Krajina mé duše

Celá uválená od prachu jsem se zvedla z prašné cesty. Hlava mi třeštila jako ještě nikdy jindy. Byla šálkem, který byl plný až po okraj, který přetékal, ale to ještě podle všeho bylo málo. Lidé chtějí, aby místo něho jste měli džbán. Zamrkala jsem a protřela si své unavené oči.

Tik, ťak…

Stála jsem v nekonečné putině. Široko daleko nebylo jediné věci, jediného živáčka. Ne, to tak docela není pravda! Za mnou se nacházelo jakési podivné moře z popsaných papírů a asi tak 500 metrů ode mne stál velký majestátný strom. Nebyl na něm jediný lísteček, zato ho však zdobilo jedno rudé jablko a Dalího hodiny z obrazu Hodiny na stromě.

Ťak, tik…

Vydaly ze sebe otravný zvuk, který zněl, jako by někdo nehtem přejížděl po tabuli. Drásal mě a bodal do srdce. Zachvěla jsem se.

Tik, ťak… Jsi neschopná!

Rozčíleně jsem se zamračila. Vy máte co říkat! Podívejte se na sebe, jen tak si tu zkrouceně visíte. Vždyť ani nemáte pevného tvaru. Jste přehozené přes větev, jako nějaký koberec.

Ťak, tik…

Odpověděli pouze hodiny. Chtěla jsem přijít až k nim a říct jim to na hlas, ale zarazila jsem se. Nějak jsem se nemohla hýbat. Ruce a nohy jsem měla obmotány červenými a temně modrými stuhami, které se netáhly jen k mým končetinám, ale pokračovaly dál kamsi do útrob toho podivného moře. Pokusila jsem se znovu popojít o několik kroků. Tentokrát to již šlo, ale bylo to, jako bych měla na každé noze a ruce přivázanou železnou kouli.

Tik, ťak… No, počkejte, až se k vám dostanu…!

Konečně jsem se doplazila ke stromu. Stuhy se napjaly a táhly mě zpět. Proč bych je měla ignorovat? Nikdy jsem je neignorovala, nikdy jsem na jejich ignoraci neměla sílu. To je můj klad nebo zápor? Nakonec jsem se nepodvolila. Haldy papíru v moři vytvořily obrovské ruce, které stuhy uchopily a pokoušely se vší silou je i mě ztuhnout zpět.

Bim, bam…

Hodiny začaly odbíjet nějakou hodinu, ani nevím, ale měla jsem chuť je rozbít. Netrpělivě jsem se rozhlédla po něčem, čím bych je mohla ze stromu zchodit. Nic jsem však nenašla. Zaklela a zanaříkala jsem, ale to mi moc nepomohlo, ostatně jako vždy.

Bam, bim…

Na hlavu mi spadlo poslední a jediné jablko, co měl strom. Zakřičela jsem bolestí. Jablko se odrazilo od mé hlavy a spadlo do prachu na zem. Překvapeně jsem se zadívala nejdříve na strom a poté na ten jeho červený balónek, který mi nyní ležel u nohou. Ohnula jsem ten svůj hřbet přelámaný vysedáváním u počítače a uchopila jsem ho do svých nejistých rukou. Jablko se změnilo v zářivě oranžový pomeranč. Pokrčila jsem rameny a rozpřáhla se, abych ty protivné hodiny srazila ze stromu.

Stalo se.

Tik, tak… a hodiny přestaly odbíjet. Bylo načase!

"Jako vždy až příliš mnoho spoléháš na ostatní a teď dokonce jsi i sprostá," pravil něčí hlas. To mi skutečně straší ve věži? Ne, z poza stromu vyšla kočka, nebo podle hlasu a mého vědomí spíše kocour.

"Sprostá, co tím myslíš sprostá?!" zamračila jsem se.

"Sprostota není pouze za použití vulgarismu," zahučel znuděně kocour a posadil se, začal si olizovat černé packy. "Ty hodiny, ty jsi je rozbila!"

