Blog neznámé umělkyně

Hleděl jsem na jedovatého hada, a došel jsem k názoru, že není nebezpečný, avšak jen člověka, běda. Hleděl jsem na tygra, lva, krokodýla, a i ti oproti člověku se zdají být bezbranní, protože člověku ta největší moc do hlavy spadla. Člověk pobral po bohu chytrost, nikoli však srdce místo něho dostal, chamtivost a lstivost A tak… Člověk je zvíře, které bychom měli zavřít. Zavřít ho a zahodit klíč. Zvíře nebezpečné sobě i ostatním, a proto bychom ho měli někde skrýt. Zvenku se ozvaly další rány a křik. S každou ránou, křikem či jen sebemenším zvukem všichni v sále nadskočili a atmosféra zhoustla. Nikdo se neopovážil skoro ani dýchat, natožpak vydat jedinou hlásku. Stáli a seděli, klepali se strachy a doufali, že vše přejde. Vyhne se jim to, převalí se to přes ně a oni zůstanou suší, přežijí a budou si moci žít dál svým pohodlným životem. Ani v nejmenším nevěděli, co se venku děje, ale ani to vědět nechtěli. Na pravdu stejně nebyli připraveni, ale pravda si je přeci jen v jejich tichém úk...

Když vládne chaos tisíc let, musí poté dojít k nastolení pořádku, avšak jaký pořádek může se uchytit? A přitom životy nezahodit? Za medem a cukrem zřel jsem krev, byla hnědá, byla rudá, byla hořká a přeci jsem si med a cukr vzal a snědl, snědl na tolik, až z toho zbyla troška. jen troška, kapka na jazyku… Nad Městem Mrtvých se už dávno rozprostírala noc, přesto až v těchto pozdních hodinách dorazili do města tři pocestní ze Země. Dva naprosto dobrovolně, ale ten třetí se vzpíral v zářivých ohnivých okovech. Byl o dost menší než ti druzí dva, malá shrbená postava připomínající spíše strom, než lidskou bytost. Skoro by člověku toho malého tvora bylo líto, kdyby však nekvílel, jako by ho někdo mučil. Ten zvuk protínal vzduch a vrýval se do myslí. Odporný zvuk, který sotva někdo se slabou vůlí, mohl vydržet. "Oh, bože, to je mi tedy protivný zvuk," uvítal pocestné kdosi schovaný na kraji prvních domů. Stvoření zmlklo a vytřeštilo ještě více své kulaté velké oči. "Nečekal byc...

Vyvaruj se pomluvě, nesnaž se někoho shodit, protože mnohdy můžeš překročit mez hravě, a poté se budeš v krvi brodit. Překročíš hranici a popluješ dál. Pryč, pryč, dál a dál než by sis přál Do míst, ze kterých není návratu. A tak měj úctu k druhým i ke svému životu. Katka společně s Janem se unaveně a vyčerpaně svalili na jednu z volných lavic, která jim právě byla nejblíže. Ztěžka oddechovali, jak byli z tance udýchaní, a dívali se na ostatní. Jan se otočil na chvíli čelem ke stolu, aby se v zápětí obrátil zpět s půllitrem piva. Lokl si, ale vše musel vyprsknout smíchy. Pozoroval, lidi jak tancují, skotačí, smějí se, třpytící se šat dívek, jenž zářil ve večerním osvícení, a nervózní obličeje chlapců, když v tom zahlédl své dva kamarády, Martina a Pavla. Jejich kývavé, nejisté pohyby a kyselé obličeje. Martin šlápl své partnerce na nohu. Zrudl jako rajče a cosi nesrozumitelného zamumlal. Evidentně to byla omluva, ale dívka se na něj povýšeně podívala a zakroutila hlavou, jako by chtěla...

Najdi hranice, najdi střed najdi je, než začne pršet najdi a nelítostně je střež vždyť i ty sám si to přeješ. Kde je mám hledat? Kdo by, kde jsou, měl určovat? Kdo je potřebuje, když i svět sám bez nich volně pluje? Probuď se, prozři, a nenech svět upadnout do pří. Hleď, už prší. Tma nekonečná, rozprostírající se skoro nad celou polovinou planety, matka noci, klidné, ponuré, tiché, mokré, přesně taková totiž tenkrát noc byla. Proudy vody padaly na zem a já cítil, že se něco stane. Hořká, hnusná, dusivá pachuť hlíny na špičce jazyka, mi to říkala. Cítil jsem to v kostech, z hnilobného pachu shnilých, promáčených rostlin a dokonce i z vody, co padala neustále z nebe. Bylo mi špatně. Pálily mě oči a třeštila hlava, takže jsem myslel, že mi vybuchne. Až příliš jsem ji i oči unavoval. Celé noci jsem probděl pracuje, na své zdraví jsem nehleděl. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy spal, jedl pořádné jídlo, nebo jinak o sebe pečoval. Dokonce jsem už měl několikrát halucinace a to všec...

