Kontakt s ďáblem

Kontakt s ďáblem

"Úspěšná policistka Dana Svobodová slaví další výhru v boji se zločinem."

"Malíř dopaden!"

"Ulice jsou opět čisté."

"Dana Svobodová, skvělý detektiv, zase zabodovala."

"Všechny krásné ženy si opět mohou oddechnout."

"Dana Svobodová postrach všech zločinců!"

Televize, noviny a obecně média mě milovaly, nadšeně tleskaly a opěvovaly náš úspěch. Byly šťastní, co pro veřejnost dělám, a nezajímali se, jak jsem toho všeho dosáhla. Měly by však? Jestliže moje práce má výsledky, jestli ti špatní sedí za katrem a já jsem žádný zákon neporušila, tak kdo by se pak zajímal? Kdo by se staral? No, evidentně můj šéf.

Měla jsem za sebou těžký den plný šílené honičky a střelby. Byla jsem naprosto unavená, ale také moc šťastná, že jsme konečně chytli Malíře. Muže, který přepadal ženy v temných uličkách, omámil je, svázal je a podřezal. Krev nechal vytéct do nádob a tu pak použil jako barvu na portrét svých obětí. O dalšího psychouše v ulicích méně! Měli jsme s kolegy oslavovat, měli jsme být někde v baru a popíjet, nebo v kavárně a cpát se ovocným dortem s takovým množstvím šlehačky, až by nám bylo zle, ale ono ne. Místo toho si mě po akci zavolal nadřízený s plánem mi opět promluvit do duše.

Začalo to jako obvykle. Karel mi vyčítal moje napojení na Michala Nováka, odsouzeného sériového vraha, jehož pomoci využívám již necelé dva roky a díky němuž jsme dostali za katr i Malíře. Opětovně na mě naléhal, ať s tím přestanu, že už teď to zašlo příliš daleko. Vykládal mi, co Michal dělal, když byl na svobodě, jak hledal a vraždil všechny ty lidi, kteří se podle něj dopustili smrtelného hříchu. Vysvětloval mi, že tím, že Michalovi dovolím, aby mi po telefonu radil, podněcuji tak jeho vražedné sklony, že díky mě, i když je v base, může defakto dál lovit. Chápala jsem jeho obavy. Koneckonců věděla jsem, co se o mně na stanici šušká, že patřím mezi ženy, které mají pro špatné kluky slabost, nebo že jsem naivní husa. Navíc Karel byl ten, komu se povedlo Michala před lety dopadnout, ale i tak jsem možná očekávala trochu víc důvěry od svého bývalého parťáka.

Jenže pak mi podal ten balíček. Poštu, která dorazila na stanici ani ne před čtvrt hodinou. Papírová krabice od bot, která už byla otevřená kvůli bezpečnostním opatřením. To však nebylo důležité, důležité bylo to, co bylo v ní. Lidská hlava, useknutá lidská hlava! Přesněji hlava našeho Malíře. "To bylo adresováno tobě, dokonce i se vzkazem: Pro moji krásnou a milou policistku nechť slaví další úspěchy," přečetl mi Karel z papíru, který byl u toho přiložen. Byl přesvědčen, že za to může můj netradiční konzultant, že se nechal unést a pomocí nějakého kontaktu mimo vazbu poručil přepadnout policejní vůz s Malířem, když ho převáželi do vazby. Nechal zavraždit našeho čerstvě chyceného pachatele a dva policisty vážně zranit. A za to všechno jsem podle Karla mohla jen a jen já.

To mě namíchlo, snažila jsem se bránit proti tomu obvinění, ale asi jsem to tak trochu přehnala a vysloužila jsem si suspenzaci, nebo pardon "nařízenou dovolenou". Prý že chce, abych se uklidnila a odpočinula si, jsem potom všem troch rozrušená a vyčerpaná. Pár dní dovolené mi údajně neuškodí. Jo tak to určitě! Co však člověk jako já nakonec zmůže, šéf je šéf? A tak jsem odevzdala placku a pistoli a poslušně zamířila domů.

Teď asi očekáváte, že se budu vyžívat ve svých pocitech, jak moc jsem byla naštvaná, rozčílená, unavená, a proč to, že jsem byla odsunuta "na dovolenou", je špatně, ale ne. Neřešila jsem to, byla jsem naprosto hotová, nemyslela jsem na nic, jen se těšila, až přijdu domů, uvařím si horký čaj s rumem a stočím se na křesle u televize.

