Andělé patří do nebe 08

Scéna čtvrtá

Viktorův dům, zahrada, oslava

Na scéně Eva a Marií.

Eva leží na zemi a Marie do ní rukama bije a jako šelma kolem ní krouží.

Marie (zpívá):

Diamanty, moc a peníze!

Za lásku se snad platí draze?!

Mám, mám takovou zlost!

Jak bych z toho mohla mít radost?!

Kde, kde máš to kouzlo?!

Co na ty dva sklouzlo!

Čím, čím sis je koupila?!

Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Já, já ne ty jsi mě podvedla!

Ty jediná jsi mi ho odvedla!

Čím jak jsi to provedla?!

Eva (zpívá):

Sestřičko, sestři má milá,

proč, proč si ke mně tak zlá?!

Já nic jsem ti neprovedla,

jen pomsty na něm jsem se nezřekla?!

K pomstě netřeba velkých zbraní

a stejně to toho zločince zraní!

Proč však jsi naštvaná ty?

Ty přeci vyjdeš bez ztráty!

Sestřičko má hrabivá,

vypadáš špatně, nejsi zdravá?

Ne nejsi, jen jsi byla jako já bláhová.

Marie (zpívá):

Kde, kde máš to kouzlo?!

Co na ty dva sklouzlo!

Čím, čím sis je koupila?!

Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Chci, chci ho!

Chci pro nás dva jen blaho!

On však jako o mě nevěděl

a jen na tebe hleděl!

Okouzlila jsi jeho

i toho druhého

koupit si je? Jen draho?!

Přeci jen mé srdce po nich prahlo!

Koupit si je však nemohlo! (vykřikne a chce ji znovu uhodit)

(Na scénu přiběhne Roman a odtáhne ji pryč)

Roman (zpívá):

Štěstí, chtěla sis koupit,

nebo snad lásku někoho uloupit?

Vše je peníze a moc!

Toto tvrzení ti najednou zakryla noc!

Nikdy to nebyla pravda,

o to hroznější je tvá zrada.

Některé věci se nedají koupit,

o to těžší je, je uchopit.

Jak můžeš takto jednat?

Závidět tak až do bití to dohnat?

A k něčemu tak zlému se zaprodat?

Eva (zpívá):

Marie, má sestřičko, co to říkáš?

Tak to není, však za pravdu mi dáš.

Vždyť já byla oklamána a nenávist chovala,

Copak má smysl, abych svého nepřítele milovala?!

Marie (zpívá):

Kde, kde máš to kouzlo?!

Co na ty dva sklouzlo!

Čím, čím sis je koupila?!

Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Eva (zpívá):

Jak mi můžeš závidět,

a přitom na mě teď hledět?

Vždyť já jsem nic nespáchal,

i když nenávist vůči tobě a jemu jsem chovala!?

Roman (zpívá) :

Eva má pravdu jsme nepřátelé

a ovoce naší nenávisti je již zralé,

Mé srdce je pusté a vyprahlé.

Eva (zpívá):

Romane! Romane, pusť ji!

Já, já odpuštění ji daruji!

Přeci jen vše nejlepší ji přeji,

myslím to vážně, nic nehraji!

(Na scénu se přiřítí i Viktor s Františkem a ostatními hosty oslavy)

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):

Kde, kde máš to kouzlo?!

Co na ty dva sklouzlo!

Čím, čím sis je koupila?!

Jak, a čím jsi mě oloupila?!

Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):

Marie, má sestřičko, co to říkáš?

Tak to není, však za pravdu mi dáš.

Vždyť já byla oklamána a nenávist chovala,

Copak má smysl, abych svého nepřítele milovala?!

Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):

Eva má pravdu, jsme nepřátelé

a ovoce naší nenávisti je již zralé,

Mé srdce je pusté a vyprahlé.

Marie (zpívá zároveň s Evou a Romanem):

Diamanty, moc a peníze!

Za lásku se snad platí draze?!

Mám, mám takovou zlost!

Jak bych z toho mohla mít radost?!

Eva (zpívá zároveň s Marií a Romanem):

Romane! Romane, pusť ji!

Já, já odpuštění ji daruji!

Přeci jen vše nejlepší ji přeji,

myslím to vážně, nic nehraji!

Roman (zpívá zároveň s Marií a Evou):

Eva má pravdu, jsme nepřátelé

a ovoce naší nenávisti je již zralé,

Mé srdce je pusté a vyprahlé.

Já sám sebe jsem se obviňoval!

Přitom, co strašného jsem udělal, jsem ani nechápal!

Nořím se široširou nenávistnou tmou!

Nenávist a láska mě pojí pouze s jedinou!

(vykřikne, pustí Marii a zavládne ticho)

Eva: Co? Co jsi to říkal? (vyděšeně a překvapeně)

Roman: Už vím, co mě celou dobu tak sžírá.

Eva: Neříkej, ono tě něco sžírá? (jízlivě)

Roman: Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší.

Marie: Ne, nenávidíš ji, je to tvá nepřítelkyně! (zoufale)

Viktor: To je pouze jejich věc! (šokovaně hledí na Evu s Romanem)

Eva: A co?

Roman: Tu jedinou. Jak blízká je nenávist k lásce?!

Eva: A co? Co čekáš? Křídla již nemám. Již přešla jsem tu hranu, na tu stranu.

Roman: Ani anděla prosit o odpuštění nemohu.

Eva (zpívá): Andělé! Andělé! Krásní andělé, patří do nebe. (zvedne se ze země a přijde až k Viktorovi)

Roman: Jsme nepřátelé bez jediné šance. Jsi moje nepřítelkyně a ty jediná mě můžeš zničit. Jsem ti vydán na nemilost a nemilost.

Eva: Tak vyslyš můj trest! Zlomil jsi mi srdce, odtrhl jsi mě od mé rodiny, sprostě jsi mě okradl. Ať se tedy misky otočí. Okradla jsem tě o tvé srdce a teď ti ho zlomím, protože se provdám s jiným. Miluji ho, tvého bratra a ty poznáš, co jsem cítila. Sžíravou neklidnou duši, srdcem křeč, již nezapomeneš! Do své smrti nenajdeš klidu. (praví jako kletbu)

Roman: Přijímám, svůj uděl. A přeji vše nejlepší. Srdečně blahopřeji. Přeci jen, co si mohu více přát než štěstí tebe a Viktora? (smutně a sklesle, přechází k nim a blahopřeje)

(Viktor nejdříve nechápe, je překvapen, ale poté šťastně přijímá blahopřání)

Marie: Co je tohle za konec? Co je toto za uhozený konec? (přejde k divákům) No a vy se na mě tak blbě nedívejte a radši napište lepší! (zatáhne se za ní opona a na scéně zbyde jen ona) No, na co čekáte, dobře zaplatím. Nevěříte? Mám plno zlata, celou truhlu. Počkejte, hned se vrátím s tou truhlou a nebojte se, nikdo vás nezavře za braní úplatku. Jen, když nakonec vše pro mě dopadne dobře a ne pro ně! Nevěříte mi, já se hned vrátím! (volá a odchází ze scény)

<< předešlý díl