Bleach Europe - Netradiční vodník z kašny


Daleko od všeho dění,
kde Kurosaki a jeho přátelé město brání,
píší se daleko jiné příběhy
a možná s jinačími průběhy.

Ve středu Evropy,kde zlé duše mají jiné drápy,
kdo chrání lidi a převáží mrtvé na druhou stranu
přes mrtvých bránu?

"Hmm, paní, proč v takovém parném odpoledni nosíte ty černé sametové šaty s kápí?" zeptala se blonďatá holčička v krásných zářivě bílých šatech a zadívala se na dvě osoby, které právě vyšly z obchodu se zeleninou.
Její otázka nesměřovala k tomu menšímu muži s džíny, volným, otrhaným trikem a náušnicí v jednom uchu, který se znuděně díval kamsi do dáli a dával okatě najevo že vše, co se před ním děje, je mu podřadné. Ne, její otázka mířila k ženě, která stála vedle něho. Byla vyšší a pod černými šaty se matně rýsovala její štíhlá postava. Kdo ví proč, už z dálky budila respekt. Přes hlavu měla hozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje.
Malá holčička okamžitě upoutala pozornost těch dvou. Přišli až k ní a žena v černém se nad ní sklonila.
"Ty nás vidíš dítě?" zeptala se.
"A neměla bych, paní? Proč chodíte v takovém horku v černém?" znovu se tázala holčička.
"Proč bych neměla děvče?"
"Slunce je na nejvyšším bodě na obloze, nikde ani mráček a vítr nezafouká. Slunce nehřeje, pálí, škodí kůži. V takovéto době, kdy zvony odbíjejí poledne, se na ulicích neobjevuje nikdo rozumný, jen úžeh zvaný polednice."
"Já se polednice nemusím bát," odpověděla klidně žena.
"Jste polednice?" zeptala se holčička, ale ne se strachem v hlase, spíše s lhostejností.
"Ne, nejsem polednice. Nemusím se jí bát, protože už dávno nejsem mladá."
Holčička rázně zakroutila hlavou, až se zavrtěly její dlouhé copy. "Polednice si už dávno nechodí jen pro děti. Polednice si už dávno nevybírá. Stala se z ní jen jiná smrt, která bere stejně jako její kamarádka všechny, co se jí dostanou do spárů. Dnes ve vedru tu obchází a bere si s sebou lidské duše," řekla holčička a zadívala se na obchod se zeleninou.
Přes výlohu byly vidět v obchodě jen matné obrysy, přesto děvčátko jasně svým postojem dávalo najevo, že ví o tom, co se pře chvílí v obchodě událo.
"Karla, tak se jmenovala ta bláhová z obchodu. Bláhová žena, co pracovala víc než měla, v zimě, na podzim, na jaře, a i v horkých parních letních dnech. Žena s laskavým úsměvem, co nesnášela urážky, pýchu a vodu. Neuměla plavat, vody se smrtelně bála a nakonec umřela na úžeh, chudinka malá," politovala ji holčička. Neznělo to však moc lítostivě.
"Ta žena nezemřela na úžeh," pravila zaujatě žena s kápí.
"Ne?" protáhla holčička jako nic.
"Ne," zavrčel rozladěně muž, "někdo jí vytáhl duši z těla."
"Aha," řekla nevzrušeně holčička, jakoby byly takovéto rozhovory na jejím denním pořádku, jakoby taková to odpověď nebyla vůbec strašidelná a byla normální.
"Aha?" zopakoval holčinu nevzrušenou odpověď muž se sarkasmem.
"Holka, tohle není rozhovor, co by s námi vedl člověk, natožpak malá holčička. Kdo jsi?"
"Proč bych neměla být tím za koho se vydávám? Jak můžete vědět, jestli jsou dospělí chytřejší a ví toho více než děti? Copak člověk když stárne, nemá pocit, že všechny vědomosti ztrácí, že už nic neví, ani ty nejtriviálnější věci, které jsou dětem naprosto zřejmé? Čeho si dospělí všimnou a čeho děti? Když dítě s vysokou duševní silou spatří ducha a ten mu řekne, že je duch, ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Když se to stane dospělému, napadne ho, že se zbláznil. Běda dítěti, které se svěří. Běda tomu, který je odlišný. Lidé to nemají rádi, nesnáší to a přitom jejich nenávist kolikrát není na ničem založena. Jen na strachu. Lidé jsou vůbec takoví bezohlední strašpytlové, že kopou a sekají kolem sebe bez ohledu na druhé. Ničí sebe i ostatní, a proto by je někdo měl zavřít, aby si neublížili," poslední věta se holčičce vydrala z hrdla. Byl to nepřirozený, vřískavý a děsivý zvuk, po kterém člověku běhal mráz po zádech.
