Blog neznámé umělkyně

Celá uválená od prachu jsem se zvedla z prašné cesty. Hlava mi třeštila jako ještě nikdy jindy. Byla šálkem, který byl plný až po okraj, který přetékal, ale to ještě podle všeho bylo málo. Lidé chtějí, aby místo něho jste měli džbán. Zamrkala jsem a protřela si své unavené oči. Tik, ťak… Stála jsem v nekonečné putině. Široko daleko nebylo jediné věci, jediného živáčka. Ne, to tak docela není pravda! Za mnou se nacházelo jakési podivné moře z popsaných papírů a asi tak 500 metrů ode mne stál velký majestátný strom. Nebyl na něm jediný lísteček, zato ho však zdobilo jedno rudé jablko a Dalího hodiny z obrazu Hodiny na stromě. Ťak, tik… Vydaly ze sebe otravný zvuk, který zněl, jako by někdo nehtem přejížděl po tabuli. Drásal mě a bodal do srdce. Zachvěla jsem se. Tik, ťak… Jsi neschopná! Rozčíleně jsem se zamračila. Vy máte co říkat! Podívejte se na sebe, jen tak si tu zkrouceně visíte. Vždyť ani nemáte pevného tvaru. Jste přehozené přes větev, jako nějaký koberec. Ťak, tik… Odpověděli p...

Přál bych si, abych stejně jako ona duše, kterou miluji, zemřel a na nic si nepamatoval. Vždy bych se zamiloval stejně, ale nebyl bych tolik zatížen oním vědomím po celý ten čas. Ty zemřeš a znovu se zrodíš, bez vzpomínek toho, co bylo. Já však nezemřu, jsem odsouzen tě vždy potkat a vědět, že nemáš ani to nejmenší tušení, kdo jsem. Potkat tě a vědět, že ti přináším ty špatné časy. Snad se jednou oprostím a najdu odvahu ti alespoň v jednom životě říci, jak moc pro mě znamenáš. Pokud ne, nechť ať zemřu. Dean položil na stůl otcův deník a sotva se desky dotkly stolu, ucítil onen zvláštní pocit zachvění vzduchu. Vždy poznal, že Castiel se zjevil, tedy vždy ne. Chvíli trvalo, než jsem si na Castiela zvykl, kdo by si taky hned dokázal zvyknout na to, že má opeřeného kamoše z Nebe, který si přijde kdykoli a kamkoli? Navíc k tomu započítejte i fakt, že Castiel neměl ani páru o věcech, jako byl osobní prostor, nebo potřeby smrtelníků. Už jsem ani nepočítal situace, kdy Castiel se přede mnou j...

Matsumoto se zasmála a šťouchla do už dost opilého Kiry. Ten neudržel rovnováhu a jak široký, tak dlouhý se svalil na zem. Matsumoto propukla v další nekontrolovatelný smích, ale přeci jenom pak odčinila to, co způsobila, a pomohla mu zpět na nohy. Poté se společně oba doklopýtali ke kasárnám. "Škyt, didík z za vche, Rangiku, škyt. Fchatch si mi popomohla, škyt, víš, potřeboval jjesm od té, té, no, víš, té práce vypnout," dostal ze sebe Kira a pak Matsumoto zamával a začal se potácet ke kasárnám třetí divize. Matsumoto ho starostlivě pozorovala. Její úsměv nahradilo svraštěné obočí, starostlivý a utrápený výraz podobný tomu, jaký má tak často její kapitán. Ocitla se sama, nyní si ten výraz mohla dovolit. Přesně toto ji vždy Gin učil. "Lidé nemusí vědět, co cítíš, co si myslíš a ani to vědět nechtějí zvláště pak, když to je žal." Gine, proč jsi to udělal? Podívej se na Kiru. On přeci, ač talentovaný a silný, je jen podkapitán. A teď po tvém odchodu tě musí zastupovat...

