Belfegor 01

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

(Zveřejnění původní verze připravované sériové povídky "Prokletý". Tuto povídku již píši delší čas, začala jsem dokonce ještě než jsem vůbec napadli Lháři a pořád ne a ne to dopsat. Neustále přepisuji upravuji a podobně... Nicméně nedávno vyšla kraťounká povídka "Lovci duchů", taková malá upoutávka, a já se při té příležitosti tedy rozhodla zveřejnit alespoň to, co mi z "Prokletého" spadlo pod stůl.)

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Belfegor

Lenost, též malomyslnost, duchovní znechucenost. Nemáte víru v sebe, nemáte víru ve vesmír, nemáte víru v Boha, nevěříte ve svého strážného anděla. Nevěříte v nic, žijete jak živé mrtvoly, rezignujete.

Martina Srpková mohla být veselá mladá žena, ale když jsem ji potkal, splňovala pouze jednu z těch dvou věcí. Kdo by však v její situaci byl veselý? Znásilnili jí, mučili ji a pověsili hlavou dolů ve studni. Do hlavy se jí nahrnula krev. Nohy necítila, ztěžka se jí dýchalo a ani pořádně nemohla myslet. Hořkoslaná kovová příchuť krve smíšené se slzami ji dráždila na špičce jazyka. Již však nebrečela a i krev na jejím těle zaschla. Nebojovala. Nezkoušela už vylézt po laně nahoru, ani nekřičela, jen prostě visela a čekala na smrt. Neměla žádné síly a bála se, že kdyby se bránila, její únosci by ji trápili ještě víc než takhle.

Těžko říci, co si pomyslela, když zaslechla zvuky boje, mužský křik, prosby o pomoc a pak jak někdo něco někam táhne po zemi. Kdo ví, jestli byla při tom při vědomí, nebo jestli si ty věci dokázala správně spojit. To je jedno, každopádně za chvíli poté jsem ji vytáhl ven a přeřezal provazy, které ji poutaly. Zamrkala a zakryla si oči z náhlého přívalu světla. Ne, že by v lese za noci bylo nějak hodně světla. Rozhodně však víc než ve studni v hloubce v jaké byla.

Když si trochu přivykla alespoň na měsíční svit a moji diodovou baterku, ještě pořád ze sebe nevydala ani hlásku. Její oči těkavě klouzaly ze mně na nůž, na zbytky provazů, ke studni a rozbořenému stavení uprostřed lesa. Netušila, kde je, ani jak se tam dostala, na to jsem však neměl čas. Uklidil jsem nůž do kapsy u bundy, otočil se na patě směrem k autu. Nestihl jsem však udělat ani krok, když se ozvala.

"Vy odcházíte?!"

"Ne, já se odpařuji," neodpustil jsem si uštěpačnou a ironickou poznámku nad otázkou, jejíž odpověď byla nanejvýš jasná, a pokračoval jsem dál k autu. Nejsem psycholog, abych se choval ohleduplně na její stav, ani nevím, jak bych se měl chovat.

"Vy mě tu jen tak necháte?!" teď už rozhodně Martina zašeptala.

"Jo."

"Hej, to přece nemůžete!" do jejího hlasu, ve kterém jsem jasně slyšel strach, úzkost a obavy, se vmísil i hněv. Zastavil jsem se a otočil se zpět k ní. Už jsem byl od studny dobrých několik metrů a ve tmě jsem Martinu sotva viděl. Byl jsem si však jist, že ještě stále leží u studny, kde jsem ji nechal.

"Ale jo, mohu. Vlastně jsem vás ani nemusel vytahovat z té studny. Nejbližší civilizace je odsud pouze čtyři kilometry a to když říkám civilizace, myslím i s policií a nemocnicí. Dá se to v pohodě zvládnout i pěšky. Jen jít tímhle směrem," máchnul jsem doprava od sebe do tmy. Myslím, že se tam Martina podívala. Možná i naštvaně nakrčila nos.

"Bosá?!" bránila se ještě té myšlence.

"Jo," přikývl jsem.

"Fajn!" vyprskla vztekle. Teď s ní lomcoval vztek, přebil i všechny ostatní pocity a to bylo moc dobře. Měl by ji postavit na nohy a poslat přes její strach a trauma z toho, co si prožila, zpět do života.

"Fajn!" odvětil jsem a zase jsem se měl k odchodu.

"Jasně, vůbec si o mě nedělej starosti, budu v naprostém pořádku. To nic není, vždyť mě jen znásilnili a mučili. V tom lese si po tmě rozhodně nezlomím nohu, nevrazím si něco do nohy, či tak něco," slyšel jsem za svými zády Markétino fňukání. "Jo, jo, budu ok. Vidíš, už se zvedám." Uslyšel jsem šustění, praskot větývek a pak dutý úder. Spadla, nemohla se postavit na své odkrvené nohy. "Nemůžu vstát!" pravila pro sebe zděšeně. Znovu jsem se zastavil a obrátil oči v sloup. Panebože, proč?! Zaúpěl jsem v duchu. "Tak tu zůstanu a třeba někdo přijde, když jsi přišel ty, může přijít někdo další. Nebo za několik hodin budu moci vstát," řekla, aby se uklidnila. Musela však vědět, že nikdo jen tak nepřijde a že je příliš prochladlá. Neměla hodiny a já neměl na vybranou.

Prostě jsem se otočil, přišel k ní a vzal ji do náručí. Nebyla moc těžká, byla, jak byste to řekli, docela éterické postavy. Nebránila se, ovinula své ruce kolem mého krku a nechala se odnést pryč, kamkoli by to bylo. Donesl jsem ji k mému autu a tam položil na sedadlo spolujezdce. Z kufru jsem vyhrabal jednu ošuntělou deku a hodil jsem jí ji do klína. Martina ke mně nechápavě vzhlédla.

"Měla byste se tím přikrýt. Jste prochladlá a jen ve spodním prádle," připomněl jsem jí. Vypadala překvapeně, jako by si až teď uvědomila tuto skutečnost. Rychle přikývla a zabalila se do deky. Sundal jsem si bundu a ještě tu jsem jí dal. "Musíte být v teple, ještě zatopím," informoval jsem ji, nastartoval a zapnul topení. Zabouchnul jsem dveře za spolujezdcem, sedl jsem si za volant a pustil přehrávač CD. Ozvala se píseň od Disturbed: Enough

"Mám rád tuhle skupinu, ale ne všichni tenhle druh hudby zbožňují, nevadí vám to, když to…" pohlédl jsem na svou nečekanou společnost. Martina už však spala. Evidentně jí ta muzika nijak nevadila. "… když to nechám hrát?" dokončil jsem otázku už sám pro sebe a usmál jsem se. Víš, co se stalo s těmi muži? Je ti to jedno, nebo jsi nad tím nepřemýšlela? Nepřišlo ti divné, že jsem na tebe jen tak narazil? Prostě z ničeho nic se objeví nějaký chlap, který tě vytáhne ze studny, chce tě tam nechat, chce tě tam nechat a ty…? Už se do ničeho zlého nezapleť, byla by tě škoda. Mluvil jsem k ní v duchu a pak jsme se rozjeli dál, a dál za civilizací, za místem, kde bych ji bez výčitek mohl nechat, a nemusel se o ni strachovat.

>> předešlý díl

>> další díl