Za slavnou a krásnou Gallifray 01

Doktor přešel od dveří k hlavnímu panelu a vzal za konzoli, poté se však zarazil a svoji odtáhl ruku. Zadíval se na onen jemu dobře známý kužel, který svíral a zároveň udržoval duši TARDIS. Díval se na velké krystaly srdce TARDIS. Jeho již temné staré oči, které toho už tolik viděly, prozrazovaly, že se stalo něco špatného.

"Vzpomínáš, stařičká? Co jsem to řekl, když jsme se poprvé potkali? Řekl jsem, že jsi ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl," Doktor se na chvíli odmlčel, ale poté zas pokračoval.

"Přiletěli jsme zase domů, znovu nás povolali a vzali na milost. Vše odpustili i mojí krádež a útěk, ale já neplánoval tě vrátit, ani tu zůstat napořád, i když jsem se oženil. Odpustili moje prohřešky všechny jen proto, že nastala válka, ohromná a strašlivá válka. Vzali mě na milost jen proto, aby mě mohli poslat do první linie. Nevadím mi to. Našel jsem rodinu, lásku, domov, konečně své místo… přátelé. Ne všichni mě znovu přijali, ale jsem doma. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to neuvítal…" Doktor se znovu odmlčel, jako by čekal, že na to TARDIS odpoví.

"Ale teď? Už to trvá celé věky, válka je válka a nikdy není dobrá, i když mě přivedla domů. Mí přátelé, má rodina umírají… a kvůli čemu?!" Doktor začal přecházet z jednoho konce místnosti s hlavním panelem na druhý. Ruce si náruživě mnul a rty měl pevně sepjaté do úzké čárky.

"Všichni z nich se změnili, všechno se změnilo. Zbyl jen oheň, žár, krutost a kaluže krve. Páni času začali bojovat se zlem, ale nakonec jsme sami ztratili to dobré v nás. Ona okázalost, moudrost a vznešenost i dobrota z našich srdcí vytěsnila zloba za mrtvé i utrpení během války. Válka nás změnila i mě změnila…" Doktor se prudce zastavil, prohrábl si vlasy a olízl si rty. Teď již i hlupák by nemohl pochybovat o jeho vnitřním rozpoložení. Ruce i brada se mu nekontrolovatelně chvěly a po tváři se mu sice nekutálely slzy, ale moc k tomu nechybělo.

"Dnes nás zase umřelo spousta… a můžu za to já. Kapitán prý: Nezáleží na tom, čas je znovu obnoví, protože jsme tady, zamčeni v bublině časoprostoru časovým zámkem," napodobil Doktor Kapitánův úlisný hlas, šíleně a zároveň i teatrálně se zasmál. "No jistě, to přece nevadí, že naši i protivníci budou umírat znovu a znovu a znovu! Utrpení nejen po tisíciletí, ale navždy, NAVŽDY!" zaječel v zoufalství a sesul se na zem.

"Chtěl jsem… Až skončí válka vzít tě, tebe, Ztracenou a děti na výlet, ale zdaleka jsem nevěděl, co je vlastně tato válka zač. To není válka, to je peklo, utrpení, které nikdy neskončí," teď už jeho slova nezněla ani naštvaně, pohrdavě či smutně. Byla v nich prázdnota a beznaděj, ten smutek, který se později měl usadit v jeho očích. "Možná to přeci jen někdy skončí. Rada všechny svolala, všechny přeživší včetně i takových, jako jsem já. To se zatím nestalo. Tak možná přece jen máme možná ještě naději," pravil optimisticky a chabě se usmál.

"Doktoré, Doktoré, Doktoré, já vím, že tam jsi! Okamžitě pojď sem! Nebo následky tvého jednání budou daleko bolestivější!" zazněl zvenčí něčí rozzlobený hlas. Doktor zavřel oči a počítal do deseti. Pak s náhlou silou a životní energií tleskl.

"Promiň Stařičká, musím si jít vynadat a pak jít na to shromáždění. Ale ještě se tu určitě objevím," křikl a poté už jen zmizel.

>> další díl