Mary Sue

Scéna první

Seireiteiská laboratoř dvanácté divise
Na scéně stojí stůl s kádinkami a zkumavkami, židle, lavice, podivná obrovská káď, v níž se cosi hýbe a uprostřed toho všeho stojí Jaminat Kunichi, držící v ruce několik zkumavek.

Juminat: Dobrý den, asi bych se nejdříve měla představit a popsat, než vám začnu vyprávět svůj příběh, který z nějakého důvodu v seriálu vůbec nebyl zmíněn a to skutečně nevím proč. Přitom já jsem tak úchvatná a skvělá a sehrála jsem tak důležitou roli. Jsem třetí člen dvanácté dvorní stráže. Jsem velmi silná. Všichni mě respektují, váží si mě a muži po mně tajně touží. Jistě je přitahují moje velké… oči barvy kočky, způsob jak se netradičně oblékám a mé rozježené zlatavé vlasy. (Řečeno s přehnanou sebedůvěrou a s trochou samolibosti.) No, dobře, země mě volá zpět. Jsem třetí v Majuriově jednotce, ale ne kvůli své píli a oddanosti. Jsem člověk, který stráví veškerý čas sám v laborce a s ostatními moc nepřijde do styku. O tom, že by ostatním imponoval můj vzhled, můžu s úspěchem pochybovat. Mé oči jsou možná výjimečné, ale zakryté mými ošoupanými a slepovanými brýlemi, a pokud jde o mou barvu vlasů, tak není zlatá, pouze je to takový hnědavý odstín, který se na světle leskne. Podotýkám to pouze proto, že mi na hlavu vybouchl jeden můj malý experiment. Ano a právě v tento den vše začalo. (Na scénu přichází Kapitán dvanácté divize Majuri společně s několika dalšími členy své jednotky. Členové jednotky se posadí někde opodál a začnou předstírat nicnedělání. Majuri přijde k Juminat)

Majuri: Hej, ty hlupačko!

Juminat: Houkl na mě pan Majuri-sama, když jsem právě testovala novou barevnou škálu pleti, jaké by měla mít těla gigai. Škubla jsem sebou a tím jsem omylem smíchala látky ve zkumavkách, co jsem držela. (Juminat smíchá látky ve zkumavkách a v té chvíli ji zahalí třpytivě zlatavý kouř.) Vzápětí jsem vyjekla a zmizela v mlze, co vytvořila reakce. Když jsem se poté vypotácela z třpytivé mlhy, byla jsem celá ulepená a barvu, co mi ulpěla na šatech a vlasech, jsem poté již nesmyla. (vypotácí se ze zlatavého kouře)

Majuri: Ty si, ale nemehlo! (zaječí)

Juminat: Zaječel na mě kapitán 12. divize. Majuri-sama se nikdy nechoval moc hezky ke svým podřízeným. Oslovoval vždy zákonitě urážkami a nadávkami. Nesnáším to, ale teď měl pravdu. Moc se, pane, omlouvám, už se to nestane a hned to uklidím. Špitla jsem pokorně. Ano, pokora, co jiného člověk mohl udělat? Vzpíráním by si vysloužil ještě větší trest.

Majuri: Ne, ta krávo, to teď dělat nebudeš. To můžou udělat támhle ti idioti, co se tam jen tak válej. No tak, neslyšeli jste, hněte s sebou a ukliďte to tu! (Ostatní členové jednotky se zvedají a jdou s breptáním to uklidit. Majuri se znovu obrátí na Juminat) No, takže chci, abys šla za Uraharou Kisukem a vyzvedla u něj tohle. (podá Juminat zapečetěnou obálku)

Juminat: Za kapitánem Uraharu. Vyhrkla jsem překvapeně.

