Andělé patří do nebe 07

Scéna třetí

Viktorův dům, hlavní hala, oslava

Na scéně Viktor, František, Eva, Roman s Marií, hosté Viktora, hudebníci a stoly se židlemi.

Hudba vyhrává a oslava právě začala

Marie: Nezdá se ti támhle ta služka nějako povědomá? (Nakloní se k Romanovi a šeptá mu do ucha, přitom pokradmu ukazuje na Evu)

Roman: Hmmm, já nevím, asi ano. Tyto služky se vyskytují všude možně. Běhají z jednoho panství na druhé. Udělají vše jen pro to, aby splašily, co nejvíc peněz. (pohrdavě)

Marie: Vždyť my dva děláme to samé.

Roman: Jen jednou jsem udělal to samé, abych získal peníze, postavení, moc a také jsem získal tebe. Štěstí mi to však nepřidalo. Od té doby mám jen děs a noční můry. Nedosáhl jsem klidu. Jako by mě něco uvnitř sžíralo. Co mě však sžírá nevím a obávám se, že až se objeví, pochopím a to bude můj trest.

Marie: Ach chudinko, pořád tě to trápí, ale má sestra byla vždy takové nemehlo, hloupé. Jen dobře, že dostala lekci. (vezme ho láskyplně za ruku a pokusí se ho políbit)

Roman: Jak takto můžeš mluvit o své sestře?! Já, kéž bych, bral jakéhokoli sourozence i příbuzného i třeba naivního jako je ona. Je možná naivní, ale alespoň věděla, co je štěstí. (vytrhne se Marii a odchází od ní pryč k Viktorovi, ti spolu začnou vést rozhovor a za nějakou dobu se začnou šťastně objímat.)

(Marie uraženě odchází k Františkovi, přesto nepřestává pozorovat Evu)

Marie: Promiňte, ale mohu se zeptat?

František: Óóó, samozřejmě má velectěná paní, jsem vám k službám. (ukloní se)

Marie: Támhleta sloužící je mi nějak povědomá. (pokradmu ukazuje na Evu, která teď přes celou scénu pospíchá s tácem telecí pečínky)

František:To je divné, Eva je u našeho pána teprve prvním rokem a vlastně i prvním rokem dělá sloužící.

Marie: Co že, ona se jmenuje Eva.

František: Ano, paní.

Marie: A nevíte, co dělala předtím.

František: Ne, to je mi skutečně líto. Vím jen to, že můj pán ji znal již předtím a že se k ní chová skoro jak k robě rovné. To bude však způsobeno asi tím, že ji má velmi rád.

Marie: Aha (odejde za Viktorem, Romanem cestou však zadrží Evu a objedná si u ní pití)

(Marie přijde k Viktorovi a Romanovi, ti se smějí a výskají)

Roman: Áááá, Marie, Marie, tady jsi. Já jsem tak šťastný. Bdím nebo sním, ani nevím!

Marie: Co je, vyhrál si snad ruletu, nebo nějakou jinou hazardní hru. (zvědavě a chtivě) Mimochodem těší mě, Pane Viktore Pokorný Mé jméno je Marie Charvátová. (usmívá se a potřásá si s Viktorem rukou)

Roman: Ano, vlastně něco podobného. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl, že jsem kdysi byl nalezen na břehu naší krásné velké řeky. O žádných příbuzných jsem nevěděl. Myslel jsem si, že všichni zřejmě nějak uhynuli, při nějakém ztroskotání naší lodi. Ale teď jsem zjistil, že mám bratra Viktora. Máme odlišná přímení, protože když mě nalezli, nevěděli o mě vůbec nic, ani jak se jmenuji. Ale tohle je důkaz toho, že jsme bratři. (mává nějakými papíry v ruce)

Marie: Aha, takže jsi nic nevyhrál. (zklamaně)

Viktor: Skutečně, o žádných příbuzných jsi nevěděl? Myslel jsem si, že vám nedávno zemřel bratranec?!

Roman: Jo vlastně ano…

Viktor: Buď klidný, já to na tebe neřeknu, ale je tu jedna taková menší věc…

Marie: Myslíte ji! Je tady, že! Je to támhle ta číšnice! Jak vůbec můžete, takto vydírat svého bratra!

(Šokovaný Roman se ohlédne po Evě, která přichází k nim s pitím, co si Marie u ní objednala)

Eva:

Ano, tady jedno vínečko,

pro tebe má hrabivá sestřičko!

A samozřejmě i pro drahého zrádce. (jedovatě)

A mého milého zachránce.

(Všichni pozvaní utichnou i hudba a poslouchají jen tuto čtveřici)

Viktor: Evo, já tě prosím!

Eva: Moc se, vám pane, omlouvám. Chtěla jsem se skrýt v davu sloužících. Hodně jsem se změnila, ale má sestra mě stejně poznala. Nemyslím, že je k něčemu ještě něco předstírat. Nebojte se, nikomu však lámat kosti nebudu. Kromě věcných poznámek neudělám vůbec nic. Dodržím slib, který jsem dala.

Marie: Takže se vzdáváš své pomsty. No prosím, a to bylo předtím těch řečí! (směje se)

Roman: Evo! Ty… (stojí jako solný sloup, těká očima z Viktora na Evu, z Evy na Marii a poté znovu na Viktora)

Eva: To jsem neřekla. Oba pocítíte můj hněv! (odchází ze scény)

Marie: To jste udělal schválně, že tu je! Ona se své pomsty nikdy nevzdá! Co jste to za bratra! (ječí na Viktora)

Viktor: To samé můžu říci však i já o vás. Jste její sestra, neměla byste být na její straně?!

Marie: Ale já, já… No tak něco řekni, Romane!

(Roman neodpovídá, jen se stále dívá za Evou, jako by viděl ducha. Marie se sebere a odchází ze scény za Evou)

Roman: Ty jsi jí pomohl?

Viktor: Ne, pomohla si sama. Teprve před rokem jsem ji zaměstnal, už jako úspěšnou komornou.

Roman: Miluješ ji a obdivuješ. (konstatuje)

(Viktor neodpoví, jen oba mlčí a dívají se na sebe)

Roman: Nikdy my neodpustí. Nikdy… (vezme sklenici s vínem a rozmáchne se s ní, hodí ji proti podlaze)

Viktor: Jak dlouho jsme se znali, ale nevěděli jsme, že jsme bratři? Úplně stejnou dobu, jako jsme znali i ji. Vždycky jsem…jsme…

(za scénou se ozvě Evin výkřik, na to Roman s Viktorem vyběhnou ze scény, Roman dříve, protože se lépe vyplete mezi davem)

>> další díl

<< předešlý díl