Svědectví o světle - Žena Deana Winchestera

Svědectví o světle - Žena Deana Winchestera

(Původně povídka nesla název "Žena Deana Winchestera" naprosto tak umyslně narážející na epizodu z seriálu Doctora who s názvem "The Doctor's Wife", kterou jsem se inspirovala, a také si tím z toho trochu udělala legraci)

Dean Winchester byl sám, jen on, Impala a míle s vozovkou. Sam ho opustil, Cas někde v nebi, pořád napravující ten nepořádek, Bobby byl mrtvý, Kevin byl mrtvý, Garth si někde užíval se svou vlkodlačí rodinou, Charlie byla v zemi Oz a takhle by mohl Dean pokračovat ještě dlouho, lidí kteří ho opustili, či byli mrtví popřípadě obojí. To nebylo důležité, důležité bylo, že si připadal opuštěně a osaměle. Zrovna jel k případu, obyčejný lov na démona, nic vážného a Dean si obvykle takové jednoduché věci užíval, dnes však ne. Nebyla to taková zábava, když neměl kolem nikoho.

"To není pravda, Deane, máš mě," ozval se najednou ženský hlas a Dean sebou šokovaně škubl.

"Co to kurva…" rozhlédl se kolem překvapeně. Ve voze však stále nikdo nebyl, žádný anděl, žádný duch, nebo démon, který by se objevil z ničeho nic. Bezva, tak teď už úplně zešílel a má slyšeny?!

"Nemáš slyšený, to jsem já, jen já. Jsem tady, přímo tady, pořád a vždycky," uslyšel ten hlas Dean znovu a kousl se do rtu. Co to zase u všech svatých je?! Kdo to na něj mluví, jak ví, co si myslí?! To mi snad ta věc čte myšlenky?! Proč, co to je a…

"Ne, proto abych věděla, co si tak myslíš, si nemusím číst v tvé hlavě. Prostě tě znám, znám tě lépe než kterákoliv jiná bytost v tomto vesmíru, možná i lépe než ty sám. Uklidni se, nechci ti ublížit. Jak bych mohla?"

"Dobře, dobře," Dean se tedy pousli zklidnit, i když to v něm naprosto vřelo. "Takže co, co jsi zač a co chceš?"

"Ty mě nepoznáváš?" zeptal se hlas. Znělo to smutně.

"Ne, měl bych?" protočil očima Dean.

"No to ano, cestujeme spolu celý tvůj život, Deane. Celí tvůj život ti dávám domov bezpečí a snažím se tě chránit a nechci nic jiného, než abys byl v pořádku a šťastný," začala se na něho obořit, avšak více se starostí než se zlostí. Ano, ona podle toho, že hlas byl ženský a teď to také znělo jako naštvaná manželka, nebo matka.

"OK," pravil pomalu Dean. "Dík, no, vážím si toho."

"Jo, to bys tedy měl. Není to zrovna třikrát vždycky jednoduchý. Nejste jediní, kdo to čas od času schytá od těch nadpřirozených potvor. Už si ani nepamatuji, kolikrát mě téměř sešrotovali, rozbili okýnka, kapotu, ukradli, do něčeho jsem nabourala a…"

"Ty jsi moje Impala," došlo najednou Deanovi.

"Ano, co sis myslel?!" zabručela a tentokrát v tom mohl konečně slyšet matné vrčení motorů. Dean šokovaně zíral na silnici před ním, úplně celý mimo, z toho že si právě povídá se svým vozem. Kdo by nebyl? Ale jak to do pytle bylo možné? Copak jeho auto, jeho zlatíčko, mělo nějakou špatnou historii, byl k ní připoutaný duch, nebo co?

Z útrob Impaly se ozvalo další zavrčení a kazeťák malinko dvakrát poposkočil v písni AC/DC. Znělo to trochu jako smích. "Semnou není nic v nepořádku, Deane. Jen prostě mám duši. To věci mohou mít, když jim věnuješ dostatek svého času a lásky. Nejsem nic zlého a omlouvám se, že jsem se ozvala až teď, ale potom všem. Jak bys řekl po těch všech sračkách, ve kterých jste se brodili, ale tak nějak dnes si mi připadal ještě daleko více zoufalý než kdy dřív."

