Vražedné umění - Krvavá stěna I

Před dvaceti lety

Matěj uličnicky sebral z keře ostružinu a strčil si ji do pusy. Se zakrněním našpulil rty a dal si přes rty ukazováček v gestu, aby o tom nikomu neřekla. Lehce se usmála a přikývla na znamení, že bude mlčet jako hrob. Oba se začali na sebe šklebit a poté se rozesmáli. Bude to jejich drobné tajemství, že vlastně porušil bobříka hladu, je to stejně jedno, protože bobříka mlčení nikdo nedá.

"Ach jo, zmokneme," rozčiloval se Čára.

"Ne, nezmokneme," zavrtěla hlavou a zadívala se na oblohu.

"Proč jsi tak optimistická, zmokneme, sakra, tohle nemá cenu," oponoval Čára nadutě.

"Já nejsem optimistická ba naopak, já jsem strašný pesimista, ano, strašný pesimista, co se snaží se být realistou. Nezmokneme, víme, kde se nacházíme, dojdeme do tábora a až poté se déšť spustí." Zatřásla se, když na ni Matěj pohlédl, pokusila se o další úsměv, aniž by věděla proč.

Cítila se nepříjemně. Možná to bylo tím, že se už celý den jejich družinka plahočila po okolí tábora, možná za to mohlo sluníčko, co ji neustále svítilo do očí, nebo za to mohla moc volná podprsenka, jejíž ramínko neustále sklouzávalo z ramena, to však díky dostatečně dlouhým rukávům nebylo vidět. Hleděla do kraje a vypadala zachmuřeně, ale z úst jí neunikla jediná stížnost. Matěj si ji starostlivě přeměřil. Všimla si toho až teprve, když si hlasitě povzdechl.

"Nevzala sis žádnou pokrývku hlavy, chceš mít úžeh?" zeptal se, ale otázka to nebyla. Sundal si svoji čepici a narazil ji na její hlavu. "Tu máš, prozatím si ji nech."

"Ale co budeš mít ty?" zavrtěla nechápavě hlavou a chtěla mu ji vrátit, on to však zamítl.

"Hej, můžu se tě na něco zeptat?" zeptala se Sísa, když zůstali v táboře své družinky sami a Matěj společně s dalšími chlapci odešel vybojovat další body pro družstvo, zatímco ony měly střežit pozice.

"No, zeptat se můžeš vždycky, záleží na tom, jestli odpovím," pokrčila rameny.

"Vy dva, Matěj a ty spolu chodíte?"

"Ne, to ne, jsme kamarádi," vyhrkla odpověď, ale její žaludek udělal bláznivý kotoul. Takto o tom nikdy nepřemýšlela. Zahleděla se kamsi do dálky, kamsi za ním. Skutečně byli pouhými přáteli?

"Matěji, počkej! Počkej chvíli, prosím! Víš, chtěla bych, potřebovala bych si o něčem promluvit," Hloupost a blbost, ona přeci není holkou, která by řešila vztahy, tak proč to řekla? Co to, probůh, dělá, chce ho snad ztratit? A proč ho vůbec poprvé oslovila takto a ne přezdívkou?

Matěj se zarazil a zůstal stát uprostřed silnice. Ozval se nepříjemný skřípot brzd kamionu. Matěj v jednu chvíli stál na silnici a v druhou už tam nebyl. Všude byla krev spousta krve. Proč, proč, proč se to stalo, co se stalo? Ne, to nemůže být pravda, bože, ne! Stalo se to a ona za to může!

>> další díl