Za slavnou a krásnou Gallifray 02

Na náměstí Klidu, které se nacházelo v hlavním sále západní věže, jindy tak poosvětlené zlatavým světlem jedné z hvězd, která však v těchto těžkých chvílích nezářila již tak jasně jako předtím, stál muž. Byl zhruba tak středního věku, s krátkými černými vlasy, tvrdou hranatou bradou, průměrné výšky a váhy. Co však znamenalo fyzické stáří a vzhled pro pány času? Co bylo fyzické stáří a vzhled pro ty, kteří dokázali cestovat skrz prostor a čas, kteří dokázali odvrátit dvanáctkrát smrt tím, že změnili každou svoji buňku v těle?

Muž měl na sobě volné, vágně temně šedivo-hnědé kalhoty, bílou košili, která však již byla dost obnošená, a podivné červené zlatem vyšívané sako. Na ramenou a hlavě mu spočívala jakási přilbice. Tradiční uniforma pánů času, tedy výše postavených pánů času za válečného stavu.

Otevřely se dveře do východní části a v nich stál Doktor. Na sobě měl také uniformu pánů času, ale nižšího řádu a oči ještě stále zarudlé.

"Kde jsi byl!" zaječel na Doktora onen výše postavený pán času.

"Promiň bratříčku, musel jsem se někam vytratit. Potom, co se stalo…" zahalekal Doktor, ale ani nestihl dokončit větu.

"Jo, potom co jsi provedl! Chtěl jsi utéct. Zase utéct! Vždycky jen utíkáš. Ostatní tě nazývají pán času, hrdinou, který zničil Kaskádu medúzy! Hrdina, který je pouhý zbabělec! A nedokáže nést zodpovědnost za své činy! Utekl jsi před pohledem do časového víru, trestem za porušení pravidel pánů času a teď chceš utéct před mým spravedlivým hněvem za tvoje opětovné neuposlechnutí rozkazu!" zařval na Doktora.

"A jak bych tak asi mohl utéct, ty jeden chytráku?! Gallifray a celé bitevní pole je v časové bublině uzavřené časovým zámkem, nemůžu utéct i kdybych chtěl!" ohradil se zostra Doktor.

"No jasně já jsem hlupák a ty génius! Genius, kterému bylo zatěžko se učit na zkoušky. Byl jsi jako malé dítě."

"Ano, protože jsem byl malé dítě. Jsem stále jako malé dítě. Pořád lepší než být jako vy!" teď už křičel i Doktor.

"My jací jsme mi? Kdo jsi ty, že říkáš vy!" vyštěkl a vrhl se na Doktora a chytl ho za cíp roucha.

"Já jsem si ten rozkaz nevymyslel!? Že jsem chtěl národ Salanů záměrně vyhladit, obětovat pro vyšší dobro?! Samozřejmě, že ne, ale nebylo zbití. Jsme ve válce. Nemůžeš za to, ani já. Jestli z toho někoho chceš vinit, tak viň Dalky," zašeptal k Doktorovi již smířlivě, jeho slova Doktora však neuklidnila, ba naopak.

"Vždy se dá něco udělat," zavrčel Doktor.

Doktorův bratr se sarkasticky zasmál. "No jasně, toto jsou slova muže, kterému spíše tato válka více dala, než vzala!"

"To se skutečně myslíš a co moje dcera a syn. Ty jsou to něco málo, co mi vzala?! Mí přátelé umírají, každý den. Do každého dne se probouzím a víš s jakou otázkou?!" Doktor zmlkl a nechal, ať si jeho bratr onu otázku sám domyslí. "Je ve mně tolik bolesti, tolik zloby, nenávisti. Věř mi, že bych byl ten poslední, který by odpustil tomuto peklu," zašeptal Doktor hořce a podíval se svému bratrovi do očí.

"Dobře, dobře, jen bych očekával, že mi projevíš trochu vděku po tom, co jsem pro tebe udělal. Že mě alespoň uznáš a budeš poslouchat mé rozkazy. Ne, jako nadřízeného, ale jako bratra a člověka, který ti v těžké chvíli pomohl, ač sám mohl přijít o krk," po těchto slovech nastalo ticho přerušené jen klapotem podpatků po plošině. Onen zvuk se rozléhal celou prostorou a nabýval velikosti, hutnosti a vážnosti. Ač byl však tak těžký a nepřeslechnutelný, ani jeden z nich mu nedával tolik významu, kolik by si zasloužil.

