Blog neznámé umělkyně

Body za zděšení Debra brečela. Byl večer před jejím testem z matematiky a ona seděla doma u svého stolu, kolem halda počmáraných papírů, ale nic kloudného. Svoji učebnici smáčela velkými, krokodýlími, slanými slzami. Její pláč přivedl do pokoje k ní i jejího staršího bratra. "Deb?!" oslovil jí s otázkou. Debra neodpověděla, jen tak seděla a dál ronila slzy. "Deb, proč pláčeš?" zeptal se jí, přitom ve tváři měl stejně chladný neproniknutelný výraz jako vždy. "Pro- protože do-doprdele zej-zejtra je ten kurva, kurva ten zasranej text," vypáčila ze sebe mezi vzlyky. Dexter tiše přikývl se stálým netečným obličejem. "Vím." "A kurva hovno víš! Já, já nic zatraceně neumím. Nic, nic sakra, do prdele, nic!" začala nejednou bezostyšně ječet. S Dextrem to však ani v nejmenším nehlo. "Vždyť ses to tak učila." "Jo, až, že za tu dobu jsem dokázala tak vypočítat jen jeden, zatraceně jeden zasranej příklad. Víš, hergot, jak jsem na tom s...

Nezklamu "Ach, pan Poděs," přivítala stará žena slavného právníka Harveyho Spectera. "Kde je Mike?" sháněla se po svém vnoučeti. "Nemohl jsem ho sehnat," řekl muž provinile a posadil se vedle umírající. "Pracuje," konstatovala. "Omlouvám se," zavrtěl slavný právník hlavou. "To je v pořádku," uklidnila ho žena. Natáhla se pro jeho ruku. Pevně jí stiskla ve své. "Ale postarejte se o něho. Buďte mu otcem, kterého již dávno ztratil. On vás potřebuje, nezklamte ho," požádala ho a ještě víc mu ji sevřela, aby svá slova zdůraznila. "Nezklamu," slíbil. Žena se na něj jemně usmála a zavřela oči. "Nezklamu," zopakoval šeptem.

Ano, sem tam něco vytvořím z těch barevných třpytivých věciček, co holky mají tak rády. Nejsem v tom nějaký přeborník, ale tak proč, když už to je, tak se tím nepochlubit... :-)

Elfí král Byl již večer, několik hodin po večerních zprávách, když se Penelope Garciová konečně dostala domů. Rozvalila se na svém křesle a vytáhla ze kabelky laptop. Byl tak akorát čas si trochu zahrát a zachetovat na dobrou noc. Zapnula svůj osobní notebook a spustila MMORPG. Od doby kdy mluvila o tom s JJ, od takzvaného "Sir Kneighf", už nějaká doba uplynula a Penelopa se z toho poučila, ale to ještě neznamenalo, že tu hru přestala dočista hrát, vždyť na někoho nebezpečného může v pohodě narazit i na ulici. Poučila se tak, že uznala, že by měla být opatrnější a vždycky chatovat jen na svém soukromém počítači. Přece se úplně neodtrhne od takové zábavy a kontaktu s lidmi, ne?! Monitor se rozsvítil a na obrazovce se za chvíli objevila plocha s obrázkem 11tého Doktora chránící dvě ženy před Darth Dedrem. Penelopa se usmála a klikla na ikonku hry v pravém dolním rohu, pak stačilo jen počkat. V tu samou dobu, ale o několik tisíc kilometrů jinde Timothy Mcgee kliknul na tu samou ...

Neděle Ohlušující salva kulometů proťala vzduch. Skočil jsem za rozbořenou zeť a čekal, kdy budu mít šanci to oplatit. "John, John, Kapitáne!" začal na mě někdo křičet. Nechápal jsem to. Proč křičí? Proč tak zděšeně? Neznělo to, že by ten někdo potřeboval pomoct, ale člověk nikdy neví. Rozhlédl jsem se a spatřil, že všichni hledí na mě, třeští na mě oči, a to už ke mně někdo z nich přiběhl a ptal se, co má dělat. Co má dělat? Co má dělat s čím? Dostal jsem dost špatný pocit. Podíval jsem se na místo, kde ukazoval a kam všichni zírali. Uniforma pomalu do sebe vsakovala rudou tekutinu a já až teď pocítil prudkou bolest v rameni. Střelili mě. Postřelili mě, postřelili doktora a široko daleko nikdo jiný od kumštu než já nebyl. AN: Ahoj, toto byla původně plánovaná poslední kapitola, nicméně když jsou ty svátky, vzhledem k oblibě této série a tomu jak mě bavilo psát tyhle kratičké povídky o Johnovi, nechtěli byste pokračování, tentokrát však ze dnů, kdy náš hrdina již byl se Sherl...

