Špatný den?

Stál jsem ve dveřích mezi chodbou a obývákem, bez možnosti se hýbat. Hypnotizovaně jsem sledoval svého bratra dvojče, který se nyní cpal perníkem, který nám naše máti upekla, a znovu jsem cítil takové zhnusení nad sebou samým, že se to snad ani nedá slovy popsat. Dívat se na něho bylo jako dívat se do zrcadla, ale přeci jiné. Jen my dva jsme věděli, čím se lišíme a to ještě mé dvojče nevědělo tu zásadní věc. "Nevěděl a ani se nikdy nedozví." To jsem si slíbil těsně poté, co jsem to konečně pochopil.

V obýváku byla veselá atmosféra a všichni se nějak bavili. Táta hrál s Ronem kouzelnické šachy, Ginny pomáhala v kuchyni. Bill si četl Denního věštce a Persy něco náruživě spisoval. Všichni byli tak šťastní, všichni si to užívali, všichni... Jen já měl chuť odletět na severní pól, nebo ještě dál. Zrovna při takových dnech jsem se cítil nejhůř. Nad sebou se mi chtělo zvracet a v srdci jsem cítil jen propastnou prázdnotu. Tento pocit se mě zmocnil vždy, když jsem si uvědomil, že prohraji, i když Voldemort padne. Když se Voldemort zmocní světa, vše padne do temnot, když ne, budeme zachráněni. Tak to mají všichni, kteří jsou na naší straně, ale jediný já ne. Když vyhrajme všichni mí přátelé a rodina budou šťastní, všichni mí přátelé a rodina budou zachránění, to je má jediná motivace, ale já budu stejně jako teď v koncích. A když na mé tajemství někdo přijde, budu jistě všemi zavržen.

"Georgi, no tak, už se přestaň ládovat perníkem, nech přeci i ostatním!" zlobila se na mé dvojče máma, ale oslovila nepravého. Neměl jsem ji to za zlé.

Fred se na mě přátelsky usmál a pokynul mi, ať si jdu také vzít kus perníku. No tak to opravdu uhádl, že pudu jen tak k němu a dám si perník. Dnes mi tato vzdálenost, co jsem od něho, bohatě stačí, už tak se sotva držím na nohou. Stačil jediný pohled, nemusel jsem nic dělat ani posunkem naznačovat, že si nedám. Fred přikývl a já pro jistotu odvrátil zrak, abych ho dál už pro jistotu ani neviděl. Otočil jsem se na patě a odešel do svého a jeho pokoje, kde jsem se svalil na svou postel.

Zabořil jsem hlavu do polštáře a cítil se tak mizerně jako snad ještě nikdy. Už se na něho nemůžu ani normálně dívat, předstírat, že je vše v pohodě, když není. Jsem nechutný, možná bych měl s tím jít za nějakým lékařem. Nejlépe třeba i za mudlovským, aby se rodiče nic nedozvěděli… ne to není dobrý nápad. Táta se svou zálibou… a náhoda je blbec. Jasně nikdy mě nepřitahovali děvčata, no co, s tím jsem se již dávno popral. Nejsem sám, je to v celku normální, ale je normální, když se zamilujete do svého bratra?

Schody začaly zpívat, někdo jde na horu. "Nechci, aby tu někdo byl, běžte pryč!" houkl jsem nevrle, aniž bych si to uvědomil. Bylo to však zbytečné s mým svolením i bez něho se rozhodl vstoupit.

Dveře vrzly a za nimi se objevil Fred. Hřejivě se na mě usmál a já měl tak akorát náladu se vrhnout na ty jeho hebké rty. Neudělal jsem to a místo toho jsem se na posteli převalil a stulil do klubíčka, dál od něho. Fred zavřel dveře a uslyšel jsem i drobné zařehtání klíče v zámku.

"Vypadá to, že máš dnes špatnej den," houkl na mě.

"Hmmmf," vydal jsem ze sebe místo odpovědi, věděl jsem však, že to stačit nebude. Vždy když Fred nasadil tento tón, co nasadil, chtěl vždy mluvit vážně. Chtěl něco řešit a nebylo to na téma, co vymyslíme za fór na apríla.

"George,…" začal oslovením, po němž následovalo dlouhé dramatické ticho.

"No?" zahučel jsem.

"Co tě trápí?" zeptal se mě na rovinu a posadil se na postel vedle mě.

"Nic," pokusil jsem se zalhat, ale stejně jsem věděl, že něco takového, je mezi námi zbytečné.