Tento text je převyprávěním pověsti O dívčí válce z Starých Pověstí Českých. Zároveň je v ní obsažena legend, o tom, jak se stalo, že skála nad Hlubočepy je červená. Není to však klasické převyprávění pověsti, jak si jistě všimnete. Přesto doufám, že se vám bude líbit. Kdysi dávno žila na Vyšehradě všemi uznávaná a ctěná kněžna Libuše a do její smrti se muži chovali k ženám vždy s patřičnou úctou, avšak po její smrti se vše změnilo. Ženy začaly být nespokojeny, jak se muži k nim chovali a domácí rozepře přerostly téměř až ve skutečný tvrdý boj. Dívky se shromáždily na hradě Děvín a odtamtud podnikaly své výboje, avšak byly poraženy. Poslyšte příběh hrdinné Vlasty, lásky a utrpení. Tu noc hustě pršelo. Déšť dopadal na rozmáčenou zem a venku bylo tak, že by ani psa nevyhnal. Přesto se zdálo, že se i tak objevilo několik odvážlivců, co v tomto počasí vyšli ven. Nebylo jich málo, a když jste se zadívali pozorněji, zjistili jste, že jsou to dokonce ženy. Všechny byly oblečeny do dlouhých te...

Probudil jsem se a hleděl jsem na modrou oblohu, jak po ni pluly oblaky. Zavřel jsem oči a pokusil jsem si něco vybavit. Jenže nic prázdno, jen ta barva. Zrzavě hnědá barva, která na slunci se zlatě třpytí jako poklad. Jenže to mi nic neříkalo. Ležel jsem v trávě a cítil jsem podivný klid, jak když se znovuzrodíte. Vnímal jsem, jak mi svěží větřík ovíval tvář a poslouchal jsem šumění nedalekých stromů. Tohle jsem už dlouho necítil, nebo alespoň myslím. "Pane, jste v pořádku?" Prudce jsem otevřel oči a posadil jsem se. Přede mnou seděl drobný hnědovlasý chlapec v otrhaných chudinských šatech a culil se na mne. "Co chceš dítě?" zeptal jsem se. "Vlastně nic, jen mi připadalo, že vám něco je, nebo že jste sem právě přišel," osvětlil mi. "A přišel jsem?" "To nevím, přišel jste? Já jsem vás neviděl," zavrtěl chlapec hlavou. "Tak proč sis myslel, že jsem přišel?" nechápal jsem. "Protože tady se často objevují nové duše z pravého...

Stál jsem ve dveřích mezi chodbou a obývákem, bez možnosti se hýbat. Hypnotizovaně jsem sledoval svého bratra dvojče, který se nyní cpal perníkem, který nám naše máti upekla, a znovu jsem cítil takové zhnusení nad sebou samým, že se to snad ani nedá slovy popsat. Dívat se na něho bylo jako dívat se do zrcadla, ale přeci jiné. Jen my dva jsme věděli, čím se lišíme a to ještě mé dvojče nevědělo tu zásadní věc. "Nevěděl a ani se nikdy nedozví." To jsem si slíbil těsně poté, co jsem to konečně pochopil. V obýváku byla veselá atmosféra a všichni se nějak bavili. Táta hrál s Ronem kouzelnické šachy, Ginny pomáhala v kuchyni. Bill si četl Denního věštce a Persy něco náruživě spisoval. Všichni byli tak šťastní, všichni si to užívali, všichni... Jen já měl chuť odletět na severní pól, nebo ještě dál. Zrovna při takových dnech jsem se cítil nejhůř. Nad sebou se mi chtělo zvracet a v srdci jsem cítil jen propastnou prázdnotu. Tento pocit se mě zmocnil vždy, když jsem si uvědomil, že pr...

Na zatarasené dveře skladiště A-75. Z-12. začali bušit ostatní páni času společně na Kapitánův rozkaz. Dveře se však nepohnuly ani o píď, za to ve ventilační šachtě něco zadunělo a hned poté spadla mřížka, která chránila ventilační rouru. Doktor vyskočil z roury, a kdyby to nespatřil, asi by nejdříve protáhl svoje zkroucené tělo. Roura byla dost malá, až se divil, že se jí dokázal proplazit. Doktor však nezamával ani rukama, ani si neprotřepal nohy. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, co se stalo a přiběhl ke své ženě. V hrdle mu vyschlo a sevřelo se mu stejně jako jeho žaludek. Oči ho začaly pálit a nekontrolovatelně se z nich valily slzy. Nic však nebolelo víc jak jeho srdce. Rozeběhl se ke své ženě, která ležela na zemi a kterou obklopoval chuchvalec třpytivě zlatavého světla. Její pokožka i celé její tělo bylo již částečně průsvitné a nehmatatelné. Stroj na zhroucení času hučel a skřípal, dožadoval se posledního a to svého klíče Momentu. To však Doktora moc nezajímalo. Přiklekl ...