Zapšklý idiot (věnováno Doubravce Novotné) Za rána o půl jedenácté, sama sebe se ptám po páté. Co je v lidech tolik zlosti, že zapšklosti mají plné kosti. O půl jedenácté do vlaku idiot nastoupí, s pomyšlením, že se hádkou dobře pobaví. Nebo snad měl velmi tíživou situaci. Jaká hrůza se stala, přišel o práci! Vztek si pak vyléval na nás nevinných, z práce a školy téměř nemocných. Máme toho skutečně strašně, strašně moc, a on nemá právo si na nás vylévat svoji zlost. Ne každý je na všechno talentovaný, tak pamatujte a nebuďte na ostatní protivní. >> předešlý díl >> další díl

Mravenci v pokoji Za slunečného dne ve mně hrůza tne. Přijdu v klidu domů, netušic žádnou pohromu. A co pak na mě pěkného čekalo? Štěstí z pěkného dne ze mne odpadlo. V pokoji krásné mraveniště. Těch malých hajzlíků působiště. Křičení moc nepomohlo, málem mě to celé dostalo. Ale statečně jsem se chopila luxu. Že se zbavím rychle toho hnusu. Pochopte mě správně, berte to rozumně. Když člověk fóbii na ně má, co, co člověk holt nadělá? >> předešlý díl >> další díl

Vánoční Jsou už tu, jsou tu Vánoce, konečně pár dní bez práce. Nebo se snad děsivě mýlím a pohodu jen s vámi sdílím? Ne, ne mám toho zase kupy, musím jít na nákupy. Koupit vánoční pěkný stromeček, do pečiva a cukroví prášek. Popřemýšlet, co komu dám za dárky, aby to nebyli blbosti, jako vonné svíčky. Proč tolik starosti nad těmi svátky? Já do dětství chci se vrátit zpátky. Kam zmizelo štěstí, láska a pohoda? Kde je ona vánoční optimistická nálada? >> předešlý díl >> další díl

A je to tady… … Vánoce. Ahoj, tak už jsou tu zase svátky... Všem přeji šťastné a veselé, ať pod stromeček dostanete, to co jste si přáli a ještě pár blbostí navíc, hodně štěstí, zdraví a lásky. Ach ano, a jako každý rok, mám pro svůj blog, pár krátkých povídek, a pár ještě kradších básniček. Užijte si zimních svátků a tu mojí vánoční nadílku. Nemůžu vám nic slíbit, ale snad se vám něco z toho bude líbit.

Sobota Bomba tikala. Kousl jsem se do rtu, bylo příliš málo času na ni upozornit civilisty a evakuovat oblast. Bomba tikala. Bylo příliš pozdě poslat je pryč. Poslat do bezpečí mé lidi. Věděl jsem, že to nestihnou. Bomba tikala. Tikala na hrudi sebevražedného atentátníka, bylo příliš málo času poslat odborníka přes trhaviny, stejně by se k tomu šílenci ani nedostal, dřív než by zmáčkl spoušť, nebo aby nezabil svoji rukojmí. Bomba tikala. Ano, atentátník neměl za rukojmí jen všechny civilisty plus vojáky, ale i svoji dceru. Bomba tikala a žena bezmocně křičela. Bomba tikala a řešení v nedohlednu. Bomba tikala. Za několik málo vteřin všichni zemřou. Bomba tikala. Docházel nám čas. Bomba tikala. Zatmělo se mi před očima. Bomba tikala. Nastalo ticho. Nastalo ticho a pak mě všichni začali radostně a s úlevou objímat a gratulovat mi. Oslovovali mě "Hrdino". Jaký pak hrdina? >> předešlý díl >> další díl

