Temnota přichází a já znovu umírám!

Přál bych si, abych stejně jako ona duše, kterou miluji, zemřel a na nic si nepamatoval. Vždy bych se zamiloval stejně, ale nebyl bych tolik zatížen oním vědomím po celý ten čas. Ty zemřeš a znovu se zrodíš, bez vzpomínek toho, co bylo. Já však nezemřu, jsem odsouzen tě vždy potkat a vědět, že nemáš ani to nejmenší tušení, kdo jsem. Potkat tě a vědět, že ti přináším ty špatné časy. Snad se jednou oprostím a najdu odvahu ti alespoň v jednom životě říci, jak moc pro mě znamenáš. Pokud ne, nechť ať zemřu.

Dean položil na stůl otcův deník a sotva se desky dotkly stolu, ucítil onen zvláštní pocit zachvění vzduchu. Vždy poznal, že Castiel se zjevil, tedy vždy ne. Chvíli trvalo, než jsem si na Castiela zvykl, kdo by si taky hned dokázal zvyknout na to, že má opeřeného kamoše z Nebe, který si přijde kdykoli a kamkoli? Navíc k tomu započítejte i fakt, že Castiel neměl ani páru o věcech, jako byl osobní prostor, nebo potřeby smrtelníků. Už jsem ani nepočítal situace, kdy Castiel se přede mnou jen tak zjevil, v té nejnevhodnější chvíli a v minimální vzdálenosti. Snažil jsem se mu to už několikrát vysvětlit, zatím však neúspěšně.

Naštěstí teď Castiel stál několik metrů od něho a svýma modrýma očima bloudil po místnosti, snad jako by Deana ani neviděl. Tentokrát myslím, že jsem dodržoval správnou vzdálenost od něho, takovou jakou ode mě vyžadoval, ale nebyl jsem si jist. U všech ostatních jsem to už zvládal, ale pokud se jednalo o Deana, vše bylo matoucí.

"Kdes byl?" otázal se Dean.

"V Jeruzalémě," odpověděl Castiel a udělal několik kroků k Deanovi.

"Jak tam bylo?"

"Sucho," řekl Castiel svým typicky monotónním tónem a položil jakousi vázu na stůl. Dean svraštil čelo, nejen nad Castielovou strohou odpovědí, ale i nad tím, co přinesl.

"Co to je?"

"Olej, velmi vzácný… a zvláštní," zahučel Castiel a posadil se na židli.

"Nalákáme Rafaela na zálivku na salát?" neodpustil si Dean jednu ze svých štiplavých poznámek.

"Ne," řekl Castiel, který evidentně si ani nevšiml, že ona poznámka má být vtipná.

"K tomu obřadu má dojít při východu slunce…"

"Přesně."

"Říkáš, že ho chytíme do pasti, ale není to jako chytit hurikán do sítě na hmyz?!" nadhodil Dean další sarkastickou poznámku.

"Je to těžší," zněla Castielova odpověď a Dean na chvíli zauvažoval, kde se Castiel naučil tak suché odpovědi. Nakonec však došel k závěru, že si podstatu svých odpovědí neuvědomuje a že jen říká čistou pravdu. To ho trochu odzbrojilo. Měli vždy tak malou šanci uspět a Cass se rozhodl, že bude bojovat po jejich boku?!

"Máme vůbec šanci to přežít?"

"Ty jo," Dean se zaklonil a zvrátil hlavu.

"Ty můžeš být zejtra mrtvej!" vyvodil z Castielové odpovědi.

"Jo."

Tuhle odpověď od Castiela slyšet nechtěl. Ten okřídlenej parchant na sebe ani trochu nemyslí, vlastně kolikrát mi už zachránil ten můj krk. Klidně zemře a co? Je mu to jedno. Jasně geniální plán: hlavně ochránit Deana Winchestera! Přešel místnost a přitom nespouštěl Castiela z očí. "Hmmm, poslední noc na Zemi, jaký máš plán?" zeptal se a slova přitom vyslovoval velmi pomalu s důrazem na každou slabiku.