Holčička kolísavě couvla pár kroků od muže se ženou ke středu náměstí, ke kašně. Byla to jedna z těch velkých, kamenných, dominantních kašen z vrcholné gotiky.
Sedla si na její okraj, ale teď už rozhodně nevypadala jako holčička. Celá za několik vteřin vyrostla o tři hlavy a dospěla do zralého ženského stvoření, které však rozhodně nevypadalo přitažlivě, ba naopak tryskala z něho zloba a nenávist, které ho pokřivily do nelidskosti. Šlo z něho strach.
Mělo dlouhé pěkné nohy, ale na konci u prstů mělo blány, stejně tak na tom byly i jeho ruce. Nehty jak na rukou tak i na nohou mělo až příliš velké a tvrdé, to nebyly nehty, ale drápy. Zářivě bílé šaty byly teď už mokré, zašlé, špinavé a zelené od řas. Mělo je roztrhané a zakrývaly jen nezbytné části těla. Kromě nich mělo na sobě černý frak, který pravděpodobně někomu ukradlo a z kterého sršela voda. Předtím světlé vlasy spletené do copů byly teď rozcuchané, nazelenalé a v nich stuhy. Jeho pleť se také změnila. Zbledla a namodrala. Na jeho tváři se objevila strašidelná zubící se maska jen s dírami na oči, ze kterých žhnuly jasně žluté duhovky.
"Máte rádi vodu? Já ji zbožňuji, dodává mi síly a nevídané energie. Vždy tomu tak bylo. Vždy byla mou přítelkyní a nakonec mi i poskytla útěchu a domov, když jsem ji o to požádala. Matička voda se o mě stará pořád," pravilo stvoření s láskou a pohladilo okraj kašny.
Pak se však zamračilo a pohlédlo zpět na muže se ženou. V jejich žlutých očích se zablýskly nenávist a pohrdání.
"Vy nejste to, co oni. Na tom však nezáleží," pokračovalo stvoření dál, "nezajímá vás, co všechno ti lidé mají na svědomí, přišli jste za ně vyrovnat účty. Je to vaše práce, práce bohů smrti, práce smrtek. Nemám pravdu? Tak krásně voníte. Jen pojďte blíž, jistě se v takovém parném letě potřebujete osvěžit. Jen pojďte na mě, určitě se vám moje hlava v Městě Mrtvých bude hodit, jsem si jista, že odměna za ni bude velmi tučná. Jen pojďte a já vás připojím do své sbírky hrnečků," zasyčelo stvoření.
Stvoření zvedlo ruce nad hlavu a společně s nimi se zvedla i voda z kašny. Nad stvořením se vytvořila ohromná vodní masa, která snad ani v kašně nemohla být. Stvoření se pronikavě zasmálo a znovu mávlo rukama tentokrát k muži se ženou. Masa vody se dala do pohybu a přímo na ty dva. Objala je a sevřela ve svém objetí.
Zdálo se, že něco takovéto nemohli ti dva přežít, ale ani oni dva, jak už řeklo stvoření, nebyli obyčejní. Po chvíli, která se zdála ženskému stvoření tak dlouhá, že skoro začalo oslavovat, se ozvalo tiché zašeptání a poté prskání a syčení odpařující se vody. Skrz vodní masu, oblak, který teď věznil muže se ženou, začalo prosvítat světlo a zanedlouho se vodní masa zhroutila.
Žena v kápi klečela na nohou a držela se muže. Muž stál a v ruce svíral hřbitovní svíčku. Ta plála zvláštním ohněm, ozařovala, ač za poledního světla, vše okolo a vypařovala veškerou vodu ve svém okolí.
Ženské stvoření nenávistně zaječelo. Byl to odporný zvuk, skoro jako když se utahují zrezivělé kohoutky. Jako na povel tohoto zvuku, se z kašny začala valit voda, ale ne tak jako před chvíli, kdy se voda vznesla a stalo se z ní něco jako živé monstrum. Tentokrát přetékala přes okraj kašny, jakoby jí v kašně bylo příliš. Nejen z kašny ale i z kanalizace, co ústila na povrch. Pokryla celé náměstí a chtivě drapla po muži se ženou. V tu ránu jakoby ztuhla na kámen a uvěznila tak ty dva v pasti.
Ženské stvoření radostně zatleskalo a vypísklo jako malé děcko, když dostane lízátko. Stvoření se vzneslo do vzduchu a poté do kašny. Na chvíli zmizelo z dohledu, ale poté znovu vyletělo a v rukou svíralo pět pěkných hrnečků s pokličkami. Usadilo se znovu na okraji kašny a krákoravě se smálo. Položilo hrníčky opatrně také na okraj a jednu pokličku po druhé začalo odklápět.
