Za slavnou a krásnou Gallifray 04

Když se hlasuje o něčem tak důležitém, jako je zhroucení časoprostoru a jeho narovnání musí buď hlasovat všichni, nebo ti, co se zdržují hlasování, musí oznámit, že se zdržují. Všichni musí být přítomni a právě v takovéto chvíli jsou páni času nejzranitelnější. Ano, štíty, veškeré další robotické jednoty a i páni času tuto malou skuliny poté pokryjí návratem v čase, ale tyto všechny prostředky počítají s tím, že žádný pán času nezradí, zvláště pak ne někdo z rady. Doktor sám na tuto skulinu v obraně upozorňoval, nikdo ho však neposlouchal.

Páni času byli strážci vesmíru, měli hlídat časoprostor a rovnováhu vesmíru. Některé méně vyspělé národy je považovaly za bohy, nebo je označovaly za anděly. Měli být nekonečně spravedliví, moudří a dobrotiví, ale zároveň vykonávat svoji práci a v dobách nejtemnějších zasáhnout. Pravdou však bylo, že i přes všechnu moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost, které v sobě chovaly, to byly zase jen pouhé další konečné bytosti. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost měla meze s ostatními pocity a vlastnostmi. Jejich moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost záležela také na jejich vnímání povinnosti, světa a toho, co je a není správné, což bylo v jejich duších válkou značně pokrouceno.

Páni času stále vystupovali jako ti povznesení, a nikdy si nepřiznali, že by někdo z nich mohl zneužít svých možností, natožpak že by to mohla udělat nevědomky většina z nich. V to byli přesvědčeni skoro všichni a ani zločiny, které napáchala Vládcova narušená mysl, či opětovné a neustálé Doktorovo překračování a překrucování zákona o zasahování do dění ve vesmíru, je dostatečně nevarovalo.

Doktor často tvrdil, že páni času jsou si s lidmi velmi blízcí nejen svou podobou. Na rozdíl však od pánů času si lidé uvědomují svoji bezmocnost, nicotnost i špatnost, ale přesto se snaží být něčím víc a něčím lepším. Toto tvrzení byla další věc, za kterou u pánů času byl Doktor pranýřován. Páni času však se nad tvrzením Doktora měli pozastavit. To však neučinili, díra v obraně zůstala, a to se nakonec paradoxně zase hodilo Doktorovi a Ztracené.

Ztracená nyní přešla ke dveřím skladu číslo A-75. Z-12, který byl zamčeny na pouhý biologický zámek, na šroubovici pánů času, žádná jiná překážka žádná ochrana, nic takového. Nikdo kdo by ji zadržel, nikdo kdo by se jí postavil, byť by to byl chabý odpor. Ztracená si povzdechla. Vše šlo tak lehce. Tak tomu asi mělo být, tak tomu je vždy, když máte učinit přetěžké rozhodnutí, kterého budete litovat, i když zvolíte správně. Budete ho litovat dokonce svého života.

"Naštěstí, už ten život nebude tak dlouhý. Již jsem žila i na paní času moc dlouho a smrt je mým darem, který s radostí příjmu," pravila spíše sama k sobě a strčila svoji ruku do malého otvoru na odebrání DNA.

Přístroj třikrát zablikal jasným zeleným světlem a Ztracená vstoupila do skladu číslo A-75. Z-12. Sklad byl ohromný, ohromně obrovský, ale prázdný. Tak se alespoň jevil, jenže Ztracená věděla své. Jedním mávnutím vyslala několik mentálních vln, rozvířila vzduch na speciální vlnové úrovni a před ní se zjevil obrovský krystal zabudovaný do procesoru, podobně jako tomu bylo v jádru TARDIS. Ztracená přistoupila k tomu úchvatnému stroji a s laskavostí přejela přes řídící desku. Stoj na zhroucení a narovnání časoprostoru. Stroj, který se dotýkal všech srdcí, duší TARDIS i té Doktorovy a tu zrovna potřebovala. Kdyby jen tak k tomu byl návod…

Poté se však Ztracená pousmála. Na co návod, když vědomosti skrýval samotný tok času a ona stála přímo u stroje, který svazoval rozkol a kterým procházel tok času. Stačilo pohlédnout znovu do časového víru, vstřebat jej a stát se jeho součástí. To nemohl nikdo z pánů času dokázat, aniž by se nevzdal sám sebe. Nikdo to nemohl dokázat, pokud nestál celé miliony let jako pevný bod času, to byl také důvod proč zhroucení časoprostoru a jeho narovnání bylo špatné, vlastně nemožné. Ztracená dobře věděla, co se s ní stane, pokud to udělá. Žila už hodně dlouho, vlastně pokud nějaká bytost mohla na Gallifray říci, že je pevným bodem v čase, byla to ona. Přesto to nestačilo a ona to věděla. Měla však jinou možnost?

Vstřebala časový vír, ale než se stala jeho součástí, udělala, co musela. Spojila se s matricí Doktorovy TARDIS i s ostatními a zjistila, co se stalo… ne, co se děje… ne, co se stane… ne, co se musí stát…

ČASY JSOU TAK MATOUCÍ A DIŠE PŘESAHUJE MOŽNOSTI TECHNIKY I CHÁPÁNÍ PANU ČASU.

Je mnohem větší, než bychom mohli odhadovat.

Některé časy se dají přepsat. Vždy je možnost volby, ale ne vždy je z čeho vybírat. Vždy se to stalo, ale nikdy to neexistovalo.

>> další díl

>> předešlý díl