Alexander John Rider Gibbs - 04
Následující týden byl pro Gibbse v práci těžký. Jak slíbil, nepátral po onom německém žoldákovi, což vyvolávalo otázky a jeho tým na něj kvůli tomu byl naštvaný. Jeho odpověď: "Nejsou žádné stopy, tak co dělat?", jim pochopitelně nestačila. Samozřejmě, protože to byl zrovna on, kdo je učil, že vždy jsou nějaké stopy, jen se musí hledat. Mysleli si, že z nějakého šeredného důvodu to chce zadupat pod kobereček, což se jim samozřejmě nelíbilo. Jediný, kdo ho prokouknul až na kost, byl Ducky.
"Jethro, co jsi to provedl?" zeptal se ho bez úvodu, když se jednoho dne ocitli sami.
"Nevím, o čem to mluvíš," pokusil se hrát nevinného.
"Znám tě už dlouho, vím, že bys jen kvůli absenci stop, nepustil chlapa, který napadl tvého člena týmu. Takže co ve skutečnosti máš v plánu?" řekl Ducky.
"Ducky, starý příteli, já vím, kdo to je. Nájemný vrah, nebezpečný nájemný vrah spjatý se ŠKORPIONEM," zavrtěl Gibbs hlavou.
"ŠKORPIONEM!" Ducky zbledl. "Myslíš s tou organizací? Jethro, to je…"
"Jo, já vím," hlesl Gibbs.
"To tě však neodradilo, ne?! Co jsi provedl?" opakoval doktor znovu svoji otázku tentokrát však s větším důrazem.
"Poslal jsem na toho kojota někoho, kdo si dává kojoty k svačince," odpověděl Gibbs tiše.
Ducky se zamračil. "Poslal jsi na vraha, jiného vraha?!"
"Doufám, že ne. Ne tak docela," přiznal Gibbs.
"Ty tomu člověku mu věříš?!" Ducky byl překvapen a zhrozen zároveň. Gibbs však neměl náladu mu vysvětlovat, kdo onen vrah-nevrah je, že je to vrah-špion-nezletilý-jeho syn, zvláště, když Ducky a zbytek tymu ani nevěděl, že někoho adoptoval.
"Chtěl bych, Ducky, chtěl bych."
Patolog kývl a už se dál neptal.
O několik dní později přišla anonymní zpráva, která zvala agenty NCIS do nedalekého skladiště. Gibbsův tým si myslel, že jde o past, ale šéf věděl své a nemýlil se. V tom skladu na ně čekal svázaný a uspaný Klaus, ležící na velkém stříbrném plátu.
"Tak to vidíš, já nevěděl, Zivo, že máš narozeniny," zavtipkoval Dinozzo, čímž si vysloužil dobře mířený pohlavek. Netušil však, jak moc byl blízko pravdě, až na to, že to nebyl dárek pro Zivu, ale pro Gibbse.
Ač s to nezdálo pravděpodobné, život s Alexem se od té doby stal o dost více snesitelnější. Ne, že by Gibbse netrápilo, že jeho syn je ex-vrah, ex-špion v důchodu, podle všeho vyšší agent, než kdy on bude, ale teď když věděl, kdo to je, bylo snažíš to celé pochopit. Když se na Alexe díval jako na agenta, ne jako na chlapce, bylo tak lehké mu porozumět. Zjistil, že si váží toho kluka a bylo tak jednoduché, sem tam za ním přijít, s obtížným případem a přijmou to, že Alex mu může občas pomoct, co občas, vždy, protože Alex nebyl dítě, byl dospělí v dětském těle! Nesnášel to, pomyšlení. Pomyšlení, co ten kluk musel zažít, aby takhle rychle vyrostl, ale nemohl s tím už nic dělat, jen mu poskytnout přátelství a podporu kolegy, přítele, otce dospělého dítěte. A tak dny, týdny, měsíce ubíhaly a Alex občas Gibbsovi doma poradil s případem. Podíval se na fotky místa činu, obětí, podezřelých, řekl svůj cenný názor a sem tam se na okraj zmínil o své černé minulosti agenta MI6, nebo své rodině. Čím víc Gibbs věděl, tím víc nesnášel hlavy zpravodajských služeb, tím víc toho chlapce musel obdivovat, brát ho jako kolegu, ne jako teenegera.
Komentáře
Okomentovat