Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů 02

Co je to fikční svět a "lokace"?

Dříve však než vůbec začnu, měla bych nejdříve vysvětlit základní pojmy, nebo alespoň co že je to vlastně ten fikční svět. Fikční svět je svět, kde se váš příběh odehrává, ať zvolíte jakýkoli žánr, i když, jak jsem již napsala v článku: "Než tě nakopne múza 3", píšete románové biografie nebo autobiografie a popisujete tento svět, stále ho popisujete z nějakého úhlu pohledu. Fiktivní svět tedy závisí na dvou faktorech na světě, který popisujete (fantazy, sci-fi, náš svět…) a vypravěči (vidění onoho světa). Uznávám, že na první pohled se nám může jevit toto rozdělení směšné, vzhledem k tomu, že je to právě vypravěč, který nám zprostředkovává náhled na tento svět a tak je svět ve vašem příběhu takový, jaký ho podá vypravěč, háček však nastává, když se rozhodnete pro dva či více vypravěčů. Pak se bude měnit pohled třeba na nějaké události, postavy, věci, ale nezmění se vše. Je to, jako byste si zandávali různě barevné brýle.

Například:

Vypravěč (1. subjektivní - v ich-formě z pohledu hlavního hrdiny):

Otevřel jsem skleněné dveře, sundal si své fialové chlupaté papuče a bos jsem vstoupil na terasu. Dlaždice mě studily do nohou. Pohlédl jsem na noční oblohu. Byla přesvícená, kromě měsíce jsem na ní neviděl jedinou hvězdu. To v městech bývá. Teplá letní noc. Nadechl jsem se, abych nahnal do plic trochu čerstvého vzduchu. V obýváku, ze kterého jsem vyšel, se dýchat nedalo. Hudba vyřvávala, lidé popíjeli a kouřili. Zábava byla v plném proudu, přesto tady na terase byl relativní klid a pohoda. Přestal jsem zírat na oblohu a stočil pohled na NI.

Stála tam ve svých dlouhých zelených šatech a roztomile se usmívala. Rty potřené leskem i šaty, ozdobené drobnými korálky, se v nočním svitu a světle z obýváku lehce třpytily, v mírném vánku vlnily, stejně jako její kudrnaté dlouhé hnědé vlasy, které v umělém světle nabývaly až barvy zlata.

Opírala se o modré kovové zábradlí až na konci terasy. Upřela na mě své zelenohnědé oči. Přestala se usmívat a zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Ucítil jsem její jemnou vanilkovou vůni.

"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal jsem se ležérně a přitom zkoumal kontury jejího obličeje. Drobná ústa s plnými rty, kulaté tváře, malý pršáček a vysoké čelo. Nebyla hubená ani tlustá. Nebyla vysoká, nebyla malá. Nebyla hezká, nebyla ošklivá. Byla to žena, podle níž jsem soudil ostatní.

"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," řekla.

"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se v blažené nevědomosti.

"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.

"Cože?" nechápal jsem.

"Stmívá se nad mým životem."

"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl jsem nesmlouvavě hlavou. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mi divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.

"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně, jako kdyby vyprávěla, co měla k obědu. Já na ni užasle hleděl a mlčel. Nedokázal jsem cokoli namítnout. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu.

Vypravěč (2. subjektivní - v ich-formě z pohledu druhé osoby, ženy):

Toho dne na mé narozeniny byla teplá letní noc. Stála jsem na terase a hleděla na noční černou oblohu bez jediného světélka, které by mi dodávalo naději... naději zrušení běhu věcí… naději lidem, kteří mě milovali a já milovala je… celým svým srdcem, a právě ona věc v mém hrudníku mě zradila. Nad mým životem se stahovala temnota. Oheň pomalu dohoříval a mračna naznačovala, že začne pršet. Byla jsem bohyně, jsem bohyně a přesto tak bezmocná, vůči víru všeho dění. Byl čas si to přiznat a byl čas mu to říct. Přesto tohle všechno mě nenaplňovalo bolestí a zoufalstvím. Necítila jsem nic. Opírala jsem se o zábradlí a nechala se hladit jemným větříkem.

Uslyšela jsem známé zavrzání. Dveře do obýváku se otevřely, na terasu vniklo více světla z místnosti za nimi společně s hlukem a kouřem, který se okamžitě rozptýlil do ovzduší. Někdo vstoupil, aby narušil můj lítostivý soukromý okamžik. Jeho pantofle však nezaklepaly o dlaždice. Vstoupil bos, aspoň měl můj narušitel tolik citu pro svátost okamžiku, aby se zul, jako nějaký budhistický mnich, nebo jakého to náboženství to dělají věřící. Celkem vtipné spojení, nemyslíte? To byla skutečně zábavná představa. Sama pro sebe jsem se usmála, ale pak jsem zamžourala, kdo že tedy je onen "narušitel" a do smíchu mi už vůbec nebylo.

