou a bude pro mě poté snadnější spřádat dál své sítě. Kdo by však měl být tím obětním beránkem…?

No ano, bylo ode mne prozíravé, že jsem toho hromotluka zatím nechal být…Ten mi výborně poslouží.