"Jo," řekl Doktor.

"Jo, to je celé, co mi na to řekneš?!" znovu mu oponoval jeho bratr.

"Jo," přikývl Doktor.

"No jo, to je celý on," celou prostorou zazněl starý, ale autoritativní ženský hlas. Oba přítomní se konečně otočili a všimli si nově příchozí.

Byla to starší žena. Obličej měla četně brázděný vráskami, krátké hnědé vlasy měla již řídké, pleť vysušenou a malá podsaditá postava jí moc na kráse také nepřidávala. Přes všechny tyto nedostatky to byla velmi krásná žena. Vyzařovala jakousi duševní rovnováhou, duchovní povznesenost nad věcmi a lásku k okolí. Její tolik laskavé a tak unavené oči, které už toho tolik viděli, nepůsobily strašidelně, i když se v nich zračila jakási starobylost, která přesahovala i ostatní pány času. Naopak pohled do nich byl velmi uklidňující.

Doktorova tvář se po delší době rozjasnila a ústa se mu rozevřela do širokého úsměvu. Jeho bratr se poklonil a také se pokusil o úsměv, ale vyšel z toho pouze podivný škleb.

"Kapitáne, vy se přeci nemusíte klanět, koneckonců vždyť jsme teď už jedna rodina," usmála se na něho žena, přešla k němu a poklepala mu na rameno. Poté se obrátila k Doktorovi a vrhla se mu do náruče.

"Jak strašlivé rozhodnutí! Celý vesmír, nebo domov… Neplač a nekřič pro mě, ani pro nikoho dalšího. Nikdy nás naprosto neztratíš, zůstaneme tady v tvých srdcích a já, já rozprostřu svou mysl do času a prostoru," vyhrkla ze sebe. Doktor se chtěl zeptat, o čem to mluví, ale ucítil, jak mírně zavrávorala. Kdyby Doktora neobjímala, jistě by se svezla na zem. Tak to bylo vždy, když předpovídala. Nebyla jako Vizionářka, která předpovídala z kusu toku času, který ukradla, když pohlédla do víru času. Ne, její schopnosti vycházely z psychických schopností. Jako paní času viděla, co bylo, co je a co by mohlo být, a díky psychickým schopnostem pánů času, několika násobně zváženým pohledem do víru času, dokázala spojením s ostatními téměř dokonale vybrat tu nejpravděpodobnější možnou variantu. To ji však vždy dost vysílilo.

"Miláčku?" zašeptal Doktor úzkostlivě. Na to se pomalu znovu narovnala, použila Doktora jako svoji oporu a znovu nabrala alespoň částečnou sílu.

"To nic, já jen… Ten den je tady, a já nemám jak tomu zabránit," špitla a políbila Doktora na čelo.

"Co, jaký den, vy dvě hrdličky?" nechápal Doktorův bratr.

"Den, kdy rada rozhodne o konci časoprostoru," odpověděla.

"O konci časoprostoru, to je šílené. To by nikdy rada neudělala! To, že jsi sama v radě a říkají ti Věčná nebo Ztracená, ještě neznamená, že ti sežeru každou blbost," ohradil se hned nevěřícně Doktorův bratr.

Ztracená se sarkasticky a zároveň hořce usmála. "No, oni ho chtějí zbortit a znovu narovnat podle svého obrazu. Vytvořit nový svět."

"To se ale chtějí stát, bohy. Nejsme tak mocní ani vševědoucí, abychom měli právo něco takového učinit. Kam se podělo ono heslo pánů času o nezasahování do děje a stání ve stínu, za jehož porušení jsem byl tolik let vyhoštěn," přidal se šokovaně Doktor.

"V zoufalství a pro ochranu své vlastní kůže je každý schopen učinit i to nejhorší. Sama rada je zmanipulovaná. Kromě toho kdo by se nechtěl stát bohem? Je to však veliké rozhodnutí, které rada nemůže učinit sama. Proto jsou na dnešní schůzi zváni všichni. Ještě máme naději," křikla Ztracená a s podivným elánem, který by do jejího stáří nikdo neřekl, se vydala po plošině vedoucí do západního křídla, která levitovala nad nekonečnou propadní nicoty. Doktor a jeho bratr měli až problém ji stíhat.

>> další díl

>> předešlý díl