Andělé patří do nebe 01

Postavy:

Eva: "Donutím tě se mi poklonit a prosit o milost."

Roman: "Vše je na nic, miluji tu, která mě nesnáší."

Viktor (Romanův bratr): "I andělé, potřebují své andělé strážné, protože svět a život je zlý."

Marie (sestra Evy): "První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech."

František (Viktorův sluha): "Jste příliš pyšný na to, abyste se jí přiznal. Ne, jste dost pyšný na to, abyste si to přiznal sám sobě."

Ondra (policista): "To je sice moc pěkný to mě však moc nezajímá."

Adam (otec Evy): "Dostaň se z toho sama a budeš šťastná, hrdá a samostatná!"

Irma (matka Evy): "Odešla si ze svého domova, aniž by ses o něčem zmínila."

První dějství

(fantaskní svět démonů a andělů)

Scéna první

Mýtinka u řeky nedaleko domu Eviny rodiny

Na scéně Eva (anděl), Roman (démon) a klec s modrou dekou přehozenou přes ni.

Eva a Roman se drží za ruce a zpívají.

Eva:

Jak je den krásný,

když je vzduch

láskou vonný

bez černých much.

Já bych se obětovala,

než abych to ztratila

a v samotě bloudila.

Roman:

To jsem rád má drahá.

To je naše krásná cesta,

tak pojď a nebuď plachá.

Pro anděly to bude ztráta.

Naše však štěstí.

Můj život bez strastí.

Tvůj bez andělských bláhovostí.

Eva:

Hoch, šla bych, šla

avšak s máti jsem nehla.

Jak mám opustit příbuzné,

a ani přátelství není bezcenné.

Chtěla jsem, chtěla

a přitom jsem se chvěla.

Chtěla jsem jim to říci.

A oni, že prý mají práci.

Roman:

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci tě ztratit!

Eva:

Mí rodiče, andělé,

mí známí a mí přátelé,

tví příbuzní, tví drazí,

to všechno je naší zdí.

Krásnou a drahou

a však nepřekonatelnou.

Jsme ze dvou odlišných světů,

je to tak, nebo se snad pletu?

Roman:

Jsme ze dvou světů, ale jednoho vesmíru,

Eva:

ty dva světy vždy budou ale bez smíru!

(Marie za scénou): Evo! Evo! Kde jsi? To jsem já…

(Roman a Eva se skryjí za klec. Marie přichází na scénu.)

Marie: Evo! Kde ta potvora sakra zase lítá? Snad to není s ním! Pche, taková urážka našeho rodu. Copak si neuvědomuje kým je? Že by se neměla tahat s takovýma jako je on. Z něčeho takového bude jen potíž. Neví, co se sluší a patří. První v životě je hrdost na své štěstí a štěstí se váží ve zlatě a drahých diamantech. (Zavrtí nechápavě hlavou a odejde s voláním jejího jména.)

(Marie za scénou): Evo! Evo! Matička tě volá!

(Roman a Eva se vyplíží ze své skrýše a zpívají.)

Eva:

Oh Romane, hrůza a děs,

z těch slov polil mě běs.

Jak něco takového…

může říci má sestřička?

Jak může říct něco tak ošklivého

tak lehce, jako by to byla hračka?

Roman:

Tak, tak je konečně vidíš!

Tak konečně nesníš!

Toto tady, kde jsi, je Zem,

svět lidský, čistý i nečistý.

Málo takových andělů zavítá sem.

Je to svět čistých duší pustý.

Eva:

Ano, tak je to pravda,

a toto není žádná sranda.

Roman:

Dva odlišné světy, však jeden vesmír,

ty dva světy vždy budou ale bez smíru!

Eva:

Ale vždy tu bude jen uzoučká stěna,

k překročení do jiného světa velká brána.

Roman:

Andělé lehce zabloudí za tu bránu,

přehoupnou se přes pomyslnou hranu.

Eva:

Ubohá Marie, zlatíčko Marie zabloudila!

Proč mi neřekla, já bych jí pomohla.

Roman:

Nejen ona se v mlhách ztratila

a tu hranu, bránu překročila.

Eva:

Ano, tak je to pravda,

a toto není žádná sranda.

Přesto jsou moje rodina,

ještě snad nenastala ta hodina!

Roman:

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci tě ztratit!

Nikdy mě takto nepřímou,

nesnášenlivostí ke mně planou.

Odejdeme, odejdeme pryč

dnes večer, tak nekřič!

Potichu si sbal

a pamatuj si, co jsem ti dal.

Nikdy mě nepřijme tvá rodina,

a proto přišla již ta hodina.

Opustíš je, ale v tvém srdci nebude pustina.

Udělej to, než praskne strachu tvá hladina

Kdo, by mohl jen pochopit?

Eva:

Jak bych mohla opustit?!

Roman:

Nechci, nechci to ztratit!

Jestli ráda mě máš,

tak na co se ještě sebe ptáš?

Jdi domů a zabal vše potřebné,

i zlato, šperky a jiné drobné,

vše to, co nám bude na cestě platné.

(odmlčí se)

Tak a teď běž honem domů! Nebo když se nerozhodneš, odejdu sám.

(Eva zmateně a stále nerozhodně odchází)

Roman: Tak nerozhodný je ten můj naivní andílek. (směje se) Andílek, který mi pomůže k bohatství a do vyšší společnosti. Ale musíme být ticho "pššššt" jinak se celý můj plán zhatí. Nemyslete si o mně však, že jsem ubohý zlodějíček. To ale vůbec ne! Vlastně pro ni konám pouze dobro. Ukážu jí skutečný svět, takový jaký je. Dnes mi naletí a zítra, zítra již nenaletí nikomu jinému. Pokud jde o tu její rodinu, jsou to takový neskuteční lakomci, těm to také prospěje. Vlastně se nic tak vážné nestane. Možná ani nepozná, že jsem ji podvedl a vše se ztratí do tmy.

(Světla postupně zhasnou a Roman se ztratí ve tmě.)

>> další díl