"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal se naivně. Tenhle mrak jen tak nezmizí. Ten mrak tu byl a já mu o něm musela říct a o to byl ještě větší. Za chvíli pochopí i on a bude si přít, aby to byl jen zlý ponurý sen, ale nebude.

"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," začala jsem.

"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se svým typicky provokativním úsměvem.

"Můj čas se blíží," přiznala jsem, on však nechápal. Čelo se mu svraštilo a on široce rozevřel své přívětivé teple hnědé oči a poklesla mu čelist, takže jeho ústa vytvořila drobné písmeno O. Vypadal až komicky. Možná bych se zasmála, kdyby šlo o něco jiného…

"Cože?" vyhrkl.

"Stmívá se nad mým životem," pokusila jsem se to popsat jinými slovy, ale bez toho, abych to slovo musela vyslovit.

"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl hlavou. Nechtěl, nechtěl to slyšet, ale musel a já to musela říct. Potřebovala jsem, aby věděl. Měl na to právo a já musela vědět, že až odbijí mé hodiny, on se postará.

"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel."

Vypravěč (3. vševědoucí vypravěč):

Byla teplá letní noc. Vítr mírně pofukoval, a když člověk zvrátil svoji hlavu k nebi, kromě měsíce na obloze nezářila jediná hvězda, nebo alespoň nebyly vidět z terasy jednoho bytu na okraji hlavního města. Obloha byla přesvícená, jak to tak ve velkých městech bývá. V tom bytě se právě konala veliká oslava narozenin. Přesto však, že atmosféra byla nasycená skutečně upřímnou radostí, vznášelo se v ní i něco skutečně zkaženého.

Všichni slavili, až na hlavní osobu večera, která stála na terase, opřená o zábradlí. Hleděla do dálky, ale kdyby svůj pohled upřela na dlaždice pod ní, vyšlo by to na stejno. Nebyla šťastná ani smutná, necítila nic kromě mračen nad svou hlavou a tíže vědomí toho, co musí přijít, a co musí říci svým nejbližším. Přes to však byla vyrovnaná s osudem.

Dveře do obýváku se otevřely, na terasu vniklo více světla z místnosti za nimi společně s hlukem a kouřem, který se okamžitě rozptýlil do ovzduší. Na terasu vstoupil muž asi jen o dva roky starší. Byl bos a mramorové dlaždice ho studily do nohou. Pohlédl na noční oblohu a do plic nasál čerstvý vzduch, pak teprve stočil pohled k oslavenkyni. Na chvíli zůstal strnule stát a jen ji pozoroval, kochal se.

Ona obrátila svůj pohled na něho, a když si uvědomila, kdo jí dělá společnost, zvážněla. Černé obočí svraštila k sobě a na čele se jí vytvořila malá vráska. Čekal jí těžký úkol, nechtěla mu způsobit bolest. Vědět to však musel, nastal čas.

"Naše oslavenkyně se mračí. To není dobře. Jak bych mohl odehnat ten mrak?" zeptal se ležérně.

"Potřebovala jsem tě, chtěla jsem s tebou mluvit," začala.

"Ano, o čem? Jsem ti plně k dispozici," zazubil jsem se muž v blažené nevědomosti.

"Můj čas se blíží," pravila jednoduše.

"Cože?" nerozuměl.

"Stmívá se nad mým životem."

"O čem to blábolíš. Jsi mladá a…" zavrtěl nesmlouvavě hlavou. Nedokázal uvěřit tomu, co řekla. Srdce se mu divoce rozbušilo. Chtělo se mi křičet, to však nešlo.

"Nikdo není moc mladý na to, aby zemřel," mluvila tiše a klidně. Muž na ni užasle mlčky hleděl. Nedokázal cokoli namítnout. Nevíra, zoufalství, děs ho obklopily. V krku mi vyschlo a hlasivky vypověděly službu.

Cvičení:

1. Co můžeme vyčíst o charakterech postav z rozdílů mezi jednotlivými ukázkami? Popište vztah mezi nimi.

2. Jak se liší popis fikčního světa ženy, muže a vševědoucího vypravěče?

3. Jelikož všechny postavy v ukázce jsou vzdělány, slušně vychovány, od sebe staří pouze dva roky, ze stejného prostředí i třídy a pravděpodobně spolu strávily spoustu času, jejich jazyk je dost podobný. Uveďte příklad, kdy by tomu tak nebylo a popište, jak by se jejich jazyk na základě toho lišil.