Mezi tím, co jsem byla na cestě, se setmělo. Konečně jsem dorazila domů. Odemkla, vlezla do předsíně, sundala své kecky a ještě potmě zamířila do obýváku, kde u všech svatých stál on! Hleděl z okna mého bytu pozoruje tak projíždějící dole tramvaje a večerní shon. Měsíční svit a světlo pouličních lamp mu jen z časti odhalovalo jeho hrubě tesanou zachmuřenou tvář. Ruka mi sjela k opasku, kde jsem měla ještě před pár hodinami služební zbraň.

"Sakra!" zaklela jsem, čímž si mě všiml, jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu a otočil se.

"Dano, zlatíčko, moc rád tě vidím," pozdravil jako by nic.

"Moc rád mě vidíš, dohajzlu, co tu děláš," zasyčela jsem zběsile.

"No, zatím jsem nedělal nic, jen čučel z okna a čekal na tebe," pokrčil bezstarostně rameny a stále se tak rošťácky šklebil.

"Nedělej ze sebe debila, máš bejt kurva ve vězení?!" Ano, přesně tak! Měl být ve vězení a bezmocný… Jen mě k užitku.Proto jsem se za něj bila, nechala si sebrat odznak a zbraň. Ale takhle jestli ten idiot utekl, tak jsem se mýlila. Mýlila jsem se tak moc! A on skutečně zavraždil Malíře a zranil ty policisty, a teď co?! Také mě napadne?

"Jo, možná… Jak se ti líbil dárek?" zeptal se a já na sucho polkla. Jasně lidská hlava v papírové krabici od bot, moc pěkné! Začal jsem si čím dál tím více uvědomovat tíživou situaci, ve které jsem se ocitla. Sama doma, beze zbraně, potmě s psychopatem.

Najednou se z mé kabelky, ozvala známá melodie písně Iron Maiden od stejnojmenné skupiny. Jasně mobil, můj Bože, ať je to Karel! Michal kývl, ať ten telefon vylovím a vezmu to.

"Halóóó, tady detektivka Dana Svobodová," představila jsem se a snažila se, aby se mi přitom nechvěl hlas.

"Ahoj drahoušku, jak sis užila oslavu? Doufám, že ses nenacpala moc dortu se šlehačkou," ozvalo se z druhého konce laškovně, ale se mnou se zatočil celý svět. Zadrhl se mi dech, srdce se mi opět prudce rozbudilo. Ten hlas jsem byla schopna poznat kdekoliv a kdykoliv. Patřil mému konzultantovi v base, Michalovi, který právě teď stál přímo vedle mě, ale netelefonoval. Ten přede mnou nadzvedl tázavě obočí. Bože! Copak jsem se úplně zbláznila, to není… to není možné?!

"Jo, byla perfektní, fantastická," vysoukala jsem ze sebe.

"Žádná party nebyla, viď!" poznal onen volající okamžitě.

"Ne, nebyla," přiznala jsem.

"A balíček ti přišel?" zeptal se onen volající a mně přeběhl mráz po zádech. Dva mí konzultanti, vrahové, kteří, podotýkám, měl podle logiky věci být jen jeden, se mě ptají na stejný balíček. Krabici díky, které jsem dostala "nucenou dovolenou" a ve které čirou náhodou byla hlava dnes zatčeného sériového vraha.

"Jaký balíček?" špitla jsem. Přitom jsem marně se snažila z hlavy dostat onen obraz obsahu mé dnešní pošty. Ty modré podlité oči zírající do prázdna, otevřená ústa v šoku a hrůze, mrtvolně bílá kůže, krev na krku a po celé hlavě. Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou, jako kdyby mi to mohlo nějak pomoct.

"Krabice s lidskými ostatky našeho Malíře. Vypadá to, že ho někdo rozčtvrtil a poslal nám ho hezky po kouskách," zněla odpověď, ale nevypadalo to, že by volající slavil triumf, spíše naopak. Do jinak jeho sebejistého a veselého hlasu se vmísil smutek a něco, co jsem nedokázala dost dobře identifikovat, možná starost.

"Nám?" špitala jsem do ticha.

"Jo, nám, nebo alespoň mně. Došla mi krabice, ve které byl hezky rozřezaný a složený náš Malíř… bez hlavy. Předpokládám, že ta došla tobě. To však není to nejhorší. Myslím, že s ohledem na to jak složité je mi do vězení poslat něco jako takovýto balíček a podle módu operandy, jsem poznal, o koho jde," jal se mi to Michal na druhém konci linky řádně vysvětlit, zatímco ten před mýma očima zamířil k mému domácímu baru, z jedné z poliček si vyndal malou skleničku a nalil si do ní rum.

