O dívčí válce, hrdinné Vlastě, lásce a utrpení

Tento text je převyprávěním pověsti O dívčí válce z Starých Pověstí Českých. Zároveň je v ní obsažena legend, o tom, jak se stalo, že skála nad Hlubočepy je červená. Není to však klasické převyprávění pověsti, jak si jistě všimnete. Přesto doufám, že se vám bude líbit.

Kdysi dávno žila na Vyšehradě všemi uznávaná a ctěná kněžna Libuše a do její smrti se muži chovali k ženám vždy s patřičnou úctou, avšak po její smrti se vše změnilo. Ženy začaly být nespokojeny, jak se muži k nim chovali a domácí rozepře přerostly téměř až ve skutečný tvrdý boj. Dívky se shromáždily na hradě Děvín a odtamtud podnikaly své výboje, avšak byly poraženy. Poslyšte příběh hrdinné Vlasty, lásky a utrpení.

Tu noc hustě pršelo. Déšť dopadal na rozmáčenou zem a venku bylo tak, že by ani psa nevyhnal. Přesto se zdálo, že se i tak objevilo několik odvážlivců, co v tomto počasí vyšli ven. Nebylo jich málo, a když jste se zadívali pozorněji, zjistili jste, že jsou to dokonce ženy. Všechny byly oblečeny do dlouhých temných plášťů s obrovskou kápí, která člověku zabraňovala vidět jejich sličný obličej. U pasu jim vysel meč. Všechny se plížily jako nějaký tajemný spolek čarodějnic, všechny tak tajemné, všechny tak odvážné a odhodlané skoncovat jednou provždy s neúctou a krutým jednáním mužů.

Nakonec došly k hradu Děvín. Děvín však nevypadal ani zdaleka jako hrad, jak si ho představujeme dnes, přestože stál na kopci. Bylo to spíše větší stavení.

Jedna z žen zaklepala na staré dřevěné dveře. "Hmm, kdo je tam?" ozvalo se ze dveří. "Krásní přátelé, kteří chtějí jen růži, prsten a lásku, nikoli drzost a hanbu. Ať jsou navěky věků zatraceni, kámen je s námi amen," zakřičela žena do větru. Dveře se otevřely a do tmy proniklo světlo z luceren v místnosti a z kamen.

Ve dveřích stála další žena. Měla krátké blonďaté vlasy, dlouhý špičatý nos a modré velké přívětivé oči, které zrovna upírala na nově příchozí.

"Jdete pozdě, Šárko," oznámila vyčítavým tónem, ale pustila je dál.

V hlavní místnosti hradu stál uprostřed starý dřevěný stůl s židlemi, též tam byly v rohu kamna. Místnost působila útulným a hřejivým dojmem a byla plná žen. U stolu stála Vlasta, vrchní vůdkyně povstání. Mnoha mužům by se jistě líbila její postava a velmi půvabný obličej, avšak čišel z ní tvrdý bojový duch, a když se člověk zadíval do jejích hnědých očí, zahlédl v nich něco, co by tam nemělo být. Ty oči už hodně viděly.

"Kdo to byl?" otázala se blonďaté ženy u dveří.

"Opozdilci, Šárka a ostatní, které nepřišly," odpověděla.

"Dobrá tedy, kde jsem to skončila? Ach ano, Přemyslovy muži jsou silní a tvrdí a na boj cvičení, avšak my máme rozum a ovládáme lsti. Což nevím, jestli se dá říct o nich. K tomu abychom je porazili, musíme chytit a zabít nejbojovnějšího z nich a tím je Ctirad."

"No jo, ale jak?" vykřikla jakási buclatá žena vzadu.

"To je dobrá otázka," přikývla Vlasta.

"Má někdo nějaký nápad?"

V místnosti zavládlo zlovolné ticho, které pak přerušil jakýsi drobný hlásek jedné ještě dost mladé dívky. Postávala nedaleko dveří a tvářila se poněkud rozpačitě.

"Dobrá, předstup," řekla Vlasta a poukázala na místo po své pravici. Dívka se propletla davem a stanula vedle Vlasty.

"No napadlo mě, že mluvíme o Ctiradovi a já čirou náhodou vím, že chodí často a rád na lov do zdejšího lesa a to sám."

"Jo a jak to víš?" ozvala se blonďatá žena u dveří. Dívka to ignorovala a pokračovala dál.

"No, takže si myslím, že by bylo dobré ho v tom lese přepadnout."