Chodí temnotou, protože pravdu shledali příliš krutou. Jen ve dvou se brodí samotou, a tak den za dnem plynou, až se to vše zdá pouhým zdáním, a naším zbožným přáním. Pustina, ten výraz nepatřil jen obyčejné poušti, jakých je na zemi, ve skutečném světě hned několik. Ne, tento výraz patřil rozlehlému místu ničeho, jen vyprahlé půdy, která se pod nohama rozpadala na duševní částice, a co začínalo už u jižní brány Města Mrtvých a táhlo se až do dáli, kamsi k bránám města Osiris. Pustina byla územím, do kterého se neodvažovali ani ty nejstatečnější, přesto teď u jižní brány se nyní nacházeli dva bohové smrti, smrtky, muž se ženou. Muž seděl na oprýskané pouliční lavičce a zdáli sledoval ženu, svoji nerozlučnou parťačku, jak k němu jde a přitom pohybuje boky ze strany na stranu. Bezděčně si olízl rty. Byla, dalo by se říci, skutečně krásná. Nechal si tu chuť chvíli na jazyku, ale poté ji spolkl. Nebyla jako on. Ještě si pamatoval starou dobu. Na rozdíl od ní byl tím jedním, co se narodil d...

Daleko od všeho dění, kde Kurosaki a jeho přátelé město brání, píší se daleko jiné příběhy a možná s jinačími průběhy. Ve středu Evropy,kde zlé duše mají jiné drápy, kdo chrání lidi a převáží mrtvé na druhou stranu přes mrtvých bránu? "Hmm, paní, proč v takovém parném odpoledni nosíte ty černé sametové šaty s kápí?" zeptala se blonďatá holčička v krásných zářivě bílých šatech a zadívala se na dvě osoby, které právě vyšly z obchodu se zeleninou. Její otázka nesměřovala k tomu menšímu muži s džíny, volným, otrhaným trikem a náušnicí v jednom uchu, který se znuděně díval kamsi do dáli a dával okatě najevo že vše, co se před ním děje, je mu podřadné. Ne, její otázka mířila k ženě, která stála vedle něho. Byla vyšší a pod černými šaty se matně rýsovala její štíhlá postava. Kdo ví proč, už z dálky budila respekt. Přes hlavu měla hozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje. Malá holčička okamžitě upoutala pozornost těch dvou. Přišli až k ní a žena v černém se nad ní sklonila. ...

Jaro přišlo bez peněz, léto přišlo bez peněz, podzim přišel bez peněz, zima... zima přišla studená... Vánoční nadílka povídek a obrázků. Tak si ji úžíte, šťastné a veselé. :-)

Scene - ne, to není sranda, to je míněné zcela vážně Slow loading Flowers Snow queen Math Princess Corridor Cat Head Blue rose

Anotace: No, takže jedna HP ff. Předem se musím omluvit, protože nejsem skalní fanynka Harryho Pottera, tak nevím třeba některé informace do detailů. Avšak nezdálo se mi to tak špatné... to však posuďte vy. :-) Je to takový pohled na Voldemorta trochu jinak. Snažím se pochopit, proč by ničil kouzelnický svět, když mu byl vlastně hrozně drahý a vysvobodil ho ze sirotčince, a jiné nesrovnalosti. Voldemort ve skutečném díle mi připadal příliš tak průhledně zlí a to mi vadilo. Nikdo přeci není čistě zlí, nebo dobrý. I když sama nemám ráda, když se v povídkách překrucují charaktery postav, tady jsem to možná udělala já. Ne, vlastně asi ne, jen jsem nabídla pohled do jeho duše. Pohled do duší, jako byl zhřejmně on, s paralelou například i v našich skutečných dějinách... "Cesta do pekel je roubena samými dobrými úmysly." Jak zlověstné mohou působit slova: "Pro vyšší dobro?" Já byl zrozen k velkým činům. K očistě tohoto světa od skutečného zla, jenž představují ti, kteří j...