Alexander John Rider Gibbs - 02

Přesto, že to smrdělo a Jethro Gibbs věděl, že mu Fornell neřekl ani polovinu celé pravdy, věděl, že to bude jednoho dne problém, ale nedokázal by unést pomyšlení, že tomu chlapci nepomohl, neudělal pro něho nic, a tak nakonec zněla jeho odpověď "Ano". ANO.

Přijal chlapce, který má za sebou temnou minulost, o které on ví sotva zlomek. Přijal někoho, kdo bude mít psychické problémy. Přijal někoho, kdo byl na tom stejně špatně jako on, možná i hůř. Přijal někoho, kdo bude mít spoustu problémů. To si myslel, ale nemohl se více mýlit.

Když svůj souhlas o adopci oznámil Fornellovi, chtěl zařizovat papíry a dojít si pro chlapce, bylo mu řečeno, že je vše již hotovo a kluk dorazí sám k němu domů. To nebylo zrovna podle běžného postupu, dokonce i pravděpodobně protizákonné, ale koho by kvůli tomu měl žalovat, FBI? Navíc co bylo v Alexandrově případě podle předpisů, nebo běžnému postupu?

A tak byla neděle a Gibbs pracoval na své lodi, když zaslechl zvonek. Nechal svoji práce a vydal se ke dveřím, otevřel je, a jakmile to udělal, dvě vážné, chladné smutné oči ho zrentgenovaly od hlavy až dolu. Za dveřmi stál blonďatý chlapec, který vypadal velmi podobně, jako ten na fotografii, co byla ve Fornellvě složce, ale přece jiný. Tenhle se neusmíval, byl o fous starší a přes pravý spánek, k uchu a až do půli krku se mu táhla dlouhá tlustá a zle vypadající jizva. Na sobě měl vytahanou starou mikinu s kapucí a džíny, na nohou tenisky Nike a v ruce držel černou vojenskou tašku. Jiné zavazadla neměl.

"Zvláštní agent Leroy Jethro Gibbs?" zeptal se bezbarvě.

"Ano, a ty musíš být Alexander John Rider," kývl Gibbs.

"Gibbs, Alexander John Rider Gibbs, adoptoval jste mě, pane," opravil Alex svého nového otce. "ale ano jsem, říkejte mi prosím, Alex," potvrdil nakonec. Gibbs se mírně zachvěl. Na tom prohlášení bylo něco děsivě známého a zároveň mrazivého. Možná to bylo tím oslovením "pane". Který dospívající oslovuje starší "pane", který vůbec ke starším mluví uctivě? Kdo kromě vojáků, tohle oslovení ještě využívá? Až moc mu to připomínalo práci. To bylo možná ono. Ten chlapec s ním nemluvil jako by byli otec se synem, ne, jako k příteli, nebo chlapec s dospělým, ne, mluvil tonem i využitím slov, jako by byl jeden z jeho agentů.

"Nemusíš mi říkat pane, stačí tati, Jethro, nebo Gibbs, jak chceš," pokusil se o úsměv, ale musel si přiznat, že on starý mariňák, velký šéf, byl dost nervózní. Nikdy by nevěřil, že ho dokáže vyvést z míry dítě.

"Omlouvám se, myslel jsem, že být uctivý nebude ke škodě," řekl Alex.

"Pravidlo šest, nikdy se neomlouvej, je to známka slabosti," zahučel Gibbs automaticky. Skoro si ani neuvědomil, že to řekl. Alex si nebyl vědom pravidel, která vedl a nečekal, že odpoví, o to ho víc překvapilo, když se chlapec ušklíbl a zašeptal: "Nech nepřítele si myslet, že jsi slabý, a pak udělá osudovou chybu." Překvapeně zamrkal.

"Máš svůj vlastní kodex?"

"Ne, tak docela, jsem spíš král improvizace a chaosu, jako každý teeneger," odpověděl Alex a uličnicky se zazubil. Možná, možná to nakonec půjde. Pomyslel si Gibbs a pustil mladíka dál.

>> předešlý díl

>> další díl