Když se hlasuje o něčem tak důležitém, jako je zhroucení časoprostoru a jeho narovnání musí buď hlasovat všichni, nebo ti, co se zdržují hlasování, musí oznámit, že se zdržují. Všichni musí být přítomni a právě v takovéto chvíli jsou páni času nejzranitelnější. Ano, štíty, veškeré další robotické jednoty a i páni času tuto malou skuliny poté pokryjí návratem v čase, ale tyto všechny prostředky počítají s tím, že žádný pán času nezradí, zvláště pak ne někdo z rady. Doktor sám na tuto skulinu v obraně upozorňoval, nikdo ho však neposlouchal. Páni času byli strážci vesmíru, měli hlídat časoprostor a rovnováhu vesmíru. Některé méně vyspělé národy je považovaly za bohy, nebo je označovaly za anděly. Měli být nekonečně spravedliví, moudří a dobrotiví, ale zároveň vykonávat svoji práci a v dobách nejtemnějších zasáhnout. Pravdou však bylo, že i přes všechnu moudrost, učenost, laskavost a spravedlnost, které v sobě chovaly, to byly zase jen pouhé další konečné bytosti. Jejich moudrost, učenost...

"Sešli jsme se tu zde v tuto těžkou hodinu, abychom společně učinili jedno z nejvážnějších rozhodnutí. Země se nám otřásá pod nohami. Čas se v periodách opakuje v časové smyčce. Vidíme jak naši přátelé či příbuzní umírají pořád dokola. Všichni víme, jak strašlivá tato válka je a že tuto válku nemůžeme prohrát, a přitom taky víme, že tuto válku prohrát nesmíme. Jestli prohrajeme, svět padne do nekonečné temnoty. Veškerý vesmír se změní v boj o přežití, změní se v neskutečný plamen, spalující veškerý vzduch, až zanikne. Svět se vrátí do prvotní posvátné nicoty, apeironu, ze kterého však nic dalšího už nevznikne. Pokud prohrajeme, časový zámek se uvolní a vypustí veškeré hrůzy, které zatím drží tady na bitevním poli a nebude nikdo, kdo by je zadržel. To vše víme a věděli jsme to i tehdy, když válka začala, co jsme však nevěděli je to, že toto peklo nemůžeme jen tak zastavit a vyhrát. Ne jen tak! Bude nás to stát hodně, ne vesmír to bude stát hodně. Stejně je samo bytí špatné, když um...

Na náměstí Klidu, které se nacházelo v hlavním sále západní věže, jindy tak poosvětlené zlatavým světlem jedné z hvězd, která však v těchto těžkých chvílích nezářila již tak jasně jako předtím, stál muž. Byl zhruba tak středního věku, s krátkými černými vlasy, tvrdou hranatou bradou, průměrné výšky a váhy. Co však znamenalo fyzické stáří a vzhled pro pány času? Co bylo fyzické stáří a vzhled pro ty, kteří dokázali cestovat skrz prostor a čas, kteří dokázali odvrátit dvanáctkrát smrt tím, že změnili každou svoji buňku v těle? Muž měl na sobě volné, vágně temně šedivo-hnědé kalhoty, bílou košili, která však již byla dost obnošená, a podivné červené zlatem vyšívané sako. Na ramenou a hlavě mu spočívala jakási přilbice. Tradiční uniforma pánů času, tedy výše postavených pánů času za válečného stavu. Otevřely se dveře do východní části a v nich stál Doktor. Na sobě měl také uniformu pánů času, ale nižšího řádu a oči ještě stále zarudlé. "Kde jsi byl!" zaječel na Doktora onen výše ...