Dean nevěřícně zakroutil hlavou. To se mu snad skutečně jen zdá?! Takže co teď, nyní se nacházel v seriálu Knight Rider, nebo co?!

"No to spíš v Doktoru who, jsem, troufám si říct, víc spíš jako TARDIS. Já mám duši, nejsem nějaký hloupý program, jsem živá…" zavrčela opět a Dean se zasmál.

Možná by měl být zděšen. Možná by se měl rozčilovat, že nic, žádný člověk a ani věc v jeho životě, nemůže být normální. Možná by měl být podezíravý, protože vážně najednou zjistil, že jeho auto je živá pravděpodobně nadpřirozená bytost, která s ním teď začala z ničeho nic mluvit. Jenže neměl velké podezření, že by jeho vůz, jeho Impala '67, jeho děvče mohlo být nějak zlé, nebyl zděšený, nebyl rozčílený, protože měla pravdu, protože prostě tohle bylo jeho Baby, tahle holka byla jeho člen rodiny, tohle byla ONA… ta s kterou byl už tak dlouho, ta která stála vždy na jeho straně, vždy tady vždy všudypřítomná, ta s kterou prošel už tolika hrůzami. Nebylo to děsivé, když o tom tak přemýšlel, nebylo to ani zvláštní. Jeho Zlato bylo neustále vystaveno nadpřirozenu, nebylo by spíš zvláštní, kdyby jí to nepoznamenalo?

Ne, jediné co ta situace byla, byla krásná a legrační, a tak to Dean přijal se vším, co to obnášelo.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Abych k vám byla upřímná, Dean si nejprve myslel, že se mu to zdá, že to byl jen sen, krásný laskavý a bláznivý, přesto jen sen. Očekával, že se ráno probudí a jeho auto bude zase jen auto. To se však nestalo a jak čas plynul, Dean si zvykl, tak jak si zvykl i na jiné nenormální věci v jeho životě. Najednou byl schopen se svojí holkou prožvanit celé hodiny zdánlivě o ničem a byl užaslí, konsternovaný, jak sarkastická, ale i upřímná a loajální dokázala jeho holka být.

Vše bylo zase najednou fajn, a pak po necelých šesti měsících se vrátil Sam a Deanovi rozhovory s Impalou musely přestat, protože Dean si nebyl jistý, jak by na to jeho mladší bratr mohl reagovat. Dean měl tedy tajemství, Impala byla opět tichým společníkem a Sam? Sam nevysvětlil, kde celou tu dobu byl a co dělal. To však moc nevadilo, protože byli zase spolu, opět spolu všichni tři.

Toho dne se vzduchem linul odporný pach rozkládajícího se masa, z kterého se obracel žaludek vzhůru nohama. Samovo tělo leželo skroucené v postranní zaplivané uličce, která páchla močí, po cigaretách a zvratkách, tak daleko teď od Deana. Deana, který teď byl přišpendlený na protější stěně starého napůl rozpadlého domu, v ústech cítil hořkou kovovou pachuť krve, v hlavě mu dunělo a nedokázal se pořádně ani nadechnout, a to vše jen kvůli nějakému zatracenému druhořadému démonovi, který je překvapil, jako vážně!

A ač to bylo sebe ponižující, kluci na tom byli teď skutečně bledě a Deanovi nezbylo nic jiného než se modlit. "Ach Cas, Castieli snes sem tu svojí lehoučkou prdýlku na chvíli zpátky na Zem a opět nás prosím vytáhni z brindy." Nic se nestalo. "Ach prosím, má drahá, kdybys mohla s mocí své duše se sama rozjet a…" Dean nestihl dokončit svojí žádost o pomoc, před očima se mu setmělo a on upadl do nebezpečného, ale laskavého bezvědomí. Naštěstí jeho prosba byla vyslyšena.