Majuri: Už není kapitánem, teď je vyhnancem. (chladně)

Juminat: Ano, já vím, omlouvám se, ale jste si jistý, že zrovna já? Vždyť já ani nevím, kde teď ve skutečném světě je a…

Majuri: Huso, tak si vezmeš navigaci. Kdyby Nemu měla už nainstalované obě nohy, pošlu ji, ale takhle to svěřuji tobě. Tak si pospěš a ať jsi do večera zpátky. Potřebuji to rychle. (odejde a ostatní z 12 divize též, na pódiu zůstává pouze Juminat)

Juminat: No, to mi ještě sházelo. Už tak jsem měla dost práce a ještě tohle. Pěkně děkuji, pane Majuri. Navíc kdyby mi alespoň otevřel průchod do skutečného světa. No jistě, mohla jsem si nějaký otevřít sama, ale to je protizákonné. Takže potřebuji povolená, a proto se budu muset doprošovat někoho jiného, moc pěkné. No nic, musím být odhodlaná a nenechat se tím zastrašit a vyhodit z každých dveří. Kapitán na mě spoléhá. Já se nevzdám, budu bojovat a první co udělám, bude to, že si vyměním šaty. (praví se sveřepým výrazem a přehnaným odhodláním)

Scéna druhá

Seireitei, kapitánské kanceláře
Na scéně několik dveří na kolečkách, Juminat prochází kolem a zamyšleně přemýšlí. Na sobě má skutečně podivné pytlovité arabské kalhoty, černý přiléhavý rolák a bílý plášť, ze kterého už dávno vyrostla.

Juminat: Moje nejlepší šaty, líbí se že? (Usměje se, láskyplně pohladí látku a na chvíli se významně odmlčí.) No, možná bych si mohla pořídit něco nového, ale to je teď jedno. Teď je důležitá otázka: Koho bych měla prosit o povolení k otevření brány do skutečného světa? Měla bych se zeptat vrchního kapitána Yamamota? Ne, přece ho nemohu obtěžovat jen s takovou prkotinou. Co takhle kapitánka 2. divize Soi Fong, člověk s pílí a oddaností podobnou té mé? Vyloučeno ona Uaharu nikdy neměla v lásce a to ani v době, kdy byl kapitánem. Nebo, nemohla bych se zeptat kapitánky 4. divize Unohany, milé a přívětivé ženy, která má pochopení? Ne, počkat to také nepřipadá v úvahu, ta zase nemůže Majuriho-sama. Pak jsou tu samozřejmě kapitán Kyōraku a Ukitake. Jenže kapitán Kyōraku zřejmě bude někde pít, a že by se mi třikrát chtělo běhat po putykách a tahat ho od saké. To rozhodně ne! Co se týče kapitána Ukitakeho, zdál se, jako ta z těch nejlepších možností, ale je také velmi těžce nemocen. Měl by spíše ležet a neřešit mé problémy. Avšak když o tom tak přemýšlím, ještě tu zbývá několik kapitánů, ale já je neznám. Možná bych to mohla zkusit u některého z nich. A tak jsem zamířila ke kanceláři nejprve 11. divize, protože byla nejblíže. (Přejde k prvním ze třech dveří na scéně, na níž je nakreslena jedenáctka a v té samé chvíli se ze dveří vyřítí Zaraki Kenpachi s Yachiru na zádech.)

Kenpachi: Uhni! (Juminat spadne na zem) Uhni! Uhni! Tady není místo! Začíná boj, já chci bojovat, já se chci se pobavit! (prožene se po jevišti a vyběhne ze scény)

Juminat: No tohle! Jestli byl tento dvoumetrový obr s ďábelským úsměvem a černými rohy z vlasů, na nichž měl rolničky, kapitán 11 divize, tak tudy cesta asi nevede. (Zvedne se a přistoupí k druhým dveřím, na nichž je číslo šest a jméno Byakuya Kuchiki.) Kuchiki Byakuya to jméno mi něco říkalo, ale co? Samozřejmě jméno Kuchiki bylo všeobecně známo. Je to jedna z čtyř prominentních šlechtických rodin a poté také starý kapitán Kuchiki, ale Byakuya? (zaklepá na dveře a počká)