Jak vidíte, v závislosti na vypravěči se nám neměnilo pouze vnímání okolí, ale i forma a jazyk. Jinak popisuje a vidí věci malé dítě, teeneger, dospělí, žena, muž, někdo na okraji společnosti, nebo někdo ze zlaté smetánky. Rozdíly jsou však patrné, i u lidí ze stejného prostředí, i třeba sourozenců. Každý člověk je jedinečný, s jinou myslí, povahou, zlozvyky i všímá si jiných věci. Pokud se tedy rozhodnete pro více vypravěčů v ich-formě, mějte na paměti tato slova. Lehce se vám totiž může stát, že brzy sklouznete k stejnému pohledu. Vaši dva vypravěči budou mít jiný úhel na věc, ale jejich jazyk, forma, kterou to podávají i vnímání světa budou stejné. Ze zkušenosti vím, že si toho většina "rychlo-čtenářů" ani nevšimne a spokojí se se změnou uhlu pohledu, ale vaše postavy i svět budou ploché. Ošidíte se tak o perfektní způsob popisu a charakteristiky postav i odlišných pohledů na váš fikční svět. Čímž vás nechci odrazovat od více vypravěčů. Naopak některým autorům se píše lépe, když neustále mění formu, vnímání světa i jazyk, protože je to osvěžení a vypadnutí z kolejí, někdy to neuškodí a může si člověk odpočinout. To jsem však moc zaběhla do popisu a charakteristik postav, takže vraťme se zpět na začátek k našemu rozdělení. O změnách vidění světa na změně vypravěče jsme si něco málo řekli, (Samozřejmě bych ještě mohla rozvádět, jaké druhy vypravěčů vlastně máme, ale to bych asi zase zabíhala jinam a není pro tuto kapitolu tak podstatné) takže teď zbývá říct ještě něco o světě, který popisujeme.

Teď na chvíli zapomeňte na vypravěče a způsoby popisů, které jsme si nastínili. Svět, který popisujete, je svět, do kterého zasadíte své postavy a kde se bude odehrávat váš příběh. Svět, který je jen a jen váš a je na vás, jaký bude a jak se ho nám čtenářům rozhodnete zprostředkovat. To není vůbec nic lehkého, a tak snad vám další kapitoly v tomto snažení trochu pomohou. Je však tím pádem také jasné, že vám nemůžu dát nějakou šablonu.

V některé literatuře se také setkáte s pojmem "lokace", což označuje místo, kde se příběh odehrává. Například Markéta Dočekalová ve své knize "Tvůrčí psaní 2" se zabývá především rozdílu umístění město X vesnice. Říká, že v literárním zpracování děl není tak důležité přesné umístění jako u filmu. Nemusíme vyloženě říci, že náš příběh se odehrává v malé vesničce Brodeslavy u Plzně v České republice. Nemusíme říci, že se to odehrává v Brodeslavech ani kde Brodeslavy leží. Nicméně jestli je tato určitost lokace důležitá, nebo není, tak to není jisté a vedou se o tom spory. Protože čím méně konkretizujeme, tím paradoxněji ztrácíme vícer čtenářů nikoli naopak. Příběh nevypadá hodnověrně, protože se pořádně nedokáže opírat o kulisy, čtenář se moc dobře tím pádem neztotožní, nebo ho nezaujme jiná lokace, než ve které žije on sám. S tím prohlášením souhlasím, ale přeci jen si zde na ni dovolím reagovat.

Zaprvé si myslím, že jsou dva druhy autorů: intuitivní, kteří si takovéto články čtou jen pro zajímavost, ale většinou se řídí při tvorbě pouze svými instinkty, a autoři, kteří si píší kostry/koncepty, přesně si rozvrhnou celé dílko a přes vztahy dílo žánr a postavy X děj X svět jim samo o sobě vyplyne, jestli je konkretizování nezbytné nebo ne.

Druhou výtkou, kterou k tomu mám, bylo to, že mi připadalo, že svým výkladem vynechává dost podstatnou část literatury fikce a to ta díla, kde náš hrdina někam cestuje a "poznává svět". Pak můžeme konkretizovat a zároveň být univerzální, bez toho, abychom udělaly ty chyby, na které nás upozorňovala. A pak mi není jasné v tomto případě: stává se celý fikční svět lokací, nebo počítáme, že má dílko, prostě více lokací? Osobně bych tedy řekla, že asi platí odpověď více lokací a pak na základě toho bych tvrdila, že když píšete o hobbitech v Kraji z Pána prstenů, je fikčním světem Středozemě a lokací Kraj. Nicméně kdo ví? To asi zase záleží na terminologii, a jak ty dva pojmy člověk vnímá. Držme se tedy pojmu fikční svět, pro fantazy a sci-fi příběhy se to stejně hodí víc.