Špatné dny Johna Watsona - Úterý

Úterý

Nebyl to jen špatný den, ani špatný týden. Měsíce se za sebou táhly od nevidím do nevidím. Hlava mě bolela od slunce a horka, koupal jsem se ve vlastním potu, ten horký pouštní písek jsem měl snad úplně všude, ale to byly ty tři věci, co se ještě daly přežít.

Zelená kašovitá hrudka čehosi mi spadla do ešusu. Kysele jsem se na ní zašklebil, ale bylo mi také jasné, že jí sním, protože nic lepšího nedostanu. Člověk by si myslel, že vojáci na frontách dostanu dobře najíst, opak je však pravdou.

Poručík Summers do mě vrazil. Ešus mi spadl na zem, jak jinak než jídlem k zemi. Tak to vypadá, že nakonec tu zelenou příšeru jíst přeci jen nebudu muset a zůstanu o hladu. Skvělý!

"Dávej pozor, kreténe, kam šlapeš," zahulákal na mě, jako bych za to mohl já.

"Jistě pane, moc se omlouvám," řekl jsem, zasalutoval, sebral si svůj ešák a odebral se k umývárkám. Nemělo cenu se hádat. Takhle to v armádě chodí, respekt k nadřízeným byl založený na šikaně a buzeraci podřízených. Co bych zmohl? Jen bych dostal nesnesitelný trest, jako například čistit latríny, to jsem zapotřebí neměl. Navíc poručík Summers nesnášel doktory, konkrétně já jsem se mu obzvlášť nelíbil. Musel jsem to nechat plavat, nechat na sebe flusat, bez ohledu jak moc mě to vytáčelo, jak moc mi to bylo proti srsti.

>> předešlý díl

>> další díl