Hlas ozývající se za dveřmi: Dále! (otráveně, Juminat odsune dveře a odkryje prostor za nimi, stůl s židlí a u něho sedícího kapitána 6. divize)

Juminat: Vklouzla jsem do místnosti. Zrovna něco pořádal v šanonech a téměř ani nevzhlédl. Seděl nad dokumenty, jeho dlouhé, hedvábné prsty přejížděly po papírech, jeho dlouhé černé vlasy mu spadaly do obličeje. Každým pohybem byl tím, čím byl, hlavou jedné z nejvýznamnějších rodin v Soud-society. (Byakuya Juminat naprosto ignoruje) Ach, byl prostě dokonalý, ten mi určitě pomůže, porozumí a povolí otevřít bránu do skutečného světa. (pronese s nadějí, láskou a procítěností) A nebo také ne. Kuchiki Byakuya ke mně zostra vzhlédl.

Byakuya: No, co jsi chtěla?! (tichý, ale výhružný tón)

Juminat: Neřekl to nikterak zostra, ani nepřidal žádné urážky jako Maury-sama, ale jeho pohled a chlad, povýšený tón mi stačil, abych si rozpomněla a poznala v něm toho arogantního kluka Byakuyu. (přejde k němu a pohladí ho po hlavě) Ty jsi, ale vyrostl a zesílil Byakuya -bo. (rozesměje se a poplácá ho po zádech) Ne, to jsem samozřejmě neudělala. Místo toho jsem rychle zmizela pryč a zkusila dveře kapitána desáté divize. (vzdálí se od Byakuy, znovu dveře vrátí na své místo a přijde k posledním dveřím, na kterých je číslo 10 a jméno Tōshirō Hitsugaya) Hitsugaya Tōshirō, to zní rozumně, ale tentokrát se nenechám tak lehce vykopnout. Přistoupila jsem a zaklepala. (Přistoupí a zaklepá, zaklepá znovu, zaklepá ještě jednou, nic se neděje. Vezme dveře a odsune je pryč, za dveřmi je stejně jako předtím stůl, ale za ním nikdo není, dokonce ani nikde poblíž. Na scénu přichází Hitsugaya Tōshirō. Juminat zacouvá a chce odejít, ale nevšimne si nově příchozího a vrazí do něj.) Je promiň, neviděla jsem tě. No, ale když už, nevíš, kde bych mohla najít kapitána Hitsugaiu Toshira?

Toshiro: Já jsem kapitán Hitsugaya Tōshirō, ty učitelko, co chceš?! (velmi zlostně a naštvaně praví)

Juminat: Ty malý prcku, co si to dovoluješ mě nazvat učitelkou?! Já nejsem žádná učitelka ty jeden…! No, počkat on je kapitán, kapitán 10. divize, kterého hledám, a sakra, to bych na něj neměla asi tak ječet co? Tohle se vskutku může stát snad jen mně! Moc se omlouvám, kapitáne Tōshirō, jsem Juminat Kunichi a jsem třetí členka dvanácté divize.

Tōshirō: Třetí členka dvanácté divize. (překvapeně) Nuže dobrá, řekněme, že na naše malé nedorozumění můžeme zapomenout. I já jsem vás zřejmě špatně odhadl. Takže co ode mě potřebujete?

Juminat: Potřebuji otevřít bránu do skutečného světa a vyzvednout od Urahari Kisuke několik cenných věcí pro mého kapitána. Bohužel kapitán Majuri-sama mi zapomněl vydat povolení a tak… (zrudne v obličeji) To je ale hloupé, také vám to připadá tak hloupé? Kdyby se kapitán desáté divize alespoň netvářil tak vážně a nemluvil tak formálně, ale tak to bylo snad ještě horší. No, vskutku vždyť se na něho podívejte! (přijde k Tōshirōvi a zatahá ho za tvář, poté se zase vrátí na místo) Stačilo by mi, kdybyste mi dal povolení, bránu už otevřít dokážu sama. Vyhrkla jsem, jako bych se bála, že žádám moc.