"Lhát můžeš, komu chceš, ale na mě to neplatí a dobře to víš. Takže znovu, co se ti stalo?" zeptal se mě po druhý a já slyšel v jeho hlase, jak je rozrušený. Skutečně si o mě dělal takové starosti?

"Není to nic, s čím bys mi ty, nebo kdokoli jiný, mohl pomoci. Tak si prosím tě s tím nedělej hlavu," řekl jsem a překulil se na záda, abych ho viděl. Skutečně byl rozrušený, naštvaný a vyděšený z toho, co jsem mu řekl. To jsem moc nechápal.

"Takže tohle si myslíš?!" štěkl na mě, otočil se a bouchl pěstí do postele těsně vedle mé hlavy, až jsem sebou poděšeně škubl. "Vždyť víš, že společně vše vždy zvládneme!"

"Tentokrát, tentokrát to není tak jednoduché!" řekl jsem na svoji obranu a přitom jsem měl, co dělat, abych se nerozbrečel. Nebudu přeci brečet jako nějaká holka, ne?! Fred se jen těsně několik centimetrů nade mnou nakláněl, že jsem cítil i jeho přerývaný dech. To mi nahnalo krev do hlavy, jistě jsem byl rudý jako rak. Díval se na mě z počátku smutně a naštvaně, teď se to změnilo na pohled raněného zvířátka.

"Myslíš si snad, že je to pro mě jednoduchý?!" zeptal se mě a já překvapeně zamrkal. "Myslíš si snad, že je jednoduší vidět tě v tomhle stavu, už se s tebou nesmát tak často, jako dřív, slyšet tě jak ze spaní brečíš a poté mi ještě řekneš něco takového?! Nemůžu ti pomoci a ani ti nemůže pomoci nikdo jiný?! Děláš jako bych byl pro tebe stejně důležitý jako ostatní! Pořád mě od sebe akorát odstrkuješ!"

"Právě proto, že pro mě jsi důležitější než ostatní!" vyhrkl jsem bez přemýšlení.

Fred na mě vykulil ty své oči. Vzápětí jsem měl chuť si za ten svůj prořek vrazit pár facek. Pochopil jsem, že mu rázem došlo úplně všechno. V záplavě zmatku, strachu a ve snaze se zachránit, jsem se ho odstrčil a poté jsem chtěl utéct. Utéct pryč od té hanby, pryč od své vlastní zkázy a pryč od něho. To mi však již nedovolil. Chytil mě za lem svetru. Překvapeně jsem se zastavil a pohlédl na něho. To bylo poprvé, kdy jsem nevěděl, co si myslí, či cítí. Naštvanost, úlevu, smutek, prázdnost, znechucení, štěstí… ne skutečně jsem v tu chvíli nevěděl. Možná necítil nic. Dlouho jsme na sebe hleděli. Čekal jsem, že mi jednu vrazí, že na mě začne křičet, že mě zatratí jako ubožáka. Ničemu z toho bych se nedivil. Byl jsem vlastně na to připravený, na to však, co skutečně udělal, jsem připravený nebyl.

Přitáhl si mě k sobě, až se mi rozbušilo srdce. Tím to však neskončilo. Překonal i poslední centimetry, co nás od sebe dělily a já ucítil jeho měkké rty na svých. To mě naprosto vyvedlo z míry, nevěděl jsem co, ani jsem nemohl nic dělat. Cítil jsem, jak se jeho pravá ruka obtočila kolem mého pasu a levá putovala nahoru po zádech ke krku a do vlasů. Ještě víc si mě k sobě přivanul. Pokusil jsem se mu říct, ať toho nechá, že to co děláme, není správné. Myslím, že věděl, co chci říct, a nedovolil mi to. Jen, co jsem mírně pootevřel ústa, jeho jazyk se prodral tou malou skulinkou, aby prozkoumal, mojí ústní dutinu. To bylo na mě tak trochu moc. Nemohl jsem odolávat sám sobě a i jemu zároveň ve jménu etiky a pravidel společnosti. Umřela ve mně i poslední špetka chuti se bránit a nechal jsem se unášet jeho polibky a doteky. Skončili jsme těžce oddechujíc nazí stulení k sobě na posteli a hledíc si navzájem do očí.

"Frede?" zašeptal jsem. Fred se na mě unaveně usmál. "Co si počneme?"

"Nic, co by, zase budeme před všemi předstírat. Přesně tak jako jsme předstírali dosud, ale nemá cenu si dělat hlavu s tím, co bychom měli cítit a co ne. Kdybychom se řídili tím, akorát bychom se utrápili."