"Jo? A kdo to je?" zeptala jsem se stále upírajíc oči na toho Michala, který se asi evidentně právě rozhodl opít.

"Já," ozvala se prostá odpověď ze sluchátka. Jak děsivá odpověď! Udělalo se mi mírně nevolno. Tohle jsem slyšet nechtěla. Tohle bylo naprosto bláznivé, ale hlas na druhé straně linky, mi dal jen chvilku na vstřebání, než zase pokračoval. "Neřekl jsem ti úplně všechno, Dano. Vím, že to zní šíleně, ale prosím tě odjeď někam hodně daleko, budeme si muset přestat volat, a hlavně pokud mě uvidíš, kliď se dál… uteč, protože bez ohledu jak moc si jsme podobní, on není já. Vím, jak to zní, ale můj bratr…" Bratr, ano ovšem bratr, to to vysvětluje. Takže jsem úplně nezešílela. Michal, neutekl, má bratra dvojče a to je ten který se teď momentálně válí na mém gauči a chlastá. Podle mého konzultanta, to byl on, kdo zavraždil Malíře a je nebezpečný, velmi nebezpečný!

"Ne Michale, až teď to teprve celé dává smysl. Věř mi, jako bych měla pravdu přímo před očima. Děkuji, že jsi zavolal," zasnažila jsem se svému netradičnímu parťákovi nenápadně sdělit, že to čeho se nejvíc obává, už nastalo, já stojím přímo před jeho bratrem a nemůžu mluvit. Srdce mi přitom bušilo o závod. Byla to snad ta nejhloupější narážka, kterou jsem, kdy udělala, ale Michal jako vždy prokázal neskutečnou vnímavost.

"Ty mi děkuješ? To je zázrak… Nechtěla bys rovnou přiznat, že mě miluješ? Ušetřilo by nám to spoustu kreditu," zaznělo z telefonu drobný veselý flirt, který se jistě zdál neškodný, ale kdyby situace nebyla tak vážná, a já se tak nebála, asi bych se i pousmála. Michal postřehl, že jsem mu poděkovala. Nikdy za celou tu dobu jsem mu nepoděkovala, to znamenalo, že si všiml, že je něco špatně, že se mu snažím něco říct. Vždy na konci našich rozhovorů se mě zeptal, jestli ho miluji. Byl to jeden z jeho vtípků, zaběhnutých frází a já pokaždé, když všechno běželo jak má, řekla: "Trhni si nohou, idiote!"

"Ano, hrozně tě miluji, měj se," byla tentokrát moje odpověď a tím jsem potvrdila všechny jeho obavy. Típla jsem hovor a hodila mobil zpátky do své černé kabelky.

"No, tak to vypadá, že mi zase můj bráška překazil všechnu legraci. Doufal jsem, že tu přijdu, budu se vydávat za něj a slíznu jeho smetanu. Potom tě zabiji jako i ty ostatní čubky… Ale ono nic. Žádná zábava, budu tě muset zabít hned," pravilo Michalovo dvojče se zlým úšklebkem na tváři a já o dva kroky couvla. Srdce mi stále bušilo jako o závod, cítila jsem, jak mi postupně do celého těla pumpuje adrenalin. Zoufale jsem se rozhlídla kolem, jestli není někde něco po ruce, čím bych se mu mohla bránit. Jenže po tmě se dost blbě hledá.

"Proč?" zeptala jsem se, snažíc si tak nahnat čas a něco vymyslet. Hlas se mi přitom zachvěl, jako by najednou někdo ukradl všechen vzduch.

"Protože musím hříšníky trestat za jejich zlo," řekl bratr Michala, přestal se válet po mé pohovce a vstal. Udělala jsem ještě pár kroků vzad, až jsem byla skoro v chodbě. No tak, no tak, Dano, mysli, mysli! Jde ti o kejhák!

"Potrestat za mé hříchy? Ale já se ničeho nedopustila," namítla jsem. Trestat zlo, trestat hříšníky… Nebylo to to, co dělal s radostí i Michal, když byl na svobodě? Ti dva možná nebyli tak odlišní, a nebo Michal, ač nikdy nezpochybňoval svoji vinu, tak možná seděl za něco, za co ve skutečnosti mohl jeho bratr. To je však jedno, teď hlavně musím nějak z téhle krizovky ven. V kuchyni, která byla součástí obýváku, v kterém jsem se nacházela, byly nějaké pánve, možná bych ho mohla praštit jednou z nich. Ne, už jsem skoro na chodbě a zpátky do kuchyně bych se nějak musela dostat přes něho. V komoře jsem měla nějaké čistící prostředky, takový Cif cáknutá do očí nebude nic moc příjemného.