"Říkáš, že tam chodí sám, ale jak to bude nyní, když jsme ve válce, je skutečně tak bláhový?" zeptala se Šárka, která si mezitím už stačila sundat svůj promočený plášť.

"Tvrdí, že tam nehledá hlavně lov a zábavu, ale i něco víc. Vím to, protože jsme se tam jednou potkali před válkou, než naše kněžna zemřela. Stali jsme se přáteli, ale poté se vše změnilo."

"Víš zcela určitě, že tam pořád chodí?" otázala se zase jiná žena.

"Ano, i kdyby se změnilo vše, on tam nepřestane chodit, tím jsem si jistá."

"Říkala jsi, že tam hledá i ještě něco víc, tak co takhle, že bychom mu to daly?" zauvažovala nahlas Vlasta.

"Co takhle, abychom jednu z nás přivázaly ke stromu jako návnadu a poté co by se ujistila, že je sám a že je vše v pořádku a když ne, tak by ho od ostatních odlákala. Tak by zatroubila na trubku a my ho obklíčily," navrhla Vlasta.

"Protože je málo pravděpodobné, že by byl tak hloupý a šel do lesa sám. V nejhorším by ta uvázaná zůstala u mužů jako náš špeh," dodala.

"Která to však bude?" ozvala se dívka.

"No to mi spíš řekni ty. Měl tě Ctirad rád?"

"Ano, avšak pouze jako kamarádku, ale tuším, kdo se mu líbil. Komu by se také nelíbila ta nejhezčí z nás Šárka."

Po mrzuté sychravé noci druhý den vykouklo slunce. Zalilo celý les oslňujícím světlem, teplem a les jako by ožil. Mravenečci jako by zešíleli a začali úporně pracovat a vylepšovat své už tak veliké mraveniště. Zajíci vystrčili své dlouhé chlupaté uši a poskotačili se po lese, i ostatní zvířátka vylezla ze svých nor a úkrytů, aby si užila sluneční svit, který jim jemně zahřál kožíšky a láskyplně je po nich pohladil. Skoro to vypadalo, jako by už nikdy neměl být tak krásný den. Avšak zvířátka se hned na chvíli musela schovat, protože se lesem prohnali lovci, Ctirad se svými přáteli na koních. I oni se těšili z krásného dne.

Ctirad najednou zaslechl lišku, která se nestačila schovat. Ta, jakmile ho uviděla, začala pelášit pryč. Ctirad se za ní vrhnul, bez toho, aby to oznámil svým přátelům. Stejně rád lovil sám. Zuřivě se za ní vrhl. Překvapilo ho, jak je rychlá. Pronásledoval ji až do údolí a tam k jezírku, kde se mu najednou ztratila. Už se chtěl vrátit, když koutkem oka zhlédl dívku v lese. Opatrně slezl z koně a pokradmu se k ní přiblížil očekávaje, že se na něj vrhne. Ona to však neudělala ani nemohla. Stála tam, přivázaná ke stromu s hlavou svěšenou dolu.

Její krásné mírně kudrnaté černé vlasy jí spadaly do téměř sněhově bílé tváře a skrývaly její jasně tmavomodré oči a krvavě červené plné rty. Dívka zvedla hlavu a zadívala se na Ctirada. Šárka Ctirada znala od vidění, kdo by také neznal, ale nyní si ho mohla pořádně prohlédnout.

Byl velký a dobře urostlý s dlouhým nosem a krátkými hnědými vlasy. Vyzařovala z něho mužská hrdost a zároveň spanilost a také něco víc.

"Já tě znám ty ji ta Šárka, ta nejkrásnější z dívčích bojovnic. Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si, že bychom tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali," divil se Ctirad. "Já bych to nedovolil," dodal.

"Já vím, to ony, chtěly tě zabít a já jsem byla proti. Tak mě obvinili z toho, že jsem vám údajně pomáhala a vyzvídala. Za trest mě přivázaly k tomuto stromu, abych tu zemřela hladem a žízní," zašeptala znaveně Šárka.

"To nedopustím," rozhodl se Ctirad a nebohou Šárku odvázal.

Najednou mu to došlo. Vlezl do pasti. Ta liška nebyla tak docela liškou a on je tu nyní sám bez přátel, kteří by mu pomohli s případným bojem proti přesile. Měl na sebe vztek. Nechal se tak jednoduše unést lovem a nyní láskou k Šárce, že dočista zapomněl na nebezpečí, na které může tak jednoduše narazit. Ještě se pokusil utéct, ale bylo už pozdě. Než se dostal ke koni, Šárka zatroubila na trubku a dívky ho obklopili ze všech stran.