Úhel pohledu Do té kavárny jsem chodil již celou věčnost, a bylo tomu již několik let, co jsem si všiml toho mladíka. Byl vysoký, hubený a oblečený do košile s kravatou, svetru a bledě hnědých volných kalhot. Jeho rysy v obličeji byly ostré s výrazným velikým nosem a propadlýma očima, které jeho jinak celkem komediální postavičce dávaly temný nádech. Ten kluk nebyl mariňák, na to byl příliš mladý, příliš velké tintítko a měl příliš málo sebevědomí. Přesto nosil zbraň, chodil sem do "mariňácké kavárny" a měl ten pohled. Pohled, který jsem viděl i na své tváři v zrcadle. Toho hocha jsem potkával skoro každý den, až na několik týdnů, kdy jsem předpokládal, že byl mimo stát, nebo alespoň mimo město. Postupem času chlapec vypadal čím dál tím hůř, zoufaleji, ztraceněji a jeho pohled byl tmavší a ponuřejší. Stíny kolem jeho očí, již nebyly pouze stíny, ale vsadil bych se, že měl opuchlé oči z nedostatku spánku a psychické zátěže. Byl jsem si téměř jist, že musí pracovat stejně jako ...

Úsměv je nejmocnějším mečem i štítem (věnováno Karice, Jane a obecně všem mým čtenářům) Nic nemůže být tak zlověstné, nic nemůže být tak strašlivé, aby slunce za mrak zašlo, aby tvé veškeré světlo pohaslo. Myslíš si, že je vše ztraceno, domníváš se, že naděje již není, a přitom jí je všude plno. Nech ji, ať tvé srdce naplní, (ať nás všechny zachrání.) Do spárů tě chytila strachu křeč, a přitom v rukou dřímáš meč. Tak přestaň nad tím úděsně klít v obraně proti tomu uchop štít. Tak pochop a ukaž úsměv svůj, a celý, celičký svět bude tvůj. >> předešlý díl >> další díl

Pátek Přikrčil jsem se za skálu a zaměřil. Stiskl kohoutek zbraně a vypálil. Muž stojící v rezavém večerním svitu se skácel k zemi. Rozhlédl jsem se, a když jsem uvážil, že je to relativně bezpečné, vyskočil jsem na nohy a přeběhl k němu. Rychle jsem mu šáhl na krk. Mrtvý. Spokojeně jsem kývl a pak se obrátil k drahému muži, který z mého ukrytu předtím vidět nebyl. Jedním pohledem jsem ho zhodnotil. Hrudník se mu nadzvedal a zase klesal. Ještě dýchal, ale ne na dlouho. Někdo to do něj pěkně našil. Vesta od nás. Napadala mě jediná myšlenka. Když ho tady takhle nechám, zemře a bude to hnusná a bolestivá smrt. Když se ho pokusím zachránit, bude to ještě horší. Nejsem za to na sebe moc hrdý, abych byl přesný, byl jsem znechucen, ale bylo to, to co ten člověk potřeboval. Sevřel jsem v ruce zbraň, natáhl ruku s ní směrem k němu a vystřelil. >> předešlý díl >> další díl

Na chvíli jsem se odmlčela Na chvíli jsem se odmlčela, snad jsem vám moc nechyběla. Ne dělám si jen legraci, měla jsem toho hodně v práci. Nejdřív letět někam pro střepy. Pak zas opravovat v semestrálce překlepy. Slepovat nějakou novodobou sklenici, a bědovat jak málo mají humoru chemici. Přemohla mě únava, nebyla zrovna prchavá, a přitom práce je taková otrava. >> předešlý díl >> další díl

Čtvrtek Na deset metrů ode mě jsem zpozoroval hlouček dohadujících se vojáků a vedle vystrašené klepající se vesničany. "To nemůžete, jsou to nevinní lidé," rozčiloval se desátník, muž s tmavými vlasy, kulatými tvářemi a malým nosem, na kterém měl posazeny obří hranaté brýle. Jmenoval se desátník Stamford. "Jeden z nich není, je to zvěd, kterého musíme zlikvidovat, nebo se to obrátí proti nám. Nejsou nevinní, oni ho chrání a tím jsou stejně jako on proti nám," oponoval mu kapitán s krátkými blond vlasy, modrýma očima a supími rysy v obličeji. "Co se tady děje?" vstoupil jsem do toho, když jsem k nim došel. "Do toho vám nic, doktore, není," zavrčel kapitán. "Nadporučíku," opravil jsem ho okamžitě. "Chce je všechny zabít," postěžoval si desátník Stamford. Zamračil jsem se. Všechny zabít, povraždit civilisty? To si ze mě snad dělají srandu?! "To nemůžete. Nejen z hlediska mravního, ale pomyslete, jaký poprask by to vyvolalo ...

Na scestí Uvařil jsem večeři a chvíli čekal, poté jsem svojí porci i snědl a tu jeho schoval, že si jí ohřeje, až dorazí. Rozvalil jsem se na gauči a pustil si telku. Dávali nějakou děsivou kravinu o upírech. Hodiny běžely. Ta hloupost v televizi skončila a já se jal do pročítání souborů. Hodiny běžely. Několikrát jsem Davidovi volal, ale vždy tam měl záznamník, měl jsem chuť do něj zaječet, že se se záznamníkem nebavím, ale k čemu by to bylo dobré? Hodiny běžely. Nakonec jsem si sedl ven na terasu, v ruce svíral mobil a hleděl dolu na rozsvícené město. David přišel kolem čtvrté ráno. Tvář mu zdobil stejně malátný a tupý výraz, jako byl ten můj. "Ty nespíš?" znělo to překvapeně. "Ne," odpověděl jsem tiše. Zlost, strach, starost, energie k tomu, abych Davidovi jednu vrazil, nebo mu alespoň vynadal, že se mi neozval, byl nedostupný a nechal mě si myslet, že se mu třeba něco stalo, ze mě již vyprchaly před několika hodinami. David beze slova si sedl na jednu plastov...

Chuck a Neal Měl to být obyčejný večer a Nealem a Elizabethinou mladší sestřenicí Ellie, která žila v Burbanku, z jednoho však nudného večera se najednou stala pohroma. Vše bylo v pořádku, než se objevil, jak jinak než Neal. Když se tak stalo, všichni na povel ztuhli, jako by se proměnili v kámen. Druhá reakce byla od bratra Ellie, který se napřáhl a jednou ranou srazil slavného podvodníka na zem. Začal na šokovaného Neala řvát. "Ty jeden zatracenej kreténe, víš, jak mi bylo?!" "Chuck?" vydralo se podvodníkovi z hrdla a já překvapeně zamrkal. Oni se znají! "Já…" Neal ležel stále na zemi a na tváři měl tentýž výraz, jako když unesli El, kvůli jeho ukradenému pokladu z ponorky, plný provinění a bolesti. "Já musel." "Nechal jsi mě myslet, že jsi mrtvý, zase!" z Chucka čišel vztek. Nechal, aby si myslel, že je mrtvý? Co to za zvěrstvo zase Caffrey provedl?! Zase mrtvý, jak zase? "To poprvé jsem nepředstíral. Casey mě skutečně zabil,...

Středa Krvácel… krvácel, nedokázal jsem to zastavit. "John," zachraptěl. "To bude dobré, musíš to jen teď vydržet a…" drmolil jsem, ale sám jsem to už v duchu věděl. Nebyla naděje. "John," dal si to úsilí vyslovit mé jméno znovu. Znělo to jako prosba i modlitba zároveň. Do očí mi vyhrkly slzy a on sebral poslední síly, co mu zbyly, aby mě chytil za ruku a upřeně se na mě zahleděl. "Promiň," řekl poručík Summers. Pustil moji ruku a zavřel oči, již navždy. Zde zemřel můj nenáviděný nadřízený, člověk, který mě šikanoval, člověk, který vynaložil poslední čas, co mu zbýval, aby se mi omluvil a první můj pacient, který mi zemřel pod rukama. >> předešlý díl >> další díl

Úterý Nebyl to jen špatný den, ani špatný týden. Měsíce se za sebou táhly od nevidím do nevidím. Hlava mě bolela od slunce a horka, koupal jsem se ve vlastním potu, ten horký pouštní písek jsem měl snad úplně všude, ale to byly ty tři věci, co se ještě daly přežít. Zelená kašovitá hrudka čehosi mi spadla do ešusu. Kysele jsem se na ní zašklebil, ale bylo mi také jasné, že jí sním, protože nic lepšího nedostanu. Člověk by si myslel, že vojáci na frontách dostanu dobře najíst, opak je však pravdou. Poručík Summers do mě vrazil. Ešus mi spadl na zem, jak jinak než jídlem k zemi. Tak to vypadá, že nakonec tu zelenou příšeru jíst přeci jen nebudu muset a zůstanu o hladu. Skvělý! "Dávej pozor, kreténe, kam šlapeš," zahulákal na mě, jako bych za to mohl já. "Jistě pane, moc se omlouvám," řekl jsem, zasalutoval, sebral si svůj ešák a odebral se k umývárkám. Nemělo cenu se hádat. Takhle to v armádě chodí, respekt k nadřízeným byl založený na šikaně a buzeraci podřízených. Co...

Čas se váží zlatem Byla průzračná noc, ale muž jménem Dean Winchester neměl čas hledět ke hvězdám. Místo toho byl zakopaný ve stohách knížek o náboženství a přemýšlel, jak vysvobodit svět z apokalypsy. Nechtěl, aby ho někdo rušil, ale to měl smůlu. Ozvalo se mohutné máchnutí křídel a těsně za Deanem se zjevil anděl. "Sakra, Cas, víš, že můj čas se teď váží zlatem?!" křikl rozzuřeně na anděla bez slova na přivítanou. "Takže doufám, že máš…" "Je mi líto Deane, ale nevěděl jsem to. Nemám u sebe nic, čím bych mohl zaplatit," omluvil se Castiel. "To se jen tak říká," upozornil anděla Dean. "Aha."

Pondělí Ozvalo se zaklepání na dveře. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli nemám předstírat, že nejsem doma, měl jsem, ale netušil jsem, co mě čeká. Zvedl jsem se z křesla, došoural jsem se ke dveřím a otevřel je. "Harriet," vyhrkl jsem překvapeně, když jsem zpozoroval za nimi mého nezvaného hosta. "Ahoj, brácha," pozdravila a vzhlédla ke mně přes závoj svých oříškových vlasů. "Vědí to," oznámila a já si až teď uvědomil, že s ní není něco v pořádku. Vlasy měla rozcuchané, šaty špinavé, oči podlité a silně z ní byl cítit alkohol. Vědí to. To byla věta, která vše vysvětlovala, úplně vše. Již dlouho jsem věděl, že moje sestra je homosexualka a dokonce, že má přítelkyni jménem Clara, a to se to snažila všemožně utajit, co přede mnou, mně to bylo jedno, ale naši byli silně věřící. Věta, vědí to, znamenala, že se domákli konečně pravdy a vyhnali jí z domova. "Nemohla bych tu na chvíli zůstat, alespoň než se Clara vrátí z té služební cesty, nebo než se to doma ...

Tak zdá se to neuvěřitelné, ale už chodím na vejšku druhým rokem, hrozně to utíká a přitom je to tak nekonečný koloběh děsu a stresu. Podle mého hekání a kňourání musíte mít dost dobrou představu, jak pak mi to jde, ale nemůžu být pořád tak negativní, takže tady jsou další dílka, které se mi na hodinách podařilo splácat, asi to jediné pozitivní... Green tile (gamblers) Nude man Nude from the front Nude from the side Nude with contrast 01 Glass beer mat Corrected Buddha (second side) Corrected Buddha (first side) Ridiculous attempt at self-portrait Ridiculous attempt at self-portrait 02 Ridiculous attempt at self-portrait 03 Nude with contrast 02 Sitting nude Stained Glass as a necklace (red) Stained Glass as a necklace (black) Moments of movement Moment of movement 2 Sitting nude man My brother Blue vase (finished) 02 Blue vase (finished) Stained Glass (Framed) Golden Buddha my classmates in the grass Gold Buddha in the grass Bronze Buddhas in the grass Bronze Buddha in the grass Head ...

Předmluva "Prašť mě," řekl mi Sherlock, což jsem nepochopil. Proč to říká? Proč chce, abych ho praštil? "Praštit tě?" zopakoval jsem tupě, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl, a že to můj přítel myslí vážně a tak jak to řekl. "Jo, nedoslýcháš?" opáčil drze. "Všechno, co říkáš, říká: Prašť mě, ale většinou to je mezi řádky," zabručel jsem nakvašeně, ale můj přítel jen protočil otráveně očima. "Kristova noho," zaúpěl a pak se rozmáchl. Nečekal jsem to, kdo by také jo, takže mi jí pěkně ubalil. Fajn, chce dostat pěknou nakládačku, má to mít. "Díky, to bylo…" poděkoval za dobře mířený pravý hák. Jenže já zdaleka neskončil, kdyby jo, to bych na frontě moc dlouho nepřežil. Byl jsem naštvaný. Co si to u všech svatých Sherlock vůbec myslí. Chytil jsem ho kolem krku. "Myslím, že to bude stačit, Johan," zaškemral. Stačit! Jo, jasně to tak! "Zapomínáš, že jsem byl voják! Zabíjel jsem!" křikl jsem vztekle. Ježíš, ...

Otec Castiel to cítil, cítil celým svým tělem, celou svou bytostí. Čas se chvěl, prostor se chvěl, někdo přicházel. Někdo velmi mocný. "Jsi v pořádku, chlape?" zeptal se ho Dean. "Ano," odpověděl nepřítomně. "Fajn, protože tak vůbec nevypadáš," prohlásil jeho přítel se starostí. "Víš co, dojdu ti pro zmrzlinu," ukázal na žlutou dodávku přes ulici. "Zůstaň tady, za chvíli jsem zpátky." Anděl přikývl. Dean odběhl a Castiel osaměl, ne však na dlouho. Když se Dean vrátil, anděl byl sám, ale v ruce držel jakousi stříbrnou věc. "Co to je, Casi?" "Já…" Castiel se odmlčel. "Myslím, že jsem potkal otce." "Myslíš Boha!"

Oni to věděli Celý tým SG-1 se posadil na svá místa v zasedačce a s napětím očekávali, co jim jejich generál oznámí. "Právě jsme to oznámili světu," prohlásil na úvod jednoduše. Carterová v otázce nadzvedla obočí, Daniel si narovnal brýle, O'Neill klepl prstem do stolku a naznačil, ať generál pokračuje, Teal'c svůj zájem nijak neprojevil. "Rusové, Francouzi, Němci, Číňané a Japonci jsou naštvaní. Ne, vlastně říct to takhle, je to eufemismus," pokračoval Hammond. "A Britové?" zeptal se O'Neill. Z toho měl strach. Copak Rusové s nimi nikdy neměli dobré vztahy, spojená Evropská unie i ty šikmoocí byli mocní hráči, ale s Brity měli smlouvu. Jaká pak byla jejich reakce? Generál zkřivil svoji baculatou tvář do kyselého úšklebku, to nebylo obvyklé. "Nebyli překvapeni," řekl. "Jak to myslíte, pane?" zamračila se Carterová. "Oni to věděli, věděli o existenci mimozemšťanů, hvězdné brány, i tohoto zařízení," oznámil Hammond a...

Hello, Sweetie Plukovník Jack O'Neill se nudil. Právě se nacházeli na planetě PX1-768, kde nebylo nic jiného než několik rozbořených budov. Ráj pro Daniela a dokonce i pro Carterovou, která v jedné z těch budov našla jakousi pokročilou technologii, ovšem zatím se nevědělo, na co to zařízení bylo. On s Teal'cem však neměli co dělat. To že se nudil, mu přeci nikdo nemohl vyčítat, poflakovali se kolem a čučeli do blba už přes pět hodin! Z toho by přeci každý zešílel. Pět hodin to je dlouhá doba, Daniel s Carterovou přeci už musí něco zajímavého mít, aspoň něco málo, tolik aby ho alespoň na okamžik vyvedly z té nehorázné otravy. Jack se rozhodl. Vstal a zamířil za Danielem. "Čau, tak co máš zajímavého?" houkl na něho. Daniel vzhlédl od papírů a rozzářil se jak sluníčko. "Je to zajímavé, je to hodně zajímavé," kýval nadšeně. "Například podívej se na tuhle stěnu," rozmáchl se po protější stěně, kde byly vyryty jakési kruhy. Složitý obrazec, jenž spíš vyp...

Samota Chtěl bych napsat něco hodně moudrého; nějakou životní pravdu o tom, jaké to je si na záda nakreslit terč pro sériového vraha a schválně dělat vše, aby vás dostal. Jaké to je žít s tím, že někdo chodí ve vašem stínu a čeká na příležitost, jaké to je žít společně v bytě s vaším šéfem, který je zároveň váš přítel a předstíráte s ním vztah, který je už jen ve své podstatě nemožný, ale o kterém víte, že kdyby ta zasraná, zkurvená lež byla pravdou, nevadilo by vám to, nic však filozofického ani poetického mě nenapadá. Teď se asi chcete zeptat, kdy jsem si to uvědomil? To se dá dost těžko říct. Možná jsem to podvědomě věděl od prvního okamžiku, a proto jsem se té misi tak bránil, nebo mi ta mise pomohla pochopit. Třeba se tak stalo, když mi David ukázal tu terasu a já v tu chvíli věděl, že ten byt vybral podle mých představ o skvělém bydlení. Možná to bylo tím, že jeho společnost byla pro mě vždy snesitelnější než společnost někoho jiného, jak vstřícně a mile...