Castiel chvíli mlčel, než odpověděl, jako by váhal. "Jen si tu v klidu posedím," odpověděl nakonec. Dean nakrabatil svoje čelo ve výrazu, který říkal: To si ze mě děláš srandu! Nevěřícně zakroutil hlavou a na jeho tváři se mu objevil onen provokativní výraz.

Polkl jsem, tenhle jeho pohled jsem ze srdce nesnášel. Byl to pohled lovce, který se blíží ke své kořisti než jí… Než ji co? A přece jsem ten pohled chtěl, často vidět, i kdyby mě měl pozřít. Tyto myšlenky nebyli dobré pro nikoho. Věděl jsem, že bych se měl stydět. Věděl jsem, že kdyby před několika staletími se jí s tím svěřil, jistě by mě odsoudila. Ne, i kdybych se Deanovi svěřil teď, jistě by, jak to říká… ach ano, nakopal do toho mého andělského zadku.

"No tak, cokoli… ženský, chlast…" pokračoval dál Dean. Castiel sebou poplašeně škubl a vyhýbavě se rozhlédl po místnosti, jako bych hledal něco, kde by se mohl schovat. Nic však nenašel. "Měl si už někdy ženu, ne…. nebo aspoň anděla?" Tohle bylo už moc. Nejraději bych zmizel někam hodně daleko a zároveň jsem věděl, že to je asi jediná moje šance to Deanovi říct. Neřekl jsem mu to však a ani nezmizel. Bál jsem se, že ho tím ztratím. Nerozhodně jsem se ošil a poškrábal na krku.

To je neuvěřitelné! Takže Cass je vážně anděl se vším všudy i s tou nevinností. Spravedliví, mocný, nábožný a nevině čistý. V břiše jsem ucítil, že se mi rozletělo tisíce motýlů, a koutky úst mi začaly nekontrolovatelně škubat v záchvatu smíchu. To nebylo vůči Cassovi spravedlivé. Já jsem si ale nedokázal pomoc. Castiel byl anděl, ale padlí anděl a já jsem se rozhodl mu ukázat, proč je dobře, že je tu něco mezi Peklem a Nebem. Chtěl jsem mu ukázat vše, za co bojuje. S tímto jsem nepočítal, ale proč nakonec ne.

Dean se nahrbil k Castielovi a důrazně zvedl obočí, aby ukázal své překvapení. "Chceš říct, že sis tam nahoře nezahrál na rozsévače?!" potrápil Castiela ještě, odpověď z Castielové nervozity však už znal, nebo si to alespoň myslel.

"Neměl jsem příležitost, víš," zahučel Castiel, to však byla jen pouhá polopravda. To, co jsem řekl, byla pravda. Neznamenala však, že jsem ještě nemiloval. Znamenalo to pouze, že jsem neměl příležitost. Celou dobu své existence jsem miloval pouze jednu duši. Miloval jsem ji však tak moc, že mě to trhalo na malé kousky a hrozilo mi, že přijdu o křídla. Ona duše byla krásná a nekonečně složitá. Za celou tu dobu jsem však od ní dostal jen tři vášnivé polibky. Stalo se to před několika staletími a ona duše byla odsouzena napřít hlídat tento svět a já jsem se zavázal ji chránit. Rodila se vždy, když hrozilo nebezpečí a těžké časy, ale nikdy si nepamatovala minulé životy. Ona duše nyní stála vedle mě. Proč se musí ptát zrovna ON?! Těžko mu můžu říct celou pravdu, těžko mu můžu říct, že před několika lety byl, žena. Těžko můžu říct, že byl exorcistka, která složila celibát, že už dřív jsme spolu bojovali a umírali a že stejně jako teď, bych pro ni, pro něho, udělal cokoli.

Dean skroutil ústa do podkovy v ironickém šklebu a přešel místnost ke kabátu. Začal se oblékat.

"Dobře… jsou dvě věci, které vím určitě. První, slunce je hvězda, druhá neumřeš jako panic, alespoň se mnou ne," pravil Dean sebejistě a zaklapl otcův deník. "Jdeme!" rozkázal a Castiel se vážně začal obávat, co na něho Dean uchystal, ale nehodlal promarnit ani jediný okamžik, který by s ním mohl strávit.