Tōshirō: Dokážeš otevřít bránu sama?! (změří si Juminat pohledem)

Juminat: Ano

Tōshirō: Aha, to nic, povolení dostaneš a bránu ani nebudeš muset otvírat, ale sám tě doprovodím."

Juminat: Vy sám osobně, ale to nemusíte!

Tōshirō: Nemusím, ale je tu ještě pár věcí, na které se potřebuji Kisukeho zeptat a to raději osobně. Takže tvého výletu rád využiji. Vše zařídím, nemusíš mít obavy a v deset se sejdeme u brány.

Scéna třetí

Seireitei, brána do skutečného světa.
Na scéně Juminat a za ní brána, na scénu přichází Tōshirō.

Juminat: V tak rychlé jednání jsem snad ani nedoufala, ale kapitán Tōshirō splnil vše, co řekl a tak jsme už v deset hodin stáli před otevřenou bránou. (Na scénu přichází Ichimaru Gin)

Gin: No, né! Zajímalo mě kvůli komu je tu tolik povyku a otevírá se brána. Tak jsem přišel sem, abych se na vlastní oči podíval, a kohopak to spatřím?

Juminat: Prudce jsem se otočila a za námi stál kapitán třetí divize se sarkastickým hadím úšklebkem. (prudce se otočí na Gina) Tohoto slizkého člověka jsem přeci už potkala. To byl ten malí klučina, co byl často na blízku Aizenovi. Blesklo mi hlavou.

Tōshirō: Ichimaru Gine! (Gin si druhého kapitána skoro ani nevšimne a dál se soustředí na Juminat.)

Gin: Osobu, kterou jsem neviděl více jak sto let. Juminat Kuchiki sedmá členka dvanácté divize a osmá nejstarší duše v Soul Socity, je to tak dlouho, vlastně od doby, co Mayuri vytvořil Nemu ses ukázala na veřejnosti. Skoro jsem se bál, že Kapitán 12 divize se dopustil zločinu a použil tvojí duši na vytvoření své pod-kapitánky.

Tōshirō: Osmá nejstarší duše, sto let jste se neviděli? Takže ona není nová?! (zmateně)

Juminat: Takže tohle si o mě Tōshirō mysl? Že jsem nováček a proto byl tak ochoten mi pomoci? Ne nejsem sedmá, jsem třetí!

Gin: Och takže jsi přeci jen povýšila, ale za tu dobu ne zrovna o moc. Řekni čím to je? Tím že Mayuri má Nemu, nebo tím, že jsi neschopná? Tolik let a pořád nejsi nic.

Juminat: Ach bože má pravdu, tolik let a já jsem stále pouze třetí. Panebože, co bych měla říct na svou obranu své neschopnosti? (Praví k publiku s přehnanou panikou.)

Tōshirō: Gine, to by snad už stačilo!

Juminat: Mohu stoupat pomalu, protože pro mě čas znamená ještě méně než pro kohokoli zde. No, ale ty jsi vyrostl a zesílil, téměř k nepoznání. Pamatuji si tě jako malého chlapce.

Gin: Vida v to, že bys mě poznala, jsem snad ani nedoufal. Tak pročpak jsi nepožádala mě o povolení a nemusela jsi obtěžovat tady kapitána desáté divize?

Tōshirō: To by skutečně stačilo! Jdeme! (Štěkne, chytí Juminat za lem šatů a začne ji táhnout k bráně. Ta se chvíli vzpouzí a snaží se vytrhnout, ale nejde to. Oba zmizí někde za bránou.)