"Ano, a co má být, stejně si šly, jak chtěly. Rozčilovaly mě, provokovaly a…"

"A měla jsi z nich strach," dořekl za mě kocour.

"No co, patřily ti?!" zeptala jsem se naštvaně a výhružně, ale veskrze měl pravdu a to bylo to špatné.

"Ach jo, a to je právě jeden z vašich lidských problémů, podívej se, jak jsi zareagovala."

"Jsi kocour a mluvíš."

"Jo, dobrý postřeh."

"Ach jo, nikdy jsem si nemyslela, že mě kocour bude učit dobrým mravům. Ty hodiny mě mrzí já… víš, obyčejně se tak nechovám," pokusila jsem se sice o pravdivou, ale přeci jen výmluvu.

Ťak, tik… Co to bylo, vždyť hodiny už spadly na zem, a rozbily se?

"Bála jsi se, a proto jsi je rozbila… pořád se bojíš."

"Lidé se pořád bojí, je to někdy jejich pohon, ale i slabina…"

"Ano, omlouvám se," zahučela jsem do země a kajícně sklopila oči.

"Těmito narážkami jsem neměl v úmyslu tě hanět, jsem pouze kocour, co mluví. Pouhý výplod tvé fantazie, stejně jako krajina a vše kolem," zavrtěl kocour svou malou hlavičkou.

"Co jsi tedy chtěl říct?" zeptala jsem se zmateně.

"Pořád se bojíš!" znovu tentokrát s větší důrazem zopakoval.

"A čeho bych se měla bát co?" zahučela jsem a dala si ruce v bok.

"Tik, ťak…" zašeptal kocour a já jsem sebou poplašeně trhla. Ach ano, kdy se onen kocour objevil? Těsně poté, co jsem ty hodiny rozbila. Ty hodiny se proměnily v něho…

"Tím, že rozbiješ hodiny, čas nezastavíš. Čas však není tvůj hlavní problém," pokračoval dál kocour, aniž by si všiml mého výrazu.

"Že ne?!" otázala jsem se ironicky. "Co je tedy můj problém?"

Kocour neodpověděl, ale své oči přestal upírat na mě a místo toho se zahleděl kamsi k nebi. Z ničeho nic postupně se z nebe začaly snášet jakési černobílé levitující desky, skládající se do prapodivných točících se schodů, táhnoucích se kamsi do oblak a snad ještě dál.

"Ťak, tik…" zamrazilo mě až do morku kostí.

"Jenže, mě se tam nechce, přeci jen tady je krásně," zaškemrala jsem.

"Tady zůstat nemůžeš, je čas jít," pravil nemilosrdně kocour.

"Je to nahoru."

"Ano, je," přivětil kocour.

"Nahoře můžu opět spadnout dolů," znovu jsem naléhala.

"Ano, můžeš."

"To je jedno, to nevadí. Ale nevím, co nahoře bude. Budu muset lézt po laně? Neumím lézt po laně," pravila jsem s obavami.

"Budeš muset dělat vše, co bude třeba, a když to nepůjde, půjdeš jinudy," řekl klidně a utěšitelsky.

"Jsem unavená, je to nahoru a mé nohy mě takovou dálku již neunesou," pravila jsem znovu naléhavě.

"Nikdo neříká, že máš po těch schodech utíkat. Jdi svým tempem, když ti někdo bude radit, abys zrychlila nebo zpomalila, vyslechni ho, ale sama zvaž, co bude nejlepší," kocour se odmlčel, ale poté za chvílí pokračoval. "Tam někde bude odpočívadlo možná i s lavičkou.

"Ale také ta cesta je křivolaká, bez střechy nad hlavou a pastmi a nikdy člověk neví, co od ní má čekat. Je krutá, strašidelná a nebezpečná."

"Ano ovšem," znovu přikývl kocour. "Je však také laskavá a milá pro nás, pokud si to, však ve své sobeckosti uvědomíme."

"Není jiné zbytí že?" zašeptala jsem a pohlédla na svoji cestu. "Děkuji," špitla jsem na rozloučenou a začala stoupat.