Temná, tichá tma půvabná a nebezpečná, jako většina, žen které byly v hradě Děvíně se zrovna rozprostírala nad tím hradem. Do jedné dívky se však vetřela pochybnost a nejistota, nebo že by to bylo svědomí či láska?

Šarka se probudila a rozhlédla se po ostatních družkách, ty však tvrdě spali. Zakroutila zmateně hlavou a pokusila se usnout, ale nedokázala to. V hlavě jí zněla slova rozhodnutí jejích družek o tom, co udělají se Ctiradem. "Je rozhodnuto. Zítra za úsvitu bude Ctirad za své hříchy a za smrt několika našich družek popraven." Nepříjemně sebou zašila ve snaze zbavit těch hlasů, ale místo toho, aby se zbavila starostí, vzpomněla si jen na to, co jí řekl Ctirad. "Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si, že bychom tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali… Já bych to nedovolil… To nedopustím."

Oparně vstala, aby nevzbudila své spící družky v místnosti a oblékla se. Vyšla ven a dívala se do tmy k lesu. Uvažovala, co má dělat. Nechtěla zradit dívky, ale začínala pochybovat, jestli dělají správně. Při pomyšlení, že by měl Ctirad zemřít, jí píchlo u srdce. "To bychom neudělali." Možná nejsou tak špatní, jak si myslíme. Napadlo ji. Třeba je na čase, aby znovu vládl mír. Znovu vešla do hradu, ale tentokrát jen pro to, aby si vzala plášť a zbraně. Po špičkách přicupitala ke svým věcem, vzala si je, a téměř už byla u vchodových dveří, když na ní někdo zašeptal.

"Šárko, Šárko, kam jdeš?" Šárka sebou impulzivně cukla a prudce se otočila. Zjistila, že probudila jen jednu ze svých družek. Vlasta se v tichosti posadila a zahleděla se na Šárku.

"Nikam jen se projít. Nemůžu spát," odpověděla zdráhavě Šárka a postupně couvala ke dveřím.

"Dobrá, ale dávej na sebe pozor. Měj na paměti, že každá chyba může zapříčinit naši smrt, a to i ta nejmenší," zašeptala Vlasta a znovu si lehla.

Temná tichá tma půvabná a nebezpečná se též rozprostírala kolem Vyšehradu. Muži však na rozdíl od žen neodpočívali, ba naopak. Lámali si hlavu, kde jsou dívky a truchlili nad ztrátou Ctirada.

Zrovna měli vojenskou radu, když do teplé místnosti, kde se radili, vběhl jeden z mužů, co měli hlídku. Celý udýchaný a potlučený, jakoby před vchodem bojoval. Ve svých hnědých očích měl děs. Přemysl se odvrátil od mapy a tázavě se na něho zahleděl.

"Děje se něco?" optal se.

"Emm hmm, vlastně ano pane. Přišla sem jedna z dívek. Tvrdí, že s vámi chce mluvit."

"Skutku?"

"Ach ano pane. Byla, jak bych to řekl dost neodbytná. Zvláště, když jsme ji označili za lhářku a nevěřili jsme jí, že chce dívky prásknout."

"Jo vážně Pavle a jak až byla neodbytná?" křikl jeden z mužů, co stáli nejblíže k Pavlovi.

"Zdecimovala téměř tři muže a dva zranila, než jsme ji chytili. Je téměř nepříčetná. Nebo alespoň byla."

"Říkáš, že chce prásknut své družky a nám pomoci?"

"Ano" zahuhlal Pavel.

"Dobrá přiveďte ji. Přece mi neublíží nějaká potrhá ženská zvláště, když jste tu vy," rozkázal Přemysl.

"Ano" přikývl Pavel. "Slyšeli jste? Přiveďte ji!" houkl Pavel na své muže.

Do místnosti vešli dva muži, kteří vypadali skoro hůř než Pavel a mezi sebou svírali dívku. Krásné jemně kudrnaté černé vlasy měla rozcuchané. Na sobě měla otrhané špinavé oblečení a tvář měla zkřivenou do nepřátelského šklebu. Přesto z ní vyzařovala neodolatelná krása a spanilost.

Žena se vyrvala mužům z rukou a upravila se. Muži ji znovu chtěli chytit, ale pak pochopili, že nechce utéct a pokusit se zabít Přemysla by bylo krajně nemožné i pro velmi dobrého bojovníka.