Gin: Vy jdete spolu a sami? Jak romantické! (jízlivě podotkne a ušklíbne se)

Scéna čtvrtá

Někde mezi Soud Society a skutečným světem
Na scéně Juminat a Tōshirō

Juminat: To je dobré, můžete mě pustit, už jdu, už sakra jdu a půjdu sama! (Naštvaně křičí a snaží se Tōshirōvi vysmeknout. Na scénu přichází podivná postava v průsvitných šatech s gumovými chapadly, vypadající opravdu srandovně. Tōshirō pustí Juminat a ta se otáčí k podiu.) Snažila jsem se vytrhnout kapitánovi 10. divize, ten mě však pustil, až když se před námi vykousl v půlce cesty další průchod a z průchodu vyšlo podivné stvoření. Z jedné části vypadalo jako člověk, ale něco na něm bylo jinak. Kůži mělo podivné průsvitné barvy a mnohdy tak průsvitné, že byly vidět nejen svaly ale i kosti a na některých místech i lebka. Stvoření zaječelo a poté se obrátilo směrem k nám. (stvoření zaječí a obrátí se k Juminat a Tōshirōvi)

Stvoření: Síla, síla, energie, lahůdka, já mám hlad. Vy silní, vy mi ho upokojit. (vrhne se na Juminat s Tōshirem)

Juminat: To byla má šance, konečně jsem mohla ukázat, že nejsem žádný začátečník, ani že nejsem neschopná stará duše. Bakudo jon shakaho! Křikla jsem a vypálila na stvůru rudý záblesk. (spojí své ruce na příšeru a poté si povzdechne) No to alespoň bylo v úmyslu, ale kouzlo mi vybouchlo v ruce a odhodilo o metr dozadu. (ozve se rána, na podiu se vyvalí kouř a Juminat je odmrštěna dál od stvůry a Tōshira.)

Stvůra: Hahahahahaha…(Ruku natáhne k Juminat, jako by ji chtěla na tu dálku chytit a hodí chapadlo.)

Juminat: Je po mně! (V tu samou chvíli do cesty chapadlum skočí Tōshirō a přesekne je. Sevře svoji Zanpakutō a s výkřikem poštve na stvůru ledového draka, respektive modré fáborky. Stvůra však to chytí do ruky.)

Toshiro: Uteč!

Juminat: Křikl na mě Tōshirō a znovu se rozmáchl. Jak bych mohla utéct? Jak bych mohla kapitána desáté divize nechat napospas. (odhodlaný výraz, a řečeno s hrdostí) Jak bych mohla, když jsem se sotva mohla strachy pohnout. (Chapadla stvůry obmotají Tōshira i jeho Zanpakutō a začnou svítit, Tōshirō začíná slábnout.) Sály z něho sílu a mě napadly jen dvě věci. První věc, že za to můžu já, a druhá věc, že jsem začala tušit, kdo před nimi stojí. (Tōshirōvy ruce poklesnou a on pustí meč, už nemá sílu se bránit.) Bez jediné myšlenky, emoce čehokoli, oproštěna od všeho dění, vysunula jsem svoji zanpakutō a uvolnila jsem ji. (na podium se snese tisíce bílých nití) Vzduch proťaly a zatřpytily se přitom několik provazců mé zhuštěné reiatsu, soustředěné pouze do drobných nitek. Proťala jsem několik chapadel nestvůry, přesto jsem ji nezabila. Stvůra zaúpěla a utekla průchodem pryč. (Stvůra zaúpí a odejde ze scény, Juminat vezme Tōshira, sekne do prázdna a poté se svalí na zem.) Popadla jsem zesláblého kapitána 10. divize, rozsekla jsem průchod do skutečného světa a proskočila jím. Svalila jsem se na střechu jednoho domu a ztěžka oddechovala.

Tōshirō: Dík

Juminat: Nemáš za co děkovat. Zachránil jsi mě, kdyby nebylo tebe, byla bych už zřejmě dávno mrtvá, a pak nemohla jsem utéct, je to má povinnost vás chránit. Udělal jste toho pro mě tolik, že toto byla pouhá maličkost. Oh, děkuji vám moc a musím se k něčemu přiznat. Miluji vás už od chvíle, kdy jsem do vás omylem vrazila… Ne, tohle jsem mu samozřejmě neřekla a asi by to také bylo to poslední, co bych řekla. Neděkujte a rozhodně neděkujte mně. Urohaha mi vždy říkal: "Ty své experimenty taj a zvláště pak ty nezákonné." Od člověka, co vytvořil Hodoku to celkem sedělo. Chtěl jsi jít za Uraharou o něčem si s ním promluvit. Nebylo to o shinigami, co končili na jednotce intenzivní péče omráčení s téměř žádnou duševní silou?