Dean se probudil na sedadle spolujezdce a připadal si, jako by ho přejel buldozer. Stále špinavý, smradlavý a s několika krvácejícími ranami, ale na živu. Zmateně se rozhlédl kolem. Nacházel se v Impale, kde také jinde, že?! Na zadním sedadle ležel Sam, ještě stále v bezvědomí, stále tak zubožený jako byl v té uličce, ale alespoň v bezpečí. Deanovi se znatelně ulevilo. Jeho Baby si to mířilo k jejich motelu… Dean se zarazil. No počkat, počkat! Oni někam jeli, kdo sakra řídil, co se stalo?! Explodovalo mu v hlavě tucet otázek. Opatrně a možná trochu se strachem pohlédl na místo, kde obvykle seděl on. Bylo…

Ne, nebylo prázdné. Impalu řídila žena, Dean jí odhadoval, že jí mohlo být tak dvacet možná pětadvacet. Měla krátké neučesané vlasy, asi stejné barvy jako ty Samovi, na holku husté, ale upravené obočí, které ji neškodilo, ale naopak dodávalo trochu mužské drsnosti a kontrastovalo s jemným obličejem, hodilo se jí k hnědozeleným vážným očím. Její postava, co si dovolil Dean odhadovat, nebyla zrovna éterická, neodhadoval by jí takto od pohledu na lovce nebo sportovkyni. Na sobě měla bílou blůzu, černé kalhoty, sako a klobouček. Styl oblíkání muže minulého století, který vyrazil do společnosti. Tak trochu mu to připomnělo dědu Henryho, i když u žen by takové oblečení bylo tenkrát celkem pófá. Než však Dean o tom stihl více popřemýšlet, nebo ve své hlavě stihl dostat k otázkám, jako jsou například: "Kdo to je? Jak se dostala do Impaly? Proč je zachránila?", byl Dean ze svých myšlenek vytržen s odpovědí snad úplně na všechno.

"Snažíš se, Deane, zase umřít, nebo co?!" štěkla na něj rozhořčeně, ale bez ohledu na to jak moc zněla vztekle a jak moc křičela, Dean okamžitě pochopil. Kriste, ten hlas!

"Impalo," zašeptal překvapeně.

"Sakra chlape, takhle zbytečně a hloupě riskovat, chceš mě zničit. Kdybych byla člověk, už dávno mi z vás dvou bláznů trefí šlak. To si snad myslíš, že na tobě nikomu nezáleží, že nikomu nezáleží na vás dvou, že se chováte jako naprostí dva idioti?! Jestli jo, tak pro tebe mám novinku, spousta lidí vás pořád potřebuje, a i kdyby ne, tak co já? Co hergot já?!" rozčilovala se dál, bez toho aby se vůbec všimla, jak moc je její majitel ohromen jen z její lidské formy.

"Zlato já…" Dean neměl slov.

"Ty jsi kus vola, jo já vím," zabručela.

"Myslel jsem si, že v lidské formě bys vypadala jinak. Víš, černé vlasy, tmavá příjemná čokoládová pleť, vitální a hodně štíhlá s koženou černou bundou a celkově stylem "medailistky"…" začal zmateně Dean ze sebe blekotat.

"Hele já vím, že na to nevypadám, ale za necelé tři roky mi bude padesát."

"No a? Ozzymu Osbournu je teď šedesát šest a stále jezdí po koncertech, a stále zpívá. Navíc ty si moje Baby, ty nestárneš," zavrtěl Dean hlavou a Impala se musela jeho naivnímu pohledu a dětskému komplimentu zasmát.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Casteil na rozdíl od ostatních měl podezření. Jakožto Anděl cítil přítomnost její existence. V případě Impaly to byla jemná vanilková vůně smíchaná s višní a smradem z benzínu do aut. Bylo to šimrání na temenu hlavy a obklopení teplem. Pokaždé když seděl v Deanově voze, mohl očekávat ono lísání, které se občas dotýkalo až jeho milosti. To bylo… příjemné, ale uvádělo ho to do rozpaků, a proto to raději Deanovi ani Samovi nikdy neřekl, ale nedivil se a neptal se, když jednoho dne přiletěl za Deanem a zjistil, že jemu dělá společnost jakási žena…

(dále bylo u nedopsaného partu se Samem od původní podoby povídky zcela upuštěno v prospěch více biblického jazyka a básně, která nám více umožňuje pohlédnout do duše Impaly)