"Jmenuji se Šárka a bývala jsem jednou z dívek, proti kterým bojujete," představila se. "Stejně jako mé družky jsem věřila v to, za co jsem bojovala a věřím tomu dodnes, avšak až dnes jsem začala pochybovat, jestli je správné za to prolívat krev. Jmenuji se Šárka a jsem odpovědná za to, že Ctirada zítra ráno popraví. Myslíte si, že mi nelze věřit. Vidím vám to na vašem postoji, na vašich tvářích, ve vašich očích, chápu vás. Pak tedy věřte, že mne dívky neposlaly a pokud by ano, tak bych už utekla nebo by začal boj, či bych se sem potichu vplížila jako duch. Jsem tu proto, abych ukončila tuto válku, tento nesmyslný boj o čest a moc. Já chci jen klid. Chci zachránit člověka, kterého miluji a myslím, že nám jde o stejnou věc, když řeknu, že chci, aby Ctirad žil. Nechci však, aby byla prolita i jediná kapka krve. Proto nabízím za to, když vám řeknu, kde jsou dívky a vy budete moci zachránit svého druha Ctirada, to že necháte nás dívky být. Začne znovu mír a vše se vrátí do starých kolejí, tak, jak to bylo za kněžny."

Přemysl se na Šárku dlouze zadíval. Nevěděl, co si má o ní myslet?

"Nech nás chvíli se zamyslet. Zatím se tu posaď a tady Pavel tě bude střežit." Šárka se tedy posadila a muži odešli na chodbu se domluvit.

Když nakonec muži přišli, vypadali poněkud rozpačitě. Přemysl k Šárce došel a usmál se na ni.

"Ano, dobrá tedy je po tvém, tak jest."

"Mé družky se ukryli na hradě Děvín, ale nesmíte jim ublížit, to bych neunesla, to by mě zabilo."

Slunce se probudilo a vylezlo nad vršky. Svými jasnými paprsky osvítilo lesy, louky pole a všem ohlásilo, že už je ráno. Někde nedaleko Děvína zakokrhal kohout. Dívky však nepotřebovaly probuzení. Na Děvíně už panoval ruch a chaos. Dívky už věděly o zradě a nyní se snažili co nejdříve zmizet.

"Něco tě trápí, Vlasto?" optala se blonďatá žena s dlouhým špičatým nosem a modrýma velkýma přívětivýma očima. Shodou okolností to byla tatáž, co Šárku a opozdilce pustila na radu.

"Měla jsem to tušit. Měla jsem tušit tu její zradu. Nestihneme to, jsme ztraceny."

"Vlasto, nikdo nemůže předpovídat, co se stane."

"Já vím."

"Nemusíme to tu přeci uklidit. Můžeme prostě odejít a nechat vše tady, ne?"

"Obávám se, že už jsou tady, cítím to v kostech," zachvěla se Vlasta. V tom okamžiku se ozvalo ženské zakřičení. Všechny ztuhly hrůzou a horečnatě začaly uvažovat, co to bylo a odkud to zaznělo.

Vlasta byla první, které to došlo.

"To jsou oni. Pryč!" dlouze zaječela na dívky. Popadla meč a téměř v tom spěchu vykopla zadní tajné únikové dveře. Rychle se rozhlédla, jestli u nich nehlídají muži. Nestál tam však nikdo.

"Tudy, honem utíkejte, rychle, rychle!" pobízela své družky.

"Rychle, rychle."

Do místnosti, kde ještě před chvílí byli dívky, se vřítili muži se zbraněmi a bojovným pokřikem.

"Hej, kde jsou a proč to tu nechali v takovémhle stavu?" zahřímal jeden z hloupějších mužů, kteří se do místnosti vřítili jako první.

"Tudy utekli. Podívejte se. Zdá se, že si tu udělali zadní vrátka." křikl další, co už objevil zadní vchod.

"Tak na co čekáme? Jásavě se zasmál ten první, co předtím zahřímal a rozeběhl se za dívkami stejně jako ostatní muži.

"Stůjte. Co zachránit Ctirada?" rozkázal jim Přemysl, ale čtvrtka mužů už ho neslyšela.