Tōshirō: Jak to víš?

Juminat: To, co jsme potkali, byl Nokturuál. Nokturuálové nejsou ani shinigami, hollow nebo lidé. Jsou to uvězněné duše na pokraji mezisvěta. Nejsou nijak silní, ale přesto je téměř nic nedokáže zastavit. Oni se snaží přehoupnout do reálné složky, chtějí být živí, nebo mrtvý, ale ne něco mezi, a tak čerpají duševní sílu a je jim jedno z čeho, ale tohle je jejich jediný záměr a cíl. Proto jsou pro všechny tak nebezpeční a skoro žádná Zanpakutō na ně neplatí.

Tōshirō: Ale tvoje na ně platila!

Juminat: Ano jen moje na ně platí.

Tōshirō: V čem je zvláštní? Proč ta tvá?

Juminat: V ničem není zvláštní, jen pouze uzavírá moji schopnost ovládat svoji duševní sílu. Platí na ně protože…protože… (na scénu přichází Urohara)

Urohara: Protože je to prostě zanpakutō naší princezny technologického vývoje, a jako taková princezna dělá na své zanpakutō spoustu pokusů.

Juminat: No, jistě to by bylo, aby si kapitán, co to říkám, Urahara Kiuske nedal dvě a dvě dohromady a nevypočítal si, kde se objevíme.

Tōshirō: Uraharo jak jsi věděl, že tu budeme?

Urahara: Znáš to, zrovna si takto jdu z nákupu a ucítím tvoji reiatsu a k mému úžasu i Juminatinu, a tak mi to nedá, a musím sem přijít.

Juminat: A to mám tomu jako věřit? No, každopádně jsi asi slyšel celý náš rozhovor. Tohle ti mám předat od kapitána Mayuriho, ale myslím, že asi už víš, co to je. Kromě toho tohle není definitivní řešení. Pokud se chceme Nekturalu úplně zbavit, bude lepší začít od mé zanpakutō.

Urahara: Nuže jak myslíš, asi budeš mít pravdu. (řekne tajemně a přetáhne si klobouk více do obličeje.)

Tōshirō: To jo, ale probereme to v krámku jo?! (Juminat přikývne a společně s Tōshirem odchází ze scény a na scénu přichází Yoruichi v kočičím kostýmu.)

Yoruichi: Tak tuhle osobu jsem si už myslela, že nikdy neuvidím. Myslíš, že je moudré, nechat zničení Nekturalu na tom, co dokážete vypátrat z jejího zanpakutō? Muže to celé být jen nějaká náhoda, ale já vím, že to byla hned po Hiyori a Mayurim pro tebe nejvýznamnější členka, ale přeci jen…

Urahara: Máš pravdu, pomáhat jí by bylo zbytečné.

Yoruichi: Ne počkej, takto jsem to nemyslela!

Urahara: Vím, jak jsi to myslela, ale já budu v té laborce naprosto zbytečný. Vlastně abych se přiznal, Hiyori byla fajn na boj, ale co se týče vědy, tak to ji moc nezajímalo, a Maury byl po většinu času ve vězení. Nemusíš se ničeho bát. Víš přeci, proč jí říkám princezna výzkumného oddělení, ne?

Yoruichi: Abych řekla, tak ne.

Urahara: To ona a Mayuri jsou tajní spolutvůrci Hodoku. To ona je tvůrce Nekturalu, a jako někdo takový si bude vědět rady.

---

To, co je kurzívou, je řečeno k publiku.

Je to taková má drobná blbůstka, doufám, že alespoň někoho pobavím.