"Ne, ty ses ničeho nedopustila, ale tady nejde o tebe, ale o mého bratra, kterému na tobě docela dost záleží," přiznal, ale já ho už neposlouchala. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala všechnu odvahu, kterou jsem měla a rozeběhla chodbou směrem ke komoře. Bratr Michala za mnou. Když jsem se tam ocitla, práskla jsem za sebou dveřmi a zběsile jsem začala prohrabovat věci. Najít to, co jsem chtěla, mi trvalo asi jen pár vteřin, ale mně to připadalo nekonečné. Navíc ten psychopat mi byl v patách. Vytáhla jsem Cif, ale to už byl u mě.

Podle plánu jsem mu onen přípravek cákla do očí. Zuřivě zaklel a ohnal se po mně. Uskočila jsem a kopla ho do koulí.

"Ty jedna kurvo!" zařval bolestí a skroutil se do kuličky. V té chvíli jsem se protáhla kolem něho. Fajn a co teď, praštit ho tou pánví? Nebo prostě vyklouznout z kumbálu, zavřít dveře a zamknout! Jo, to se zdá jako ta nejlepší varianta.

Past sklapla, proklouzla jsem ven a zamkla ho tam. Sotva jsem tak učinila, ozvalo se zběsilé bušení do dveří a křik.

"Dano, Dano, Dano! Pust mě ven!" rozkazoval, ječel, ale bylo mu to houby platné. Unaveně a zničeně jsem se svezla na zem. "Nikdy tě nezajímalo, proč si tě můj drahý bratr vybral?! Proč zrovna ty jsi ta, které pomáhá? Nebo proč vůbec pomáhá?" Pokusil se o jinou taktiku. "Náš otec nás vychoval pro to, abychom trestali zlo a pomáhali lidem, vedl nás přísně jakožto náboženský fanatik a měl tvrdé tresty pro hříšníky i pro nás, když jsme neuposlechli jeho rozkazu," žvatlal dál. Očekával snad, že ho budu teď litovat? To se hošánek zmýlil, ale nebylo od věci z něho dostat trochu víc informací, o co tu do pytle šlo.

"Proto jste ho zabil?" otázala jsem se.

"Ne, proto ho zabil můj bratr," odpověděl. Ach tak, No, to je mi, ale rodinka… Otec náboženský fanatik, on sériový vrah, a Michal otcovrah sedící za vraždy svého bratra. Úžasné!

"Proto se mu chceš mstít, i když sedí za tvé zločiny," zavrtěla jsem zhnuseně hlavou.

"No, co říct? Každý jsme pojali jeho učení po svém. Nikdo nezapře kolíbku. Dano, Dano, Dano! Krásné jméno!" šeptal skrze dveře.

"Co je s mým jménem?" odfrkla jsem si.

"To je proč zrovna ty! Dana, víš, co to jméno znamená, je to výraz pro soudkyni!" prozradil mi. I přes všechen ten vztek, že zůstal zavřený v kumbále a záměr mě tímhle ranit, jsem jasně v tom slyšela pobavení ze hry. Bylo mi z toho všeho nanic.

Pomoc v podobě Karla Lysého a ostatních mých kolegu přijela jen několik minut poté díky Michalově varování. Jen div, že Michala Karel poslechl, to musela být scéna. Naštěstí, že můj bývalý parťák nikdy nenechá nic náhodě, a tak mě našli zničenou válející se na zemi u zabarikádovaných dveří do komory, to aby našemu milému šílenci se nepovedlo dveře vyrazit a znovu mě napadnout. Nastěhovala jsem tam, co jsem mohla, skřínky, židle krabice, vše. Byl to hrozný brajgl. Karel za mnou udýchaně přiběhl a začal mě kontrolovat, jestli nejsem zraněná. "Díky Bohu, je po všem," řekla jsem mu na to a mírně se usmála.

"Musím se ti omluvit, s Michalem jsi měla pravdu a já byl vůl," přiznal Karel. Přitom mi vrátil odznak a pistoli, musel se cítit děsně provinile.

"Ne, Karle. Michal možná není, jako byl jeho bratr, ale také je to nebezpečný muž, který rozhodně patří za mříže," řekla jsem, vyškrábala se s jeho pomocí na nohy a zamířila ven z bytu.

"Kam to jdeš?" nechápal můj šéf. To snad ani není možné, po věch těch letech, jako by mě vůbec neznal!

"No, přeci do baru. Teď doma stejně bejt nemůžu!"