Ctirad se nacházel ve sklepě pečlivě svázaný na staré pročervotočované dřevěné židli. Ve sklepě se vznášel prach, že se tam nedalo téměř dýchat, též tam bylo vlhko, zima a také sousta harampádí. Jinak však si Ctirad nemohl na nic stěžovat, protože než usnul, jedna dívka mu přinesla deku, hutnou teplou jáhelníkovou kaši s masem a obdařila ho krásným úsměvem jako by tím chtěla něco zmírnit. Přesto se mu velice ulevilo, když ho muži osvobodili. Byl velice rád, že vidí jejich rozjařené tváře a že ho dívky nevedou na popraviště.

Vlastě nyní nezbývalo moc času. Pronásledoval ji a její družky muži. Museli něco vymyslet a to rychle, ale co? Jestli je doženou, jistě se budou chtít pomstít. Vlasta a ostatní družky se hnali lesem, aniž by věděly, kam utíkají. Keře a stromy se kolem nich jen míhaly a sem tam je chytily za oděv, avšak i přes všechen spěch, byli muži rychlejší. Dívky vyběhly z lesa a šokované se zastavily. Kdyby utíkaly dál, zemřely by, když by se vrátily, zemřely by. Nikde nebyla třetí možnost. Stály na obrovské šedivé skále. Před nimi byla obrovská propast do údolí. Ohavný to pohled dolů, strašidelný a temný. Pofukoval vlhký studený vítr a tráva pod jejich nohama se vlnila, jako by se jim snažila vysmát. Do předu nemohly, bránila jim v tom strašlivá propast, vpravo, vlevo, ani zpět nemohly, byli tam muži. Vlasta pevně stiskla rty do úzké čárky. Pomalu hmátla pro svůj meč, který stále i navzdory okolnostem měla u sebe. Pevně se zadívala do tváří svých nepřátel a rozmáchla se proti nim. Společně s ní i ostatní dívky. Nastal krutý boj.

Vlasta nebyla sto vědět, co se stalo, jen cítila únavu a jakousi teplou látku někde u pasu. Později ji zasáhla nepředstavitelná bolest, kterou však už nevnímala, přesto vykřikla. Její hlas se rozlehl po celém údolí. Ten den se však ne nerozlehl jen její křik, ale i další výkřiky dalších dívek. Vlasta se svezla na zem. Několik dívek přikleklo k ní a najednou se to stalo. Jako by se vše zastavilo. Vlasta se zadívala na dívky, jakoby chtěla něco říct, ale z jejích úst nevyšla jediná hláska, poté zavřela oči a její bezvládná ruka, kterou si předtím držela zranění, klesla na šedivou skálu. Všichni překvapením uskočili, když zjistili, že krev z její ruky obarvila skálu. Bylo to nadpřirozené. Jako by Vlasta v ruce držela jakýsi rudý šátek, který přikryl celou skálu.

"Podívejte se, co jste udělali! Zabili jste ji. Copak nevíte, kde jsou meze?" křikla na muže blonďatá dívka s modrýma očima, ze kterých se teď řinuly slzy. Jeden z mužů se nad dívkami kvůli jejich bolesti slitoval a svěsil svoje zbraně. Poté to samé udělal i další, až nakonec nezbyl jediný muž, co by v ruce držel zbraň. Dívky vzaly Vlastino tělo a odnesli ho do jedné z několika jeskyní, co byly poblíž.

"ŠÁRKO, Šárko!" ozval se zoufalý hlas Ctirada, který hledal svojí zachránkyni. Muži mu řekli, že je v bezpečí na Vyšehradě. Tam však nebyla a Ctirad pojal děsivé podezření. Po zjištění že na Vyšehradě není, rozjel se zpět do údolí. Projížděl je křížem krážem a doufal, že se do boje nakonec nezapojila a nezemřela.

Slunce se rozlilo po celé obloze jasně červenou barvou, jako by chtělo říci, co strašného se odehrálo. Na druhé straně oblohy, kde slunce už nevystačilo s rudou, vrhlo barvu žlutou, která volně přešla do zelené a poté do modré. Ctirad však západ slunce neobdivoval. Málem téměř zešílel, že nemůže najít Šárku, když se najednou v křoví něco zablyštilo. Ctirad sesedl z koně a šel blíž, poté náhle pochopil, co se stalo. O to horší a bolestnější bylo jeho zjištění. V křoví ležela mrtvá Šárka.

Její tělo bylo celé zlámané a špinavé. Zřejmě neunesla důsledky svého činu a tak se vrhla ze skály, která se hrozivě tyčila nad křovím.

Ctirad roztřesenýma rukama vzal Šárku do náručí a rozbrečel se jako malé dítě, když ho uhodíte.

"Proč se to muselo stát? Proč?"