"Jistě byste rádi viděli i ty ostatní duše, co ve městě postrádáte. Je načase vám ukázat, že se o ně skutečně svědomitě starám a že jim nic nechybí," pravilo stvoření a skutečně.
Z odkrytých hrnečků začaly pomalu vylézat duše. Zpočátku byly malinké, aby se do hrnečků vešly, ale jakmile z nich vylezly, jakoby se nafoukly do normálních rozměrů. Jejich tváře však prozrazovaly, že už byly zdeformovány pobytem v hrníčku a jen podléhají vlivu ženského stvoření. Jejich řetězy sice byly ještě dlouhé, ale jejich druhé konce drželo stvoření, které se teď děsivě smálo.
Muž přiložil blíže svá ústa k plameni. Duše z hrnečků se k nim blížily.
"Zaplápolej, Smrtonoško," špitl muž.
Jedna duše už došla skoro k nim.
Svíčka lehce pohasla.
Duše, co došla k nim, byl dřevorubec a držel v ruce sekyru. Rozpřáhl se proti nim.
Svíčka jasně zazářila, zavál vítr a oheň se rozrostl. S velkým bafnutím se oheň snesl na zkamenělou vodu, která popraskala.
Sekera dřevorubce se neúprosně blížila k muži, než se ho však stačila dotknout, dřevorubec odletěl pět metrů od muže. Na jeho hrudi zazářilo znamení Raido a dřevorubec v oslnivém modrém světle zmizel.
"Dík," hlesl muž k ženě v kápi, která ho díky kouzlu zachránila.
Ostatní duše z hrnečků se na oba dva bez rozmyšlení vrhly.
Svíčka ještě více zazářila a oheň z ní se vyvalil nejen na další dvě duše, ale také znovu muži se ženou pod nohy. Ztvrdlá voda jim pukla u kotníků a část jí odletěla pryč. Díky tomu byli muž se ženou opět volni.
Oheň, co se ze svíčky vyvalil na dvě duše, na nich okamžitě vzplál a duše zmizely v ohni, který vzápětí pohasl.
Žena se pustila muže, postavila se a natáhla ruku kamsi do vzduchu.
"Radegaste," sykla žena a v jejích rukou se objevila obrovská kosa.
Žena ji pevně uchopila a rozeběhla se proti zbylým duším z hrnečků. Jedním chvatem, seknutím je podkosila a ony zmizely v modré záři.
Ženské stvoření zakvílelo, jakoby to nebyly ty duše koho žena přeťala, ale ono samo. Kvílelo a kroutilo se. Podlomily se mu kolena a sesulo se na zem. Zbylá zkamenělá voda, která obklopovala náměstí popraskala a poté se úplně rozdrolila na prach. Stvoření už vůbec nevypadalo nebezpečně. Ač se nezměnilo fyzicky zpět do té malé holčičky, kterou hrálo na začátku, duševně tomu tak bylo.
Jeho vypracované svaly ochably a klesla mu ramena. Kvílení přešlo v tiché ženské vzlyky. Stvoření dalo hlavu do dlaní a stále tiše brečelo. Chvělo se a klečelo na zemi.
Poté přestalo i vzlykat a rezignovaně vzhlédlo k muži se ženou čekaje na svůj konec.
Žena k němu přistoupila, ale stvoření samo ji vytrhlo kosu z ruky a seklo se do masky. Ta se rozlétla na tři kusy. Objevila se pronikavá světle modrá záře. Bělásek vzlétl k obloze a po stvoření, modré záři, ani jiných nenormálních věcech nebylo najednou ani vidu, ani slechu. Jen dva poutníci ještě chvíli zůstali na náměstí u kašny.
Žena se shýbla k jakési ošuntělé pamětní desce, co ležela u kašny. Stálo tam jen pár stručných slov, a pod nimi ještě ošuntělejší fotka malé holčičky s copánky v bílých šatečkách.

Na památku Radky Mrázkové,
která se zde utopila roku ****

Rok pořádně nebyl k přečtení.
Žena pohrdavě odvrátila tvář.
"Píší, jakoby to byla nehoda. Tu dívku k tomu dohnali. Báli se jí, protože viděla víc než oni, a tak ji šikanovali. Celkem si to zasloužili."
Muž pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. "Není to jedno? Hlavně, že dostaneme za ni tučnou odměnu," zahuhlal přes polozavřené rty.
Žena zakroutila nechápavě hlavou a povzdechla si. "Možná máš pravdu, je lepší se takovými věcmi nezabývat a přenechat takové to úvahy lidem," řekla nakonec, ale poslední slova ji z úst vzal vítr.
Po dvou poutnících jakoby se slehla zem a náměstí zůstalo úplně prázdné.


Komentáře