Úhel pohledu

Úhel pohledu

Do té kavárny jsem chodil již celou věčnost, a bylo tomu již několik let, co jsem si všiml toho mladíka. Byl vysoký, hubený a oblečený do košile s kravatou, svetru a bledě hnědých volných kalhot. Jeho rysy v obličeji byly ostré s výrazným velikým nosem a propadlýma očima, které jeho jinak celkem komediální postavičce dávaly temný nádech. Ten kluk nebyl mariňák, na to byl příliš mladý, příliš velké tintítko a měl příliš málo sebevědomí. Přesto nosil zbraň, chodil sem do "mariňácké kavárny" a měl ten pohled. Pohled, který jsem viděl i na své tváři v zrcadle.

Toho hocha jsem potkával skoro každý den, až na několik týdnů, kdy jsem předpokládal, že byl mimo stát, nebo alespoň mimo město. Postupem času chlapec vypadal čím dál tím hůř, zoufaleji, ztraceněji a jeho pohled byl tmavší a ponuřejší. Stíny kolem jeho očí, již nebyly pouze stíny, ale vsadil bych se, že měl opuchlé oči z nedostatku spánku a psychické zátěže. Byl jsem si téměř jist, že musí pracovat stejně jako já u federálů, ale ne u nás, možná NSA, CIA, nebo FBI. Přesto, i když jsem toho chlapce vlastně neznal a nesnášel jsem ostatní agentury, koupil jsem mu kafe a usadil se k němu ke stolu. Sám jsem netušil, proč jsem to udělal, možná to bylo, protože dnes ten kluk vypadal ještě víc zoufale, ztraceně a vždy ve mně dřímala otcovská duše, kdo ví.

Mladík dnes seděl sám a smutně hleděl z okna do dálky. Poplašeně sebou škubl, když jsem si k němu přisedl a před něj postavil hrnek. Zmateně, vystrašeně a možná i stydlivě ke mně vzhlédl. Upřel zrak na šálek, pak na mě a poté zpět na hrnek s horkým nápojem. Otevřel ústa, ale zase je po chvíli beze slova zavřel, jak ryba na suchu. Možná zauvažoval, jestli ho nechci otrávit, pak však asi dospěl k názoru, že ne, protože nakonec šálek přijal.

"Říkal jsem si, že počkám, než se to tady trochu uvolní a pak si ho koupím, ale… no, děkuju," brebentil ten mladík rozpačitě.

"Není zač," usmál jsem se.

Nastalo dlouhé ticho, kdy jsme oba jen seděli, upíjeli kávu a hleděli z okna na denní ruch velkoměsta. Po dopití jsem se zvedl a věnoval chlapci ještě jeden laskavý a vstřícný úsměv, popřál mu hodně zdaru a odešel.

Od té doby jsem vždy ráno pil kafe tam s ním.

Seděl jsem ve své oblíbené kavárně a čekal, než se to u baru nějak uvolní, abych si mohl koupit své ranní kafe. Byl jsem u svého obvyklého stolu, sluníčko svítilo a hřálo. Sledoval jsem lidi na ulici, jak pospíchají sem a tam, do školy, do práce, za svými denními povinnostmi. To jsem dělal každé ráno. Normálně mě ten pohled uklidňoval, přinášel mi jistotu, že je něco, co bude vždy stejné, co tu bude pořád. Dnes mi to však žádný vnitřní klid nepřinášelo, by naopak. Hněval jsem se na svět.

Do háje, byl jsem unesen, hrál jsem s neznámým ruskou ruletu, byl jsem zasažen Antraxem, zabil jsem, abych přežil a to ne jednou, ale nic z toho ani náhodou nebylo tak strašné jako ztratit JI.

Plně jsem byl zabrán sám do sebe, sotva jsem vnímal okolí, takže jsem se docela vylekal, když přede mnou najednou přistál hrnek s kafem. Instinktivně jsem sebou škubl a pak pohlédl nevěřícně na onoho dárce horkého nápoje, kterého jsem svojí rekcí zřejmě pobavil, protože se mu přes rty na chvíli mihl úsměv. Vzácný úsměv pokud jsem mohl soudit, podle profilu.

Byl to starší muž s již šedivými vlasy, ale nemohl být o moc starší než Hotch. Myslím, že jeden z tipů lidí, kterým vlasy začnou šedivět už na vejšce. S Hotchem kromě věku měl, když nepočítám onoho letmého úsměvu, společný i strnulý neproniknutelný výraz. Pohled vojáka, oči však neměl tmavě hnědé jako Hotche, ale průzračně modré, jako oceán. Na sobě neměl oblek, ale daleko více neformální oblečení než nosil můj nadřízený, džiny, košili a sako. Držení těla vypadalo na první pohled laxně a uvolněně, ale když se člověk podíval pozorněji, bylo v tom postoji přece jen nějaké vnitřní napětí. U boku měl připevněn revolver. Kdybych ho potkal na ulici jen jednou, myslel bych si, že je to možná zaměstnanec nějaké ochranky, nebo voják, či policista. Vzhledem však tomu, kde jsem byl a tomu, že jsem ho viděl každé ráno, co jsem byl ve městě, tipoval jsem ho na bývalého mariňáka, teď pracujícího v NCIS. Vždy se tu objevil v tu samou hodinu a vždy kupoval dvě kafe, jedno pro sebe a to druhé, kdo ví pro koho, manželku, milenku, kolegu… Vždy koupil a odešel, dnes však ne. Dnes koupil tři a posadil se ke mně.

Nechápavě jsem se zahleděl na hrnek, na něho a pak zase zpět na šálek s kafem. Co to u všech svatých mělo znamenat? Chci říct, nestává se každý den, že vám téměř úplně cizí člověk z ničeho nic koupí kafe, ne? Mě tedy alespoň ne. Možnost, že by mě chtěl otrávit, mě v tu chvíli ani nenapadla. Byla by to směšná představa. Přece byste se někomu nesnažili podat jed tak okatým způsobem, navíc ten člověk nebyl profilově tip chladnokrevného vraha, nebo alespoň ne traviče. Ne, ne, tohle nebylo nic špatného, ale na opak. Přátelské gesto, dalo by se říct. Bylo to celkem pěkné, ale možná bych byl radši, kdyby to byl přece jen ten první případ, pak bych totiž alespoň uměl reagovat. Takhle jsem přilbě zrudl, doufám jen, že to na mně nebylo tolik vidět, a začal jsem něco nesrozumitelného mlít.

"Není zač," usmál se znovu.

Nastalo dlouhé ticho, které však nevadilo. Upíjeli jsme kávu a já přemýšlel o okamžicích života jako byl tento, kdy ve tmě takové to malé gesto podpory mezi lidmi, rozsvícení pochodně, že svět, lidé a to vše ještě není úplně ztraceno. O čem přemýšlel on, nevím. Dopil kafe a popřál mi hodně zdaru, pak odešel.

Čekal jsem, že to byl jen prchavý okamžik a zítra to bude vše stejné jako vždy, ale nebylo. Tím to neskončilo. A pak tu byl ten případ toho mrtvého mariňáka a všichni se hrozně divili odkud se znám s šéfem nejlepšího z týmů NCIS. Než jsem jim odpověděl, tak jsem věděl, že se budou smát, protože kdo by se tomu nesmál?

"No, my… my spolu… my spolu